Vnoci na pondělí zemřel v Moskvě v nedožitých 90 letech Alexandr Isajevič Solženicyn, věhlasný ruský spisovatel.
Nejdůležitějším rokem Solženicynovy kariéry byl 1974. Tehdy ve Francii vyšel jeho román Souostroví Gulag. Autora v Sovětském svazu zatkli, zbavili sovětského občanství a vyhostili do zahraničí. Publikace prózy o poměrech v sovětských lágrech se stala mezinárodní událostí. Důkladná a sugestivně vylíčená kronika perzekučních mechanismů, které v době publikace Souostroví měly už nejhorší doby dávno za sebou, se zpožděním ovlivnila vztah mezinárodních intelektuálních i politických elit k sovětskému režimu. Dříve i později popisovaly stovky lidí své zkušenosti z lágrů; mnozí z nich byli nadaní. Shodou mnoha okolností se jejich mluvčím stal Solženicyn, autor vyvolávající velkou úctu a velké rozpaky.
První vrchol jeho autorské dráhy nastal v roce 1962, kdy v moskevském časopise Novyj Mir vyšla novela Jeden den Ivana Děnisoviče a poté několik dalších povídek. Sovětský tisk uvítal literární zpracování boje proti kultu osobnosti, Solženicynovi osobně blahopřál komunistický vůdce Chruščov, text byl roku 1964 navržen na Leninovu cenu – nejvyšší literární ocenění. Nakonec ale zvítězila linie odsuzující Solženicynovo líčení jako nedostatečně optimistické a málo komunistické. Sám Solženicyn byl sice až do 40. let komunista, ale zkušenost po zatčení v roce 1945 (záminkou se stala kritika Stalina v osobním dopise) a osm let v gulagu jeho orientaci zcela proměnily.
Značné potíže ale svými názory působil i v disidentském hnutí, v němž se definitivně ocitl poté, co roku 1967 adresoval sjezdu spisovatelů dopis odsuzující cenzuru. Kritika totalitních režimů z hlediska hodnot západního pojetí lidských svobod, kterou provozoval například nositel Nobelovy ceny Andrej Sacharov, byla totiž Solženicynovi úplně cizí. Odmítal západoevropské i americké modely demokracie, rovnosti a lidské důstojnosti a stavěl proti nim patriarchální ruský mesianismus. Celé národy hodnotil ve své publicistice podle toho, jak se hodí do ruského projektu, jehož ideálem mu byla ruská říše před první světovou válkou. Když z těchto pozic psal o Židech v nedávné knize Dvě stě let spolu, shodli se mnozí kritici, že nepřímo podporuje antisemitismus.
Po návratu z USA do Ruska v roce 1994 vyvolávala jeho veřejná vystoupení čím dál menší společenskou pozornost, ale stal se oblíbencem nynějších vůdců. Nezpůsobil to boj proti komunistickému řádu ani výzva „nežít ve lži“ (jak nazval svoji slavnou stať z roku 1973), nýbrž sen o velkém silném etnickém Rusku, které proti takzvaným západním hodnotám staví suverénní alternativu. Zatímco Gorbačova a Jelcina Solženicyn drsně kritizoval, Putina podporoval, dostal od něj vysoké státní vyznamenání a o spisovatelových narozeninách se scházeli v jeho soukromém domě. Prezident Medveděv vyjádřil rodině soustrast ještě v noci, okamžitě po zveřejnění zprávy o selhání Solženicynova srdce.
Spisovatelův politický profil bude asi časem blednout ve stínu jeho literárního díla, byť jde právě v Solženicynově případě o hodně spojené nádoby. V rovině stylu a chápání literatury Solženicyn s důsledností a odvahou buduje říši, ve které Dobro (lid, autobiografický hrdina) bojuje se Zlem (systému) prostřednictvím starodávných metod. Spisovatel vystupuje v roli duchovního vůdce, jenž ukazuje správnou cestu do budoucnosti i do minulosti. Tento silný a smělý projekt, do kterého autor zapojil archaizující užívání neobvyklých ruských výrazů, beletrizaci dějin i stylizaci sebe sama do role proroka, byl veskrze úspěšný. Solženicyn milionům lidí zprostředkoval čtenářskou katarzi – ať v románech Rakovina, V kruhu prvním nebo v heroizující autobiografii Trkalo se tele s dubem. Problematičtější byla jeho historiografie: dvacet let psal Solženicyn Rudé kolo, nekonečnou analýzu let předcházejících bolševické revoluci, ve které fakta podřizoval svému vypravěčskému konceptu s výsledkem, jenž nepřesvědčil čtenáře, kritiky ani historiky. Nikdo z nich si ostatně ani nedal práci, aby jeho metodu důkladně analyzoval.
Sám Solženicyn byl vášnivým čtenářem a kritikem – ještě v pozdním věku rozcupoval básně svého rivala, nositele Nobelovy ceny Josifa Brodského, za bezobsažný manýrismus. Zaujatost, cílevědomost a duševní síla patřily k silným stránkám Solženicynovy práce, která v Rusku právě vychází ve 30 svazcích. Dílo je završeno, velkolepý pohřeb se bude konat ve středu v Donském klášteře v Moskvě.
***
Solženicynovi osobně blahopřál Chruščov. Nakonec ale zvítězila linie odsuzující Solženicynovo líčení jako nedostatečně optimistické a málo komunistické.
Dvacet let psal Rudé kolo, nekonečnou analýzu let předcházejících bolševické revoluci, ve které fakta podřizoval svému vypravěčskému konceptu
O autorovi| Tomáš Glanc, literární vědec a kulturolog
