Před padesáti lety se uzavřel život velkého českého básníka dvacátého století. Vítězslav Nezval po sobě zanechal rozporuplný odkaz.
Pochybnosti vzbuzuje zejména jeho politické angažmá po roce 1945.
Velikonoční pondělí 6. dubna 1958. V Praze umírá Vítězslav Nezval. „Pro všechny šok,“ vzpomíná ve svých pamětech básník Jiří Kuběna. „Srdce země se zastavilo - a co hůř, jak bylo zřejmé, trůn zůstal prázdný, tenhle trůn už nikdo po něm neobsadil.“
Češi milují pohřby. Rozloučení s národním básníkem je velkolepé a v duchu doby. Rakev zahalená státní vlajkou je ve čtvrtek 10. dubna ráno vystavena ve smutečně vyzdobeném Rudolfinu. U ostatků se střídají v čestné stráži básníkovi přátelé, pionýři, milicionáři, vojáci. Smuteční obřad začíná ve tři hodiny projevem místopředsedy vlády Václava Kopeckého. „My ve vedení strany jsme měli všichni Vítězslava Nezvala upřímně a vroucně rádi,“ říká. „Velmi rád ho měl soudruh Gottwald, jemuž Vítězslav Nezval musil často na klavíru zahrát svoji Husopasku a Krahulíka.“ Kopecký dále připomíná, že Nezval vstoupil do strany již v roce 1924, nedal se „svést pochlebováním buržoazních snobů“, „dovedl vyzpívat i svoji žhavou lásku k Sovětskému svazu“ a nádherně přebásnil Mao Ce-tungovy verše.
Náměstím Krasnoarmějců zní Pochod padlých revolucionářů a smuteční průvod se vydává po zaplněném nábřeží na cestu proti proudu Vltavy k vyšehradskému Slavínu. Prochází pod okny kavárny Slavie, kde tou dobou sedí čtyři muži, kteří mají pro Nezvala jen slova opovržení: Básník Jiří Kolář, který byl v roce 1952 za své verše devět měsíců vězněn. Malíř Kamil Lhoták. Básník a překladatel Josef Hiršal. A Jan Zábrana, který se podobně jako Hiršal stal překladatelem, protože ho režim nenechal dělat nic jiného - jeho rodiče si v komunistických kriminálech odsedí dohromady 19 let. „Když začátek průvodu s rakví začal přecházet pod okny (...), zvedl jsem se, že se půjdu na pohřeb podívat,“ vzpomíná ve svých denících Zábrana. „Kolář mi tehdy řekl: Jdete se podívat, mladej, jak budou tu mršinu zahrabávat? Tu krysu udavačskou, co dělala kariéru, když druhý básníci seděli v kriminálech nebo nemohli publikovat, toho ješitnýho sráče, kterej na mladý kluky zavolal policajty? No, jen jděte...“
Zábrana se na pohřeb nakonec podívat šel. Jeho přítel Hiršal již před tím dokonce „přes všechno, co ten čas odnesl a zkazil“ vzdal dík a úctu před Nezvalovým katafalkem v Rudolfinu. „Bylo nás celkem šest ve smutečním hávu. Dostali jsme instruktáž a nastoupili po šesti pionýrech. Když jsme se pak střídali, nastoupili po nás příslušníci SNB v uniformách,“ vzpomíná v deníku.
Průvod s Nezvalovou rakví došel na Vyšehrad, kde se s básníkem rozloučili Vilém Závada a Václav Dobiáš. „Ptáci z holých stromů doprovázejí jen slabým tikotem nejposlednější slova rozloučení,“ popsal atmosféru na místě v reportáži pro Literární noviny Milan Schulz. Hraje Internacionála a rakev klesá do hrobu. Král básníků je pohřben, rozpaky nad jeho dílem a veřejným působením však trvají i po padesáti letech. Bude to krrrrásné!
