Thomas Ostermeier předkládá ve své inscenaci Manželství Marie Braunové jakési leporelo z poválečného Německa - ve skládání výjevů ze života titulní hrdinky je však nesmírně vynalézavý a nechybí mu ani sarkastický humor. Vyjadřuje se jednoduchou metaforou a zkratkou, mistrovsky využívá videoprojekci, která určuje výtvarný ráz inscenace. Příběh se odehrává v interiéru z 50. let minulého století - typická křesílka a stolky a lampy v místnosti se zaoblenými rohy, jejíž stěny vyplňují látkové závěsy. Na horizont se promítají černobílé útržky dobových dokumentů od výjevů s rozjásanými členkami Svazu německých dívek až po usmívající se hospodyňky, posléze dojde i na vlezlé reklamy s domácí elektronikou, které se čím dál víc zběsile míhají. Režie přenáší filmové fragmenty i na představitelku Marie, na závěsech se pak objeví i šokující detaily hereckých akcí snímaných současně videokamerou - jednou z nejpůsobivějších je Mariina ruka, která bloudí po stařeckém těle svého milence a šéfa Oswalda.
Marie Braunová (Brigitte Hobmeier ji hraje jako mix děvky a výkonné manažerky) je žena, která se musí obejít bez muže. Ten je nejdřív na frontě, poté její vinou v kriminále. Marie je však rozhodnutá ve světě, jehož pravidla dosud určovali hlavně muži, obstát a daří se jí to. City odkládá na potom a až s chladným cynismem využívá svého ženství. Těží z rodícího se západoněmeckého hospodářského zázraku, konzum je pro ni zárukou štěstí.
Nakonec se jí tyto postoje vymstí a ona zjistí, že byla pouhým předmětem manipulace těch, kterým dokazovala své schopnosti. A to je i její konec. Ostermeier ovšem ve známém příběhu nechá zaznít nové tóny, obecněji se zamýšlí nad tím, jak míru ženské emancipace až na výjimky určují muži. Zaměřuje se pochopitelně na současné německé reálie a paralely, ale to neumenšuje jeho výpověď -když promítá vypulírovaný bavorský domeček jako ideál každé hospodyňky, není třeba nic vysvětlovat.
Inscenace má komorní tvar a režie také dbá na detaily, které často působí jako ironický komentář děje. Například když Marie pracuje jako animírka v baru pro americké vojáky, dvojice herců vzrušeně heká do mikrofonu. Ostermeier také výtečně těží ze základního nápadu - všechny postavy kromě Marie hrají muži. A s úžasnou proměnlivostí. Nejenže se tu otevírá propracovaná hra s identitou a skrytými významy, do níž vyjma Marie vstupují všechny postavy, ale režie demonstruje i to, jak ženy často za každou cenu přejímají mužské role. Jsou to až panoptikální výjevy, zejména muži v dámském prádle vyhlížejí značně obscénně, stejně podivná a směšná bytost je v tomto pojetí i Mariina matka, kterou dcera překvapí s mladým milencem. Ostermeier si s trapností chvíle báječně pohrává: Marie chce nahému muži potřást rukou, ten si však oběma rukama zakrývá přirození. Závěr se od filmu liší, Ostermeier nenechá Marii vyletět do povětří při výbuchu, ale doslova vnitřně vyhořet: zmrtvěle klesne do křesla na stmívajícím se jevišti a pomalu ji začne stravovat oheň.
HODNOCENÍ LN ***** R. W. Fassbinder: manželství Marie Braunové
Režie: Thomas Ostrmeier Scéna: Nina Wetzel Kostýmy: Ulrike Gubrod Münchner Kammerspiele PDFNJ -Divadlo na Vinohradech 2. 11.
