Blíží se konec roku, hudební časopisy cítí povinnost sestavovat žebříčky nejlepších desek. Letos je to ještě horší o to, že končí dekáda, a potřeba bilancovat je proto akutnější.
Podlehl jí už britský týdeník New Musical Express, který publikoval žebříček stovky nejdůležitějších alb desetiletí. Výsledky jsou takové, jaké se asi daly čekat. Na prvním místě deska Is This It od newyorských The Strokes. Je docela symptomatické, že se na vrcholnou pozici dostalo album, které je svým způsobem retro. Ani v příštím desetiletí to nebude jiné, to si troufám říct už teď. Za výmluvné se dá považovat i to, že jediné album v první desítce bylo natočeno po roce 2005 (Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not od Arctic Monkeys).
I další místa žebříčku obsadili obvyklí podezřelí – hvězdy toho nezávislejšího mainstreamu. Arcade Fire tři místa před Radiohead. Aspoň že tak.
Silná identifikace posluchače a jeho hvězdy často přináší, řekněme, excentrické plody. Martin Gore z britských Depeche Mode by měl svědčit v soudní při mezi herní firmou Activision Blizzard a náruživým hráčem on-line hry World of Warcraft Erikem Estavillem. Ten společnost žaluje kvůli spoustě věcí – poplatky, jež firma za účast ve hře vybírá, jsou prý moc vysoké, Activision zpoplatňuje příliš mnoho věcí, a hraní World of Warcraft mělo navíc neblahý vliv na Estavillovu psychiku. Stal se kvůli němu smutným, osamělým a odcizeným.
Gore by měl u soudu svědčit jako specialista, který dobře ví, co to obnáší, být smutný a odcizený, napsal na to téma množství písní. Tak dlouho se chodí s okázale chmurnými písněmi na pódium, až jednou přijde předvolání, chtělo by se k tomu říct. Celá ta bizarní kauza by mohla provokovat obvyklý výsměch americké právní kultuře, která vede lidi k tomu, aby se domáhali peněz jako náhrady za různé smyšlené újmy. Je ale také svým způsobem dojemná, prodchnutá skutečným smutkem dezorientované bytosti, jež v naději na pofiderní kompenzaci (pomohlo by Estavillovi, kdyby ten milion vysoudil?) odhaluje svou zranitelnost.
Aještě jednou k těm anketám a žebříčkům. Italská mutace magazínu Rolling Stone za rockera roku vyhlásila premiéra Berlusconiho. Zasloužil se o ten titul extravagantním životním stylem, např. utrácením za drahé společnice. Jistě, v Itálii to s četností a formátem rockerů vždycky bylo trochu slabší a člověk zkrátka musí brát to, co je. Ale stejně... Na druhou stranu, jestli pro někoho rock znamená luxus a společnost vymóděných... tamtěch, je to trochu smutné. Radši si ani nezkouším představit, jaká hudba na těch pověstných Berlusconiho večírcích hrála.