Nezval je básník obrovských protikladů: na jedné straně tvůrce se značným intelektem, jehož metoda vyrůstá z fundovaného teoretického podloží. Na druhé straně majitel živelné imaginace, která mu umožňuje vydávat sebebanálnější skutečnost za uměleckou zkušenost, hodnou básnického tvaru. Básník jiskřivé atmosféry dětství a životní radosti, ale i temných tónů smrti a lidské bolesti. Bonviván užívající výsad úspěšného, ženami obletovaného umělce, které se po válce pozvolna ustanoví jako výsady režimem zaštítěného barda komunistické strany. Avantgardní bohém trávící většinu času v pražských vinárnách a kavárnách, ale také oddaný a milující syn, který dělá všechno pro to, aby k rodičům do Brna nedolehly zvěsti o jeho výtržnických eskapádách. A v neposlední řadě neobyčejně ukázněný profesionál, který každé léto odjíždí do svého brněnského hájemství, aby zde s neuvěřitelným nasazením psal své knihy: ve 20. letech jich napíše a vydá třináct, ve 30. letech dvojnásobek. Vedle básní píše romány, divadelní hry, teoretické studie a kritiky, překládá. Jeho dílo, dostupné ve svém celku bohužel jen ve spisech vydávaných od 50. let, které přinášejí značně zdeformovaný obraz básníka (Nezval sám se prznění svých textů aktivně účastnil), patří nesporně k největším monumentům moderní české literatury.
Nezvalův tvůrčí osud lze s jistým zjednodušením rozdělit podle dekád: 20. léta - poetismus; 30. léta - surrealismus; 40. léta - intermezzo způsobené částečně protektorátní cenzurou, která Nezvala považovala za obzvlášť nebezpečného, a částečně tvůrčí krizí, do níž se po svém ne úplně přesvědčivém přilnutí k surrealismu dostal; 50. léta -pragmatický schematismus, do něhož Nezval navzdory svému instinktivnímu odporu k dogmatům socialistického realismu upadá. Příčin, proč právě texty z tohoto období (Stalin, Zpěv míru) zakládají dnešní obraz básníka, je celá řada. Většina z těchto důvodů přitom nespadá do oblasti uměnovědné, ale vychází spíše z Nezvalova osobnostního a politického profilu.
Velmi výmluvný je například Nezvalův cynický komentář ke Zpěvu míru: „No, chtěli to, tak jsem jim to za dvě stě tisíc korun vyblil.“ Řada pamětníků vzpomíná na Nezvalovu posedlost penězi, které zřejmě sehrály jednu z klíčových rolí v jeho poúnorovém angažmá. Komunistický režim dokázal své pěvce odměňovat více než štědře. Spisovatelé hřející se na výsluní moci měli ve všeobecné mizérii životní standard srovnatelný s prvorepublikovými velkopodnikateli. Bytostnou nemravnost tohoto života dobře vystihl „outsider“ Zábrana: „Jaký to pohled, když Nezval, muž žijící v pohodlí a přepychu a mající desetitisícové příjmy, prohlašuje Nervala, který uprostřed nejkrutější zimy chodil bez svrchníku, protože jej neměl, který neměl kde bydlet a co jíst, za básníka buržoazního světa, zatímco sám sebe pasuje na pěvce dělnické třídy.“ Sám Nezval v nedokončených pamětech Z mého života napsal: „Tak bezohledných básníků, jako jsem já, je málo. Jsem bezohledný. Jen dík své bezohlednosti vydržel jsem všechnu hanu i chválu, kterými jsem byl bit.“
