Nejlepší jsou Uprchlíci Tři inscenace o devadesátiminutové metráži následovaly po sobě ve stejném sledu, v jakém měly premiéru na mateřské scéně. Možná by bylo vhodnější nedělat mezi nimi tak dlouhé pauzy, ale souborné uvedení zdůraznilo dramaturgickou provázanost a především podalo důkaz o velmi dobrém stavu souboru. Ten se v posledních letech zajímavě vyprofiloval v dámské i pánské části i ve věkových kategoriích. I když úroveň her není stejná, herecké výkony jsou kvalitní a vyrovnané, což je svým způsobem obdivuhodné.
Z trojice Mobil (Sergi Belbel), Uprchlíci (Sergi Pompermayer) a Krátká spojení (Vladislava Fekete) jednoznačně vyčnívají Uprchlíci svou dokumentární věcností až syrovostí. Mobil, odehrávající se na letišti po bombovém útoku a řešící citová nedorozumění mezi rodiči a dětmi, se bohužel vyznačuje značnou melodramatičností. Režisér Martin Glaser se tento rys sice snažil upozadit, ale televizní nátisk se nepodařilo překonat. Hra Vladislavy Fekete (režie Petr Štindl) těží z atraktivních námětových okruhů spojených s bývalou Jugoslávií (nezapře příbuzenství s módní srbskou autorkou Biljanou Srbljanovič), postavy si nesou traumata z minulosti a opět zažívají pocity samoty, vykořeněnosti. Klipová struktura hry, až příliš nahozené charaktery a neústrojná kumulace motivů však problematizují sdělení hry. Nejlépe tedy dopadají Uprchlíci v režii Michala Langa. Hra, kterou uvozuje slogan Pravda je to, co říká televize, se odehrává za občanské války v nejmenované zemi. Do ní vstupuje televize se svou drastickou reality show, v níž vyhrává ten, kdo prožije nejkrutější osud. Ten pak obdrží uprchlické vízum. Mrazivé peripetie režie líčí úsporně, ale s naléhavou sdělností a důrazem na přesnost a nuance hereckého výrazu. Ke stylu inscenace se také výmluvně hodí využití sdělovací techniky – velké obrazovky, snímání detailů na kameru a podobně. Výborní jsou zejména Zdeněk Kupka jako diktátor, Teresa Branna coby dívka Bitis či Tomáš Drápela (režisér).
