Pátek 19. července 2024, svátek má Čeněk
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Sochy, hejbejte se!

Česko

STŘEDOEVROPSKÉ OKNO

Ještě jsem neuměl ani pořádně číst, když nás soudružka učitelka vzala do Muzea SNP. Bylo to, pochopitelně, v Banské Bystrici, SNP tu bylo kultem a jeho muzeum poutním místem. Dodnes si živě vzpomínám, že kromě sovětských a německých tanků, které jsou volně rozesety po areálu, mě nejvíc zaujala socha v samotném centru muzea. Poměrně brutálně zobrazovala mrtvá těla, na nichž stály dvě či tři bezradné postavy „vítězů“. Bylo to monumentální a temné. I nás, vůči umění jinak dokonale imunní malé chlapce, to zasáhlo. Možná nám to poprvé v životě způsobilo depresi. Té obrovské sochy jsme se báli, protože zobrazovala utrpení a smrt, což v hrdinských válečných filmech chybělo.

To bylo někdy roku 1971, sousoší se jmenovalo Oběti varují a jejím autorem byl Jozef Jankovič, skoro určitě nejvýznamnější slovenský sochař posledních desetiletí (a možná nejen těch). Roku 1972 zařadilo znormalizované předsednictvo Svazu slovenských výtvarných umělců Jankoviče do skupiny umělců „s nejkrajnější dogmatickosektářskou úchylkou“ a v jeho tvorbě rozpoznali „patologicky naturalistickou výrazovost“. Socha opustila Muzeum SNP a přemístila se do skladu stavebního materiálu v Radvani pri Bystrici. Za několik let se přesunula do vesničky Kalište, kterou za války Němci vypálili, a po listopadu 1989 se vrátila na místo, pro něž byla vytvořena.

Pohyby slovenských soch jsou zprávami o objevování, heroizování, utajování, přepisování a znovuobjevování naší historie. Jankovičova socha je výjimečná jen tím, že „cestovala“ na venkově. Nejpohyblivější sochy jsou totiž v Bratislavě.

Nepohodlná Marie Terezie Nejde přitom o úplně nový jev. Například socha císařovny Marie Terezie byla na tehdejším Korunovačním náměstí odhalena roku 1897 v rámci oslav tisíciletí Uherského království. Jejím autorem byl uznávaný bratislavský sochař Ján Fadrusz, a přestože měřila skoro sedm metrů a byla vytesána z carrarského mramoru, dlouho na svém místě nezůstala. Marie Terezie, ochraňovaná dvěma husary s vytasenými šavlemi, se totiž upřeně dívala za Dunaj, kde tehdy ještě nestála paneláková Petržalka, ale rozkládala se tam panonská nížina a v jejím středu Budapešť. Zástupci slovenského národa, který po roce 1918 získal dříve nepoznané možnosti a sebevědomí, pochopili císařovnin pohled jako výraz touhy po návratu Horního Uherska do lůna maďarské Anyaországh. Roku 1921 proto rozhodnutím tehdejšího československého parlamentu nařídili sochu zbourat. Co nám má nějaká rakouská aristokratka co připomínat maďarskou minulost?!

Korunovační náměstí bylo přejmenováno na náměstí Ľudovíta Štúra a v sedmdesátých letech dílo dovršilo ohyzdné sousoší Štúrovci z dílny mistra socrealismu Tibora Bártfaye. Umělec se v případě Štúrovců pokusil o „avantgardu“. Výsledkem je kvazimodernistické monstrum, lidově zvané Oběšenci. Co se Štúrem?

Doba a s ní i chápání vlastní historie se však mění. Štúrovské národní obrození je dnes podrobováno kritice a stává se tím, čím opravdu je: důležitou, ale zdaleka ne jedinou a možná ani ne nejdůležitější součástí slovenských dějin. Nejbližším městem od Bratislavy je Vídeň a ani Maďarsko už není strašákem, jímž bývalo před méně než stoletím. Vůbec proto nepřekvapuje, že v Bratislavě nedávno vznikl Okrášlovací spolek (už názvem se odvolává na rakouskouherské tradice), který přišel s nápadem pozvat císařovnu i s jejími husary zpět. Šlo by samozřejmě o vytvoření repliky (prý dokonce z carrarského mramoru!), ale to není největší problém. Ten zní: co se Štúrem? Proti Marii Terezii ani proti její soše dnes nikdo nic nenamítá, ale kdyby měla nahradit Štúra, to by bylo silné kafe! Řešení však existuje. Soudruh Bártfay prý souhlasí s přemístěním Oběšenců, pardon, Štúrovců, na náměstí Svobody, tedy před úřad vlády. Že nás to nenapadlo dřív! Vždyť tam je prázdný podstavec a to znamená, že i tam kdysi stála socha, která mezitím „odešla“. A dokonce to byla socha mistra Bártfaye! Několik let si tu postál Klement Gottwald. Roku 1990 odešel, no a teď by na jeho místo mohli přijít Štúrovci a na jejich místo by se vrátila Marie Terezie.

Uvidíme, jak to dopadne. Jde o delikátní záležitost. Jisté je, že kousek od Korunovačního/Štúrova náměstí, před Slovenským národním muzeem, už stojí Masaryk. Je bez husarů a nedívá se žádným podezřelým směrem, takže má šanci, že tam vydrží déle než československý lev, který na jeho místě stál dva roky (1938–1940), pak byl uvězněný v depozitáři, vrátil se roku 1988 a minulý rok přeběhl před budovu Slovenského národního divadla.

O autorovi| Juraj Kušnierik, novinář Autor (* 1964) je hudební kritik, zástupce šéfredaktora slovenského časopisu Týždeň

Autor:

Sex je jako chipsy. Chcete ho, dáte si ho a akorát vás bolí břicho
Sex je jako chipsy. Chcete ho, dáte si ho a akorát vás bolí břicho

Alespoň to říká Marek Cinko, sochař, který prošel různými profesemi. Byl počítačovým grafikem, prodavačem, tesařem a tantra masérem. Právě při...