Po osvobození v roce 1945 se dostala komunistická strana k moci a spřízněným umělcům mohla nabídnout řadu lukrativních postů ve státní správě. Vítězslav Nezval se stal přednostou filmového odboru ministerstva informací, které vedl jeho přítel a ochránce Václav Kopecký. Jiří Voskovec na Nezvala v nové funkci později vzpomínal: „Byl důležitý, přívětivý, velmi ke mně vřelý, ale taky pln slavnostních lží. Radoval se zřejmě ze své moci. Jen v nestřežených chvílích vybuchovalo jeho staré nadšení a nestrojená bezprostřednost. Hrál si na filmového magnáta a lyricky nabádal: Vy, kluci, musíte dělat veliký, krrrrásný věci... Dnes se může všecko! To není jako dřív... Bude to krrrrásný. To nadšení bylo staré, funkcionářská moc a opojení z ní nové.“
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Vše ale krásné nebylo, zejména po únoru 1948, kdy se jedinou závaznou tvůrčí metodou stal tzv. socialistický realismus. Nezval se pokusil demonstrovat svůj bezvýhradný příklon k novému režimu sbírkou Veliký orloj. Učinil to po svém, s řemeslnou suverenitou, aniž by jakkoliv překročil rámec svých dosavadních poetik. I tematicky je kniha dost roztříštěná, zahrnuje zkušenost z nacistického vězení, pobyt v Sovětském svazu i příležitostné básně. Míra její angažovanosti je ovšem velmi sporná: vedle veršů oslavujících Gottwalda, Kopeckého, Stalina či S. K. Neumanna tu najdeme vyznání adresovaná Demlovi, Apollinairovi, Eluardovi. Je v ní spousta plytkostí, ale také strhující verše, které dokazují, že přinejmenším v rýmu nemá Nezval v české poezii mnoho konkurentů: „Černé ženy/ u kolébky/ kolébají dětské lebky/ Bílá svíce/ rozžehnutá od měsíce/ zháší/ To je ten dům/ v němž straší.“
Není se co divit, že pro mladé komunistické kritiky tahle sbírka nebyla dost budovatelská. V dubnu 1949 vyšlo pět negativních recenzí - v jedné z nich použil Jiří Honzík smrtící charakteristiku Nezvala coby mluvčího „dekadentní buržoazie“. Jiří Honzík (84) dnes říká, že nešlo o kampaň ani osobní zášť: „V anketě Lidovek Nejzajímavější kniha roku 1948 uvedli Taufer a Štoll rukopis Velikého orloje. Tím už určili, že to bude vynikající kniha. Bylo známo, že se to nemá kritizovat.“ Tehdejší mladí kritici se prý domnívali, že existuje určitá „vnitrostranická demokracie“. „Šlo o to, ukázat, že ještě nemusím skákat, jak Venca Rámus, tedy Václav Kopecký, chce. Z toho trochu plyne ten přehnaný tón.“
V dalším měsíci se stalo něco, co je z dnešní perspektivy skoro neuvěřitelné. Zdeněk Pachovský, jeden z pěti Nezvalových kritiků, napsal společně s jedním spolužákem z filozofické fakulty na Veliký orloj parodii, v níž zesměšňovali Nezvalovo spojování rozverné erotiky s opěvováním nového řádu. „V pokoji s růžovou záclonou září tvá nahota/ Na niž se vrhám s lačností hladového Skota/ Jejž inervuje na úpatí břicha Venušina kóta/ Jak společnost v níž není nadhodnota.“ Parodie nějaký čas kolovala v opisech po pražských redakcích, až ji nějaký snaživec odnesl na sekretariát KSČ. Zde byla básnička označena za protistranický pamflet a předána evidenčnímu oddělení vedenému Karlem Švábem k vyšetření. Výslechy autorů a šiřitelů se od tehdy používaných policejních metod lišily snad jen absencí fyzického násilí. „Karel Šváb, později popravený se Slánským, za mnou na konci výslechu přišel a řekl mi: národním socialistům za tohle dáváme pět let, kdežto tobě dáme deset,“ vzpomíná Jiří Honzík. Postih se nakonec omezil na administrativní opatření: šetřením bylo podle historika Jiřího Knapíka zjištěno, že „pamflet“ četlo 70 lidí, z toho 68 členů strany a dva nezletilí. Autoři byli vyloučeni z partaje, další museli odejít „do výroby“, byl zastaven časopis Kulturní politika.
