Muž, který se stal svědomím Ruska. Muž, který odhalil tajemství gulagu. Tak popisují světová média Alexandra Solženicyna, který zemřel před týdnem. Svět ho poznal i díky slovenskému novináři. Pavol Ličko udělal v roce 1967 první velký rozhovor se Solženicynem a přinesl na Západ jeho knihy. I pro kontakty ruským autorem se stal prvním slovenským novinářem, kterého po srpnu 1968 komunisté zavřeli do vězení.
„Ještě nebyl ani oholený, ani osprchovaný, když k nám ráno vtrhli příslušníci StB. Zeptal se jich, jestli může jít do koupelny. Na chodbě mi řekl: Počítej s tím, že domů nepřijdu dřív než za rok. Zavolej kamarádům, co se stalo,“ říká Marta Ličková o dnu, kdy zavřeli jejího muže. Ve vězení byl rok a půl a už nikdy se nedal dohromady. Nemohl pracovat, psát. Zemřel rok před listopadem 1989.
Ličko překládal z ruštiny a psal pro týdeník Kultúrny život. Solženicyn se stal jeho osudovým autorem. Ličko velmi rychle poznal, že v Rusku na začátku 60. let došlo k mírné oblevě a Chruščov umožnil vydat i knihy, které byly neobvykle kritické ke Stalinovi a jeho době. Tak se v roce 1962 mezi lidi dostala i novela Jeden den Ivana Děnisoviče. Za knihu učitele fyziky v zastrčené Rjazani bojoval před politbyrem Chruščov osobně. Za necelé dva roky však Solženicynova sláva měla skončit. Nastoupil Brežněv. Zakázali mu publikovat, on však psát nepřestal.
V roce 1967 za ním Ličko odcestoval do Ruska. Po několika telegramech a dobrodružné cestě se mu podařilo setkat se s ním. Jeho reportáž převzala světová média. „Poprvé se takhle psalo o Solženicynovi, bylo tam hodně jeho výroků, no a pak, Solženicyn přece žil v izolaci – bylo problémem se k němu dostat,“ říká Marta Ličková.
Reportáž byla velká věc. Až po ní se však začal odvíjet příběh jako z detektivky. Ličko dovezl strojopisy Solženicynova románu Rakovina a divadelní hry Jelen a táborová prostitutka. V Sovětském svazu je vydat nemohli. V Bratislavě je rychle přeložili, ale ani tady vyjít nestihly, protože do země vtrhla spojenecká vojska. Ličko je už ale předtím stihl dostat na Západ.
Ličkovu reportáž, kterou napsal pro Kultúrny život, převzal i ruský emigrantský časopis v Londýně. Tak se k ní dostal také specialista na střední a východní Evropu a pozdější člen britského i Evropského parlamentu lord Nicholas Bethell. „Rozhodl jsem se vycestovat do Bratislavy. Vícekrát jsme se setkali a s Ličkem jsme se stali přáteli,“ napsal Bethell v knize Špióni a jiná tajemství. Ličko podepsal prohlášení, že rukopisy získal od Solženicyna a že od něj dostal i souhlas s jejich publikováním. Svět tak mohl číst další jeho knihy a v roce 1970 získal Nobelovu cenu za literaturu.
Solženicyn si ji do Stockholmu nešel převzít. Bál se, že by ho nepustili zpátky domů. A to i navzdory tomu, že už léta žil v domácím vězení. Do skutečného vězení se dostal velmi rychle i Ličko. Na krk se mu pověsili estébáci. Jeden z hlavních důvodů byl právě Solženicyn a jeho vztahy s lordem Bethellem. Ten s pomocí Ličky v době okupace, ale i v prvních měsících po ní, psal do londýnských Timesů či Guardianu texty o Československu. Několik článků napsal i Ličko.
Agenta z Lička ale neudělali jen komunisti. I v Británii se objevily spekulace, že společně s Bethellem pracovali pro KGB a Rakovinu propašovali jen proto, aby dali Moskvě záminku na Solženicynovo zatčení a pozdější vyhoštění do exilu. Solženicyn žil od roku 1974 do roku 1994 na Západě.
„Bylo to hrozné. Obě strany barikád studené války nás obvinily, že pracujeme pro tajnou službu té druhé,“ napsal Bethell. Na rozdíl od Ličky však přišel na čas jen o místo na kandidátce do Evropského parlamentu. Obvinění dal k soudu, který vyhrál a očistil své jméno.
Proti Ličkovi se obrátil i Solženicyn. Po návratu do Ruska v pamětech napsal, že Ličko ho podvedl a knihy vydal bez jeho souhlasu. Bethell Lička bránil. „Solženicyn se stal tvrdohlavým, krutým a bezcitným mužem, který nedokáže ocenit ty, co mu pomohli,“ napsal.
Ličko opravdu neměl písemný souhlas Solženicyna a pokoušel se ho získat. Podruhé se však už nesetkali. Ličko tak před soudem odpřisáhl, že autor mu dal svolení a knihy vyšly. Bethell zabezpečil, že honoráře šly na účet, který pro Solženicyna zřídilo vydavatelství. Po několika letech Solženicyn podle Bethella vydání Rakoviny uznal za oprávněné. „A hlavně, když musel opustit Sovětský svaz, čekalo ho několik stovek tisíc dolarů.“ Sledovali ho do konce života Ličko se vrátil z vězení v roce 1972. „Do práce ho vzít nemohli a těžkou práci by nezvládl, protože z vězení se vrátil s podlomeným zdravím. Často ho předvolávali na výslechy, že je příživník,“ říká Marta Ličková. Sledovali ho. Pádu komunismu se už nedožil.
Pani Ličková pozorně sledovala osud Alexandra Solženicyna, některé z jeho knih dokonce překládala. Nad mužem, který obvinil jejího manžela, že byl agentem KGB, jen mávne rukou. „Přispěl velkým dílem k tomu, že padl komunismus. Byl to génius a těm se to na stará kolena častokrát poplete.“
O autorovi| MATÚŠ KOSTOLNÝ, Autor je redaktorem slovenského deníku SME
