Rozhodnete-li se odjet na týden zcela sami se dvěma malými dětmi, musíte se především vyrovnat s faktem, že vás tato zkušenost prostě změní. Slabším povahám hrozí dočasné znemožnění před přáteli, když se neubrání při chůzi po ulici výkřikům jako „Podívej, letadlo! A tamhle mašinka!“, v extrémnějších případech i inzultace – jako jistému muži, kterého v hospodě prý tak popuzovalo popotahování opodál sedícího opilce, až vstal a šel ho vysmrkat. Je pravda, že v něčem se dá tato změna považovat za změnu k lepšímu, působíte například galantně, když při odchodu ven pomáháte ostatním s oblékáním, ale stejně nakonec – když začnete i zapínat zipy a rovnat šály – dopadnete jako úchyl.
Většině z těchto symptomů jsem se naštěstí dokázal ubránit, ale postihlo mě něco horšího. Začal jsem mít rád Šmouly.
Po týdnu intenzivního sledování tohoto seriálu musím prostě silně oponovat všem, kdo tento seriál, jejž tentokrát lije do hlav našich dětí TV Barrandov, považují za americký odpadek. Nejen že ten seriál má evropské kořeny – comicsové Schtroumpfs, později Smurfs vymyslel Belgičan Pierre Culliford zvaný Peyo, ale i evropskou imaginaci. Peyo dlouho vymýšlel pro seriál příběhy osobně a dohlížel na scenáristy. Mnohé z příběhů – zvláště těch starších – mají pozoruhodnou vyprávěcí strukturu a originální atmosféru, najdete zde něžné popkulturní citace (například jeden z dílů se jmenuje Hodný, zlý a šmoulovatý) a takový výběr hudby se vůbec vzpírá uvěření: vedle slavného Šmoulího songu (Lá lala lalalá, lálalalalá) od amerického hudebního skladatele Hoyta Curtina, který napsal též úvodní píseň k Flintstoneovým, totiž v seriálu naprosto dominuje evropská vážná hudba. Ano, přátelé. Šmoulové obvykle šmoulí za zvuků Musorgského Obrázků z výstavy, Schubertovy Nedokončené a Peera Gynta od Edvarda Griega.
Když k tomu přidám rozjařenou atmosféru původního českého dabingu, jejž režisérka Jarmila Beránková přímo napěchovala slavnými herci od Vlastimila Brodského v roli taťky Šmouly až po Jiřího Císlera, v jehož podání je ukoptěný zloduch Gargamel vskutku nezapomenutelný (osobně se domnívám, že barevnost a mnohost hereckých poloh, kterou ve Šmoulech předvádí, dělá z Gargamela Císlerovu životní roli, je zde rozhodně ještě lepší než jako Belányi v Tisícročné včele), měl bych být jako otec se šmoulí posedlostí svých dětí zcela spokojen. Byl bych. Kdyby mi taťka Šmoula tak strašně nepřipomínal Marxe.
Dobrý, nebo špatný, tenhle americký komerční seriál je totiž tak levicový, až se člověk diví, že nesleduje něco z produkce Mosfilmu. Utopický komunismus šmoulí vesnice, v níž existuje jen společný majetek a všechno se děje kolektivně pod vedením laskavého patriarchy. Zjevná preference dělnických profesí (Šikula) a pohrdání intelektuály (Koumák) a pak samozřejmě chamtivý Gargamel, naprosto zjevná karikatura kapitalisty s židovským rysy, který jako kdyby vypadl z propagandistických plakátů padesátých let. Díval jsem se na ně, na své děti, pohlcené touto falešnou vizí světa, a začal jsem s nimi mluvit, vysvětlovat, že život není o tom být jedním ze stovky stejných pidižvíků a poslouchat na slovo kápa v rudých gatích. A co myslíte, že se stalo? Nic, samozřejmě.
Až na to, že mi začali říkat „taťka Šmoula“.