Zda Nezval skutečně „zavolal na mladý kluky policajty“, jak mu později vytýkal Jiří Kolář, není příliš pravděpodobné. Jeho role v celé aféře zřejmě skončila tím, že si - jak říká Honzík - „poplakal Kopeckýmu“. Všem nicméně začalo být zřejmé, že Nezval je díky svému politickému krytí nedotknutelný.
Jakýpak socialistický realismus?
„Ze spisovatelů, kteří byli v 50. letech na oficiálním výsluní, jednal patrně nejpozitivněji a jeho zásahy mu získaly pověst člověka ochotného nezištně pomoci. Pamětníci vzpomínají, že zprávy o diskriminaci spisovatelů u něj vyvolávaly výbuchy rozhořčení,“ píše Milan Drápala ve své studii Iluze jako osud.
Nezval se přitom nezastával jen těch, které miloval - jako třeba Jakuba Demla, jemuž svou osobní účastí na soudním procesu v září 1948 zajistil propuštění a pro kterého navíc u ministra Kopeckého vymohl penzi a vydání celého díla. Deml jeho nabídku odmítá, ale přesto zachovává svému učedníku až do konce jeho života přízeň - aniž by vynechal jedinou příležitost ironicky okomentovat jeho úlety, ať už šlo o paján na Gottwalda, či pamflet na „plesnivého papeže“.
Věrnost starým přátelům podobně přiměla Nezvala zakročit ve prospěch Jaroslava Seiferta či Miloše Havla, jemuž po válce poskytl osvědčení o národní spolehlivosti a v jehož prospěch svědčil u soudu po Havlově neúspěšném pokusu emigrovat. Osobní vazby motivovaly také Nezvalovo vystoupení na spisovatelské konferenci v lednu 1950 na obranu tvůrců, jejichž jména měla podle jednoho z hlavních ideologů nastupujícího stalinismu Ladislava Štolla zmizet z dějin české literatury.
Při této příležitosti se ovšem zastal nejen Karla Teiga a Jiřího Koláře, ale i Františka Halase, který rozhodně nikdy nepatřil k jeho oblíbencům. V roce 1953 podpořil pomoc manželce vězněného Josefa Palivce, „kterého osobně nikdy neměl rád“, doložené jsou jeho apologie Kamila Bednáře, Václava Talicha a dalších. „Ve svazovém archivu by měla existovat kopie dopisu adresovaného ministru vnitra Václavu Noskovi a podepsaného Nezvalem - s důraznou žádostí o propuštění katolického básníka Jana Zahradníčka z vězení. Zhruba se v něm praví, že není důstojné, aby v zemi básníků, jako je naše, byl žalářován takový básník, jakým Zahradníček nepochybně je, i když je jiného přesvědčení než Nezval. Vyprávělo se, že tímto případem Nezval bombardoval Noska při každé příležitosti, kdy se s ním mohl setkat, a že Nosek před ním při recepcích prchal, protože sám si, bezpečnostní šéf, nebyl jist svým vlastním osudem...“ píše ve svých vzpomínkách spisovatel Vlastimil Maršíček.
K podobně neortodoxním reakcím se Nezvalova ne příliš heroická duše vzepjala, kdykoliv přišla řeč na socialistický realismus. „Jakýpak socialistický realismus?! Koňaku fandím, až když si z něho líznu -a ne podle etikety... Tím, jak co pojmenovat, tím ať si lámou hlavu v budoucnu literární historici, beztak se k ničemu jinému nehodí. A co když naši epochu nazvou literárním temnem?“ vzpomíná na jeden Nezvalův proslov Maršíček. Jako by ztratil svůj pověstný pud sebezáchovy, odmítl Nezval v roce 1957 přednést na moskevské konferenci referát o socialistickém realismu a místo toho uvedl svou vizi lyrické a romantické tradice české literatury. „K dovršení všeho si pak v literární redakci časopisu Litěraturnaja gazeta odmítl připít na socrealismus... Zkoprnělí hostitelé poté z obav před dalšími potížemi raději změnili zbývající program Nezvalovy cesty na rekreační pobyt,“ píše Milan Drápala.
