Sedím se synovcem v pařížské restauraci. Příjemný večer. Řeč plyne, chutná sousta zalévaná dobrým vínem vnášejí do těla blaho a do hlavy náladu uvolňující rozšafnost. Za okny chladno a deštivo, uvnitř mile hřejivá atmosféra. „Máte tady hodně bezdomovců. Dnes v metru jich bylo plno. Více než v Praze. Jeden tak nesmírně zapáchal,“ povídá náhle ten mladý muž.
Taky mohl přijít s nějakým vznešenějším tématem, říkám si. Copak tu není dost milejších věcí? Muzea, výstavy, divadla. Ne, on na mne musí s tuláky. „Víš, tady je tradice vagabundů hodně dlouhá a s hlubokými kořeny,“ spustím jako odpověď, „tuláci jsou tady, protože lidi je koneckonců nenechají úplně na holičkách. Jak bych to řekl... Nějak se tu míchá katolická dobročinnost s běžnou lidskou solidaritou,“ plácám.
„Nechal bych je vyvézt za město a byl by pokoj,“ navrhuje rozhodně můj mladý a zdravý společník. A jéje, už je to tady. Nevyhnutelná nutnost zaplést se do výkladu, který je stejně tak potřebný jako zbytečný.
„Podívej se, některé věci nezměníš po dobrém ani po zlém. Kdyby to, co říkáš, fungovalo, dávno už by bylo po bezdomovcích. Ale jak vidíš, není.“ Přes padesát let se tu burcuje, že je nedůstojné moderní společnosti, aby nechala v zimě umírat chudáky chladem na ulici. Jen ve Francii sotva klesne teplota pod bod mrazu, hned jsou tu mrtví bez přístřeší.
Nu, co naplat, zase musím chtě nechtě poučovat: „Vláda nedávno navrhla, aby v případě, že teplota klesne pod jistou hodnotu, sbírala sociální služba po ulicích nešťastníky a odváděla je i proti jejich vůli do útulků. Návrh v parlamentu narazil. Je to útok na osobní svobodu. I bezdomovec ji má. Že žebrá, smrdí, že pohled na něj je odpudivý, to vše je pravda. Leč to neznamená, že přestal být člověkem a že se s ním může zacházet jako s dobytkem. Naložit a odvézt.“
Ve tváři synovce se sváří nesouhlas s ohledy k názoru staršího. Kluk má přece jen výchovu. „Já jsem pro tvrdost a pořádek,“ konstatuje. „Lidi si zvykli nepracovat a spoléhat na ostatní. U nás doma na to narážím pořád. Řada si nadělá dluhy a pak je nedokáže splácet, protože třeba přijdou o práci. Dobrá, to se dá pochopit. Ale když jim nabídneš, tak pojďte ke mně pracovat, abyste mohli splácet, začnou se vykrucovat. Mít odpovědnost, to se někteří naučit nedokážou.“ Nemá to hoch v hlavě špatně srovnané. Z hlediska logiky tomu nelze nic vytknout. Každý si může za svůj osud. I když... opravdu? Co kdyby můj mladý společník nebyl tak úspěšný, jako je? Co kdyby se do jeho životní cesty vloudila chybička s nezadržitelnou mocí narůstat? Co kdyby za sebou necítil spolehlivé rodiče?
„Podívej, říkáš, že jsi pro pořádek, tedy že jsi pro disciplínu. Jak vím, rád jezdíš rychle autem. Dodržuješ předpisy? S tvými auty bych se divil, že po dálnici jezdíš jen sto třicet. Nebudu se tě ptát, jak to děláš s daněmi. Určitě si také dovedeš poradit, abys neplatil moc. Teď nechme stranou, zda ten či onen předpis je nesmyslný.“
Trochu zaváhání. „Máš pravdu, strejdo.“ Tak přece boduji. Jen teď získanou výhodu nepřecenit. „Já to chápu a nic ti nevyčítám. Hledání skulinky v tom, co se musí, se občas nevyhne nikdo. Ale pořádek, po němž voláš, má určovat kdo?“
Chvíle mlčení. I já váhám, zda do toho mám jít. Ale už to nezabrzdím: „Logicky mi vyplývá, že bys to měl být ty. Vzal jsi správně osud do svých rukou, tvrdě pracuješ a sklízíš za to spravedlivou odměnu. Kdo nepracuje, ať nejí, kdo nejde s námi, jde proti nám. Na těchto zásadách se dá sice vybudovat „spravedlivá“ společnost, ale nikoliv společnost lidsky snesitelná.
A ještě ti něco řeknu, hochu. Tady ta země se sice marně snaží vyřešit otázku tuláků, aniž by je někam vyvezla. A s každou novou zimou se opakuje totéž: marná snaha pomáhat a umírání v mrazu. Zároveň však v této zemi můžeme sedět a rozjímat v této příjemné restauraci s chutnými pokrmy a hbitou obsluhou. Obojí je možná rub a líc toho, že zdejší společnost nemá žádné vysoké cíle. Ani být moc pořádná, ani moc disciplinovaná, jen lidsky snesitelná.“
O autorovi| ZDENĚK MÜLLER, autor je pařížským dopisovatelem Pátku
