Bylo to v roce 2007. Při přípravě slovníku-antologie, věnované poúnorovému literárnímu exilu, jsem narazil i na zapomenuté jméno Jiřího Kárneta, staršího bratra překladatelky Luby Pellarové. Tak jako v mnoha ostatních případech exulantů lidé, s nimiž jsem měl možnost hovořit, nevěděli, zda Jiří Kárnet vůbec žije. Po krátkém pátrání se mi podařilo „objevit“ jeho stopu v New Yorku, do něhož se přestěhoval v roce 1952 z Paříže a jejž nedlouho po svém příjezdu charakterizoval slovy „to město je tak veliké, že je bláznovství chtít je naráz pochopit“.
Do New Yorku jsem se vypravil s jasným cílem - navštívit autora, detailně zkonzultovat rukopis jeho Posmrtného deníku, který posléze vyšel v nakladatelství Paseka, a pokusit se o rozhovor, jenž by měl být vydán v knižní podobě.
Stojím před činžovním mrakodrapem ve čtvrti East Village, čtvrti, která se jako centrum alternativní kultury v padesátých a šedesátých letech nesmazatelně zapsala do dějin nejen tohoto velkoměsta. Stoupám výtahem do posledního poschodí, kde na jedněch z dveří visí jmenovka George Karnet. Zvoním, pomalým krokem přichází otevřít majitel bytu, po několika seznamovacích frázích si v obývacím pokoji, jehož jedna stěna vyložená zrcadly umocňuje zážitek z výhledu na město pod námi, sedáme a začínáme náš rozhovor; Jiřího Kárneta „hlídá“ jeho věrný psík Piškot alias Biscuit. K mé lítosti záhy zjišťuji, že vzhledem k autorově nedoslýchavosti nebude možné zamýšlený knižní rozhovor připravit. Hovoříme proto „nezávazně“ na různá témata od současné politické situace ve Spojených státech přes zdraví až po vesmír, který Jiřího Kárneta v posledních několika letech tolik fascinoval.
Rovněž pracujeme na již zmíněném Posmrtném deníku s podtitulem Přísně tajná odpověď Václavu Havlovi, žánrově obtížně zařaditelném tvaru nadčasového obsahu, vzniklém jako odpověď na dvě anketní Havlovy otázky, které položil některým exulantům během své návštěvy New Yorku v roce 1968: „Chtěl byste přijet do Prahy na návštěvu?“ a „Chtěl byste se tam vrátit natrvalo?“ Jak se dobrat svobody Posmrtný deník představuje svou formou a obsahem pozoruhodný text, v němž se zcela přirozeně mísí soukromé až intimní, velmi volně pojímané úvahy deníkového charakteru s úvahami politickými, „veřejnými“. Jde o otevřenou zpověď, o pozorování sebe sama, které je ve své první části „otevřeno“ obsahově hutnou, vpřed pádící, „řízenou“ asociativní metodou. Útržkovitý charakter této nesyžetové „prózy“, těkání z jednoho tématu na druhé, určitá „zmatenost“ ústí v dojem chaotičnosti, v pocit, že se vše děje neuspořádaně, takříkajíc přes sebe, najednou - ovšem tak, jak se děje najednou, ve své celistvosti, i sám život.
Autor „zapisuje skutečnost“ a „skládá a definuje sám sebe“ - při čtení tak můžeme nabýt dojmu až přílišné sebestřednosti, ovšem paradoxně právě i díky tomuto rozměru je text nadosobní; je to „dokument“ časově determinovaný, ale zároveň i dokument nadčasový - dozvídáme se o „nich“, o exulantech, ale v mnoha ohledech i o nás, teď a tady. Skrze vlastní osobu, skrze analýzu sebe sama, jde totiž obecně o lidskou existenci, o člověka, o jeho, o náš osud. Posmrtný deník je - vedle svědectví o bytí v exilu a o vztazích některých jeho příslušníků k původnímu domovu - především hlubokou existenciální výpovědí a svědectvím o hledání, o zápolení vlastního nitra se sebou samým, pokusem dobrat se prostřednictvím sebereflexe vnitřní pravdy, a tím i vnitřní svobody.
Autoři bez adresátů Druhý den se vracím a probírám se Kárnetovými texty, které vznikaly v podstatě den za dnem od padesátých let, psány na stroji, freneticky, vestoje, s výhledem na „kamenné moře“. Hory papíru, stovky a stovky popsaných stran divadelními hrami, denními záznamy, úvahami, poezií či rádiovými skripty, které jsou svědky Kárnetovy posedlosti psát, respektive dle jeho vlastních slov „zapisovat, co si myslí hlava, posedle, vášnivě, zítra vášnivěj’“ a také vypovídají o jednom z prokletí autorů v exilu, které se nevyhnulo ani Jiřímu Kárnetovi - o psaní do šuplíku, o neexistenci adresáta, o nemožnosti komunikace.
Postupně si z materiálů vybírám Kárnetovy verše a několik desítek stran deníkových zápisků; básně budou zahrnuty do připravovaného svazku Smutný vítěz, doprovázeného esejí Kárnetova přítele, básníka Františka Listopada a doslovem Rudolfa Matyse. Výbor z „neorganizovaných poznámek“ neboli dle jejich samotného autora z toho nejlepšího, co napsal, si na své vydání dva roky počká.
Setkání s Jiřím Kárnetem bylo setkáním s pokorou, nadhledem a pronikavým intelektem, setkáním s člověkem, který si po celý svůj život - slovy Jiřího Pistoria - pokládal „sebe sama jako úkol a nesplnění“. Jinými slovy setkáním se světem, který - řečeno s patosem - již téměř odešel. Bohužel.
O autorovi| VIKTOR A. DEBNÁR, Autor je editor díla Jiřího Kárneta a spolupracovník knihovny Libri prohibiti