Publicista Milan Schulz (78) vzpomíná na svou první návštěvu v mistrově bytě blízko Flory na počátku 50. let, k níž byl vyzván se svým přítelem, literárním historikem (a budoucím autorem jediné použitelné Nezvalovy monografie) Antonínem Jelínkem: „Vešli jsme s trochou rozpaků, které okamžitě uzemnily obrazy na stěnách: pověstné ,tekoucí‘ hodiny Salvatora Dalího, několikrát Štyrský, Toyen, Šíma. Proslavený socialistický realista žil mezi apoštoly antirealismu.“
Nezval věděl o propastných rozporech své osobnosti: „Znáš mne, jsem tak surová a tak citlivá bytost, jako málokdo, padám z nebe do pekla a nejsem tu na světě k ničemu,“ píše v roce 1923 svému příteli Jiřímu Svobodovi. Rozpory dokonce záhy formuloval jako základ své poetiky: „Vidět věci vždy jako v první den. Myslím, že budu mnoho psát. Nedá mi to. Jsem vždy současně smuten i vesel. Cítím ano a ne jako jedno slovo.“ Pro moderního básníka je intenzivní prožitek duality nezbytný: píše, aby prodloužil vratkou rovnováhu světa i vlastní duše. Při přechodu do každodenní reality se však taková akrobacie snadno zvrtne v pragmatické lavírování mezi možným a nutným. To se přihodilo Nezvalovi. A na to možná i umřel.
V pondělí zemřu Vězněný kritik Bedřich Fučík popisuje, jak se na Mírově dočetl v novinách o Nezvalově smrti: „Byla to jedna z nejtvrdších zvěstí, jaká mě v těch neradostných letech zastihla.“ V rozhovoru s Karlem Bartoškem přitom vzpomíná, jak bolestně prožíval „zrady“ svých někdejších přátel, těch, jejichž knihy jako ředitel Melantricha ve 20. a 30. letech vydával: „Když jsem byl například v té díře na Pankráci, neměl si na co sednout a musel chodit (), psal jsem v duchu pět dopisů: Olbrachtovi, Závadovi, Nezvalovi, Pujmanové a Majerové. Muselo to být snad padesát šedesát stran, uměl jsem to zpaměti. Nevím z toho slova. Vím však, co jsem jim vykládal: Vždyť vy přece víte, jak to je! Vždyť přece znáte člověka, rozumíte, co je to myšlenka, co je to báseň, vy znáte pravdu! Co se to děje, prosím vás? Kam jsme to došli?“
I v otázkách poezie je Fučík vůči někdejšímu spolužáku z gymnázia a příteli velmi ostražitý, aniž by však na okamžik zapochyboval, „že jeho podíl na absolutnu umění platil za všech okolností“. V medailonu zařazeném do knihy Čtrnáctero zastavení, napsaném dvanáct let po básníkově smrti, nabízí Fučík syntetický obraz Vítězslava Nezvala, jehož pointa nápadně připomíná výše citovaný profil od Milana Drápaly: „Nebylo to vždycky růžové, jsme chybující omezenci a děláme mnoho, co se nesnáší s naším lepším poznáním, svědomím a úmysly. Nezvalovi byla poezie civilně metafyzickým absolutnem, jehož částí se právem, ale ještě víc z pýchy cítil. Ve sporu se sebou samým dělám básně, říká někde snad Deml. Nezval byl šťastlivec, byl z těch, kdo mohou hřešit a nekát se...“
