Je sobota ráno, desátého dubna. Ve tři čtvrtě na devět se na zanedbaném vojenském letišti u ruského Smolenska stane něco, co si budou pamatovat generace Poláků. Stane se něco, co lze v moderních polských dějinách přirovnat k jedinému. K tragédii polského prezidentského speciálu, k pádu letounu s polským exilovým premiérem Wladyslawem Sykorským v roce 1943 u Gibraltaru – k tragédii, která možná na desítky let změnila běh polských dějin. A jež se hlavně dodnes nikdy neobjasnila natolik, aby ji velká část Poláků nepovažovala za spiknutí, ale za nešťastnou náhodu, kterou podle všeho byla.
Katastrofa prezidentského speciálu s prezidentem Lechem Kaczynským, jeho manželkou a další téměř stovkou lidí, poslanců, politiků, velitelů armády, klíčových lidí prezidentské kanceláře, u ruského Smolensku se odehrála v čase hlubokého míru. Dokonce i vztahy Polska a Ruska se začaly několik měsíců předtím zlepšovat. Ale okolnosti byly ještě mnohem mystičtější a tragičtější než v onom roce 1943. Už jen ta shoda tragických náhod – letoun mířil na tryznu k sedmdesátému výročí katyňského masakru, kdy nechal Stalin roku 1940 vyvraždit zajatou elitu polské armády a polského národa.
Ta prokletá Katyň
Na palubě letounu cestovali i potomci polských důstojníků, které Sověti v Katyni postříleli. Polský prezident Lech Kaczynski a 95 dalších lidí, z nichž velká část byla opět skutečnou polskou elitou, ti všichni zahynuli na palubě „sovětského“ TU 154, dvacet let po konci komunismu a víc než patnáct let poté, co Sovětský svaz přestal existovat. Zastaralý sovětský letoun přistával na mizerném postsovětském vojenském záložním letišti, obsluha na věži mluvila jen rusky, letiště nemělo moderní naváděcí systém a nad lesy u Smolenska ležela v osudný čas před devátou ráno hustá mlha. Věž se bála zakázat přistání, vojenští piloti chtěli za každou cenu přistát, možná pod tlakem svých velitelů, letiště nebylo na přijetí letounu v tak mizerném počasí dostatečně vybaveno... Shoda náhod? Prezident Lech Kaczynski byl pro Rusy zřejmě největším protivníkem z celé Evropy, nejlepším přítelem ruského „arcinepřítele“ – gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho. Mezi Ruskem a Polskem probíhala tvrdá jednání o obří kontrakt dodávek ruského plynu, obchod za desítky miliard dolarů, jehož byl Kaczynski zásadní odpůrce. Za půl roku se měl ucházet o znovuzvolení, které by mohlo otřást „proruskou“ vládou Donalda Tuska... Kdyby někdo psal špionážní knihu, nemohl by lépe namíchat ingredience, které jen těžko někdy dovolí rozptýlit pochybnosti nad tím, proč TU-154 havaroval.... Spojeni v smutku
Pochybnosti zůstávají, mnoho jiného ale za těch více než půl roku od tragédie zmizelo. Zmizel onen tehdejší zvláštní, hrdý, Poláky spojující smutek, pocit vyvoleného, tragicky zkoušeného národa, který jako by všech čtyřicet milionů slil v jeden celek. Před prezidentským palácem ve Varšavě už není ani stopy po moři květin a svící, které tam ty dubnové noci svítily. Místa v Sejmu, která zůstávala ještě dlouhé týdny neobsazená po poslancích, kteří v letounu zahynuli, už nejsou pustá.
Důstojnost tak tragické chvíle, která jako by zakazovala hádky a spory o viníka tragédie, už také skončila. Byť ta důstojnost vydržela alespoň do konce červnových voleb nové hlavy státu, což už samo o sobě byl zázrak. Zvláště když se po Lechu Kaczynském snažil stát novým prezidentem jeho bratr, vzhledově identické dvojče, Jaroslaw.
Tragickou chvílí daná soudržnost národa, obdivovaná všemi, kdo ji v těch dubnových dnech zažili, začala pukat ale už tehdy. V momentě, kdy krakovský kardinál rozhodl, že Lecha Kaczynského s maželkou nechá pohřbít na Wawelu, v místě, kde odpočívají jen ty největší legendy polských dějin. To je pro „nepříznivce“ zahynulého prezidenta příliš – pod Wawelem se jich už pár dní po tragédii scházejí stovky s trasparenty: „Je skutečně hoden králů?“
Během prázdnin, kdy se začíná nový prezident Bronislaw Komorowski stěhovat do prezidentského zámku, se ve Varšavě kolem dřevěného kříže vztyčeného po tragédii před palácem odehrávají jiné demonstrace. Na nich obdivovatelé zahynulého prezidenta žádají, aby se přinejmenším toto prostranství, když ne palác celý, přeměnilo v památník obětem tragédie u Smolensku. V památník Lecha Kaczynského.
Po několika týdnech manévrování kříž v tichosti odnáší v polovině září pryč vedoucí Komorowského prezidentské kanceláře. Lechův bratr Jaroslaw na to reaguje slovy, že od té chvíle přestává uznávat Komorowského jako právoplatného prezidenta Polska.
Hodně nepříjemné pachuti už stačí vyvolat i samotné vyšetřování havárie. Jak to polské, tak to ruské. Všechno jde příliš pomalu, zadrhává se, Poláci Rusy obviňují, že nedávají do Varšavy všechny požadované informace.
Prostě hloupá havárie
„Senzační zprávy“ typu, že na polské piloty činil někdo před přistáním nátlak, nebo že v lese, kde se tupolev roztříštil, lze ještě nyní najít tělesné pozůstatky obětí, už ale mezitím vystřídaly na světové informační dálnici jiné „informační hity“ jako třeba chilští horníci.
Pro část Poláků se mezitím Lech Kaczynski stal téměř mučedníkem a světcem. Jiní Poláci mu naopak připisují, zatím tiše, nejen problematický výkon prezidentské funkce, ale také odpovědnost za smrt téměř stovky lidí na palubě.
„Víš, já nejsem ani tak smutný, jako se jako Polák stydím. Takové věci, že havaruje letoun sprezidentem, všichni zahynou, to se stává možná někde v Africe, a ne evropské zemi, za jakou se považuje Polsko. Byla to prostě jen havárie, hloupá havárie, která stála sto životů,“ slyšel jsem už dva dny po tragédii říkat jednoho ze špičkových polských novinářů. Na základě všeho, co bylo dosud vyšetřeno, lze ale říci, že se takové hodnocení nejvíce blíží pravdě. Byť tomu ještě ani po desítkách let spousta Poláků neuvěří.
