Naštěstí ještě pořád vycházejí knížky, kvůli kterým stojí za to jít spát až ve tři ráno, a pak si trochu zasmutnit, že je člověk dočetl. Pár slov o jedné z nich. Hrdě sice přiznává, že v sobě nosí další knihy, ale vůbec nejde o tu ekumenickou, kralickou nebo snad o Codex Gigas. Řeč je o výjimečném románovém ohledání české národní povahy a dá se tušit, že by se pod něj pár domácích autorů také rádo podepsalo. Tuhle knihu ovšem napsal Bavorák.
Umberto Eco říká - a nemusíme mu to věřit -, že když francouzští antropologové chtějí něco zjistit o svých francouzských spoluobčanech, pozvou si na univerzitní stipendium pár afrických černochů a nechají se od nich po ulicích, kavárničkách, prádelničkách i úřadech pozorovat, aby si pak na konci grantového zadání vyslechli jejich postřehy a sepsali podle nich v akademii svou vnější diagnózu.
Maňifik!, ovšem ve střední Evropě to děláme jinak. Po Kafkově a Hrabalově monitoringu nejprv pár dekád vyčkáváme, sebezpytně dumáme s filozofem Patočkou nad otázkou Was Sind die Tschechen, kritizujeme a obdivujeme Viewegha, a nakonec nám nezbude než udiveně kroutit hlavou nad výstižností téhle bavorské knížky, která se hlásí ke Kafkovi i Hrabalovi. A jako na truc nese podtitul „román ze středu Evropy“.
Takže: Jmenuje se Zelená panna, napsal ji Bernard Setzwein z příhraničního Waldmünchenu a je to hádanka zarámovaná jednou západočeskou hospodou a nadnárodní očistnou bouří, která, pokud si vzpomínáte, tady u nás zatím tak nějak nevypukla. V jednom dni defiluje na jejích stránkách celé české století, od Rakouska po samet. Mrtví se tu smějí mezi živými a živí mlčí o mrtvolách v sudetských domech i na českém zámku.
Ta knížka není zrovna o Mašínech, jestli si rozumíme. Pohybují se v ní estébáci, šméčkaři z obou stran hranice a vše probíhá za němého uchichtávání davu, kterému kdysi přezdívali „smějící se bestie“. Jednou mu zavelí blbý důstojník wehrmachtu, jindy soudruh předseda národního výboru. I když se ale v Zelené panně vyskytují také transportovaní Židé, umí se kniha chápavě usmívat. Milosrdně, jak rozmarné léto na plovárně.
Dá se pochopit, proč ji knihkupec ukládá na polici s názvem „světová beletrie“, ale určitě by jí to hodně slušelo i v té domácí. Hledat její Hlavanice na mapě je sice marné, ale souostroví Gulag v atlase taky nenajdeme, takže ta kniha nejspíš bude přímo o nás.
Die Grüne Jungfer vykazuje lásku k fotbalu, houbaření, rybaření i udávání, a přitom se vzrušujícími střihy dostává i do sociálně vyšších pater společnosti, kde hrabě Petr Hlaváček poučeně abstrahuje dějiny a učí se kouřit cigarety bez filtru.
Nejpovědomější jsou v ní ovšem ti, kteří umějí na fotbalovém hřišti narážet sud s pivem a lžou si do kapsy pod aktuálními symboly. A protože se kniha hlásí k moderní literatuře, pohybují se v ní kromě jednoho Vančury také zeměměřiči, blouznivec na kolečkovém křesle a pár snivců. Ano, možná až příliš národní ingredience, ale kdo nesprávně pracoval s moukou a vodou, potvrdí, že pouhé složky kompaktní a stravitelný knedlík nedělají. Zelená panna se ale čte výborně, a přestože možná užívá nadmíru symbolů (sumec, jedovatá houba či likvidovaná knihovna), člověk si u ní připomene, že chybovati je české i bavorské.
Jestliže její čeští antihrdinové - třeba i nevědomě - čekají na nějakou tu očistnou národní bouři, tak teď k nim přichází alespoň v písmenkách, zpoza německé hranice. Přinejmenším jsme ušetřili na stipendiích pro černochy.
***
Mrtví se tu smějí mezi živými a živí mlčí o mrtvolách v sudetských domech i na českém zámku
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