Výčet hříchů tohoto miláčka nebes se zdá být vskutku nekonečný. Zatímco jeho přátelé trpěli ve vězení, on si vozil z Moskvy televizory koupené z peněz spisovatelského fondu, vymáhal tučné honoráře za mizerné verše a nechal se nosit po Pompejích na nosítkách, vykřikuje: „To jsem Říman. To jsem Říman!“ Půlku života žil de facto v bigamii: dlouholetou družku Fáfinku, která se svou žižkovskou prostotou ani trochu nehodila do jeho soukromé galerie moderního umění, představoval Nezval návštěvám jako svou služku - což také asi byla. Na naléhání strany se s ní nakonec v roce 1946 oženil, ale už o šest let později se seznamuje s tanečnicí Olgou Jungovou, která mu v září 1954 porodí syna Roberta. Výmluvná je i vzpomínka Vlastimila Maršíčka na oficiální návštěvu dvou bulharských básnířek v Praze v roce 1957: „Nezval nechtěl sedět po boku ani jedné, natož uprostřed. Sedl si na protější stranu vedle mne a po přípitku se pustil hned do jídla... V jednu nestřeženou chvíli se mezi jídlem diskrétně naklonil ke mně: Podívej se na ty babky, a s těmi já jsem spal, panebože...!“
Herečka Lilly Hodáčová, další básníkova přítelkyně, vzpomíná na jedno setkání ve Stromovce v polovině 50. let: „Slávek zaujatě vypráví, jak je to hrozné, co se všecko dozvěděl o tom dědkovi Stalinovi. Však znovu prostudoval jeho horoskop. Vypadá to opravdu na hodně vražd.“ Ptát se, jak se Nezvalova celoživotní vášeň pro astrologii slučuje s jeho deklarovaným materialistickým vyznáním, je stejně bláhové, jako pátrat po tom, jak dokázal vměstnat do své vize spravedlivého světa hrůzy, které se kolem něj odehrávaly v 50. letech. Nezvalův život prostě uplýval v podivných paradoxech. A nevymkl se jim, jak vidno ze vzpomínky Alexeje Kusáka (79), ani ve své smrti:
„Bylo to na Bílou sobotu, tedy dva dny před básníkovou smrtí. Nezval přijel svým autem, vyprávěl o Itálii, kterou těsně před tím navštívil a nakonec se s manželi rozloučil. Už se neuvidíme. V pondělí zemřu. Slavíčkovi se zapřísahali, že se mu to snažili vymluvit. Ale on to splnil. I v tom dostál slovu. Sepsal jsem vše, co jsem od vyděšených manželů Slavíčkových vyslechl, odevzdal článek šéfovi a ten ho urychleně poslal na cenzuru a do tiskárny. Článek podepsaný jménem Jana Slavíčka vyšel 10. dubna 1958. Jen jedno v něm nebylo. To, jak si Nezval předpověděl vlastní smrt. Tuto pasáž cenzura nepustila. Předpovídání, a ještě k tomu smrti, nebylo v zájmu státu.“
***
Tak bezohledných básníků, jako jsem já, je málo. Jsem bezohledný. Jen dík své bezohlednosti vydržel jsem všechnu hanu i chválu, kterými jsem byl bit. Ze spisovatelů, kteří byli v 50. letech na oficiálním výsluní, jednal patrně nejpozitivněji a jeho zásahy mu získaly pověst člověka ochotného nezištně pomoci
Milan Drápala historik
Zatímco jeho přátelé trpěli ve vězení, on si vozil z Moskvy televizory koupené z peněz spisovatelského fondu, vymáhal tučné honoráře za mizerné verše a nechal se nosit po Pompejích na nosítkách
Jakýpak socialistický realismus?! Koňaku fandím, až když si z něho líznu - a ne podle etikety... Tím, jak co pojmenovat, tím ať si lámou hlavu v budoucnu literární historici, beztak se k ničemu jinému nehodí.
Vítězslav Nezval
Obrázek
Čtvrtek 6. dubna 1958. Náměstím Krasnoarmějců zní Pochod padlých revolucionářů a smuteční průvod s Vítězslavem Nezvalem se vydává k v yšehradskému Slavínu.
Edvard Beneš podepisuje 11. srpna 1945 dekret o zestátnění kinematografie. Vítězslav Nezval (uprostřed) ji bude z postu šéfa odboru ministerstva informací řídit. (Vlevo ministr informací Václav Kopecký a v pravo prezidentův tajemník Prokop Drtina.)
