PAVEL KOHOUT spisovatel a dramatik SE PTÁ PAVLA KOHOUTA ekonoma
Dávno chápu, že sociální stát je největší výdobytek národní společnosti, která je dík tomu nejmíň sužována bídou, ale současně i nebezpečná brzda, protože odčerpáváním prostředků na vyrovnání sociálních hladin snižuje její výkonnost. Existuje alespoň teoreticky daňový systém, který by ten problém vyřešil?
A co je vlastně perspektivnější: daň progresivní, která občanovi pouští žilou tím víc, čím byl úspěšnější, nebo rovná daň měřící všem stejně? Ostatně jak se výše daně stanoví?
Je to věda, či alchymie?
Vyjadřovat se k sociálnímu státu je vždy riskantní. Člověk může být nařčen z myšlenkových zločinů: neoliberalismu, pokud jej kritizuje. Anebo naopak ze sympatií k socialismu, pokud jej nekritizuje dostatečně. Obojí se mi stalo již vícekrát, takže klidně podstoupím riziko další kritiky.
Mám-li charakterizovat svůj názor na sociální stát v jedné větě: dobrý sluha, ale zlý pán. Ale jak odlišit, dokdy sociální stát slouží a odkdy se stává pánem?
Představ si ostrovní ekonomiku, kde žije určitý počet rodin, z nichž každá má stejný kus půdy, stejný počet hospodářského zvířectva a stejné technické vybavení. V této dokonale rovnostářské ekonomice se budou všichni těšit stejnému blahobytu. Model je snad romanticky přitažlivý, ale velmi nerealistický. Lidé si nikdy nejsou zcela rovni ve svých schopnostech a pracovitosti. Předpokládejme, že jedna rodina na našem fiktivním ostrově bude dosahovat jednoprocentního ročního růstu produktivity, zatímco produktivita ostatních bude stagnovat. Ponechme stranou otázku, zda tento rozdíl bude zapříčiněn geneticky, kulturně či jinak.
I malý rozdíl v produktivitě postupně povede k obrovským příjmovým a majetkovým rozdílům. Během sedmdesáti let, což je zhruba doba lidského života, se příjmy oné produktivnější rodiny oproti ostatním zdvojnásobí. Pokud počátek myšlenkového experimentu položíme do roku „jedna“ našeho letopočtu, budou v roce 2011 příjmy potomků zmíněné nadprůměrně produktivní rodiny již více než 490milionkrát vyšší.
Uvedený příklad je samozřejmě jen teoretický. Přesto přesvědčivě ukazuje, že nerovnost je naprosto přirozený stav, nikoli důsledek vykořisťování člověka člověkem (i když někdy i to je pravda.)
Nerovnost však způsobuje pnutí ve společnosti a to má za následek trhliny. Produktivnější rodina by časem byla nutně oloupena chudšími sousedy. Je tedy velmi rozumné, když ekonomicky silnější vrstvy velkoryse věnují část svých příjmů na zmírnění majetkových rozdílů. Společnost bez extrémní chudoby je jako celek šťastnější a nakonec i produktivnější, neboť přístup ke vzdělání umožňuje vyniknout i těm, kdo by za jiných okolností strávili život nekvalifikovanou prací.
A řečeno zcela chladně a cynicky – i milionář je šťasten, když se může procházet po všech částech města, aniž by byl obtěžován žebráky, nebo dokonce oloupen. Život v uzavřené enklávě hlídané bezpečnostní službou připomíná luxusní vězení a nikdy není vyloučeno, že si únosci počíhají na milionářovy děti. Rozumná společnost se proto stará o chudé a slabé v zájmu všech.
Říkám společnost, protože sociální funkce nemusí být vždy jen doménou státu. Lze dokonce tvrdit, že se státem to začíná jít s kopce, jakmile péči o chudé vezme z větší části na svá bedra. Proč?
V každé společnosti mají zhruba dvě třetiny obyvatelstva podprůměrné příjmy. Vyplývá to z vlastností statistického rozdělení příjmů. Ve volbách ovšem každý hlas váží stejně. Je proto docela logické, že politici se budou snažit nadbíhat voličům, kteří jsou pod průměrem. Politici mají větší tendence slibovat přerozdělování na účet menšiny bohatých (nebo jen „mírně bohatých“) ve prospěch většiny s podprůměrnými příjmy.
Tento mechanismus vysvětluje, proč výjimečné válečné opatření – progresivní daň z příjmů – přežilo ve většině států dodnes. Válka skončila, ale válečné daně zůstaly, protože voliči se dožadovali stále větších a větších výhod. A toto je významný trend, který trvá dodnes: vyspělý Západ dosáhl takové úrovně přerozdělování a rozdávání, že se neustále pohybuje na pokraji finanční nouze. Šetřit je obtížné, protože lid si zvykl na vysoký standard a výhody všeho druhu. Zvyšovat daně již není kam. A když přijde jednou za půl století finanční krize – to je pak vážně prekérní situace!
Přílišná péče a rozdávání vedou národ k pasivitě, lenosti a zároveň oslabují investiční a růstový potenciál země. Doplatil na to i starý Řím.
Za časů Julia Caesara záviselo v samotném městě Římě na státních přídělech obilí 320 tisíc ze dvou milionů obyvatel. Tato zátěž postupem času rostla. V roce 274 učinil císař Aurelianus ze sociálních dávek dědičné právo. Namísto obilí se začal rozdávat hotový chléb, zelenina, olej atd. Římští občané, zpohodlnělí a apatičtí v důsledku péče státu, nebyli schopni bránit se barbarům. Státní pokladně nezbývaly peníze na obranu. Neustálé devalvace měny nepomáhaly – pouze vyvolaly inflaci a podkopaly důvěru v peněžní systém.
Četl jsem, že Británie má nedostatek pilotů pro zásah v Libyi. Armáda byla silně zredukována, aby bylo na mandatorní sociální výdaje. Římské impérium vydrželo stovky let. Jak dlouho vydrží nynější evropský sociální stát? Bude to aspoň jedna stovka let? Pochybuji o tom.
