Poprvé byla hra uvedena v roce 1970. Jejím tématem je lidský i mocenský spor Alžběty s další panovnicí, Marií Stuartovnou.
Boltovo dílo vychází z historických reálií, i když je autor občas upravuje pro potřeby dramatu, které sice vychází ze shakespearovské tradice, ale je především analogií s politickou situací sedmdesátých let. Neznamená to, že by témata hry, manipulace s mocí, využívání ideologie pro účely osobní i státní, role momentální nálady či náhody tvořící dějiny nepůsobily aktuálně i v jednadvacátém století.
Přesto se však zdá, že tak živé politikum, jaké představovala v době svého prvního uvedení v roce 1972 v pražském vinohradském divadle, se z ní už dnes nestane. Neznamená to ovšem, že by nebylo proč ji teď znovu oprášit. Jen se tato hlavní témata stávají dílčími a do popředí vystupuje zápas dvou originálních a silných osobností, které zároveň reprezentují dvě odlišná pojetí vlády.
Racionalita versus vášeň
Racionální Alžběta sice také dokáže občas zamotat hlavy svým rádcům tvrdošíjností a nevhodnými milostnými eskapádami, ale přece jen prioritní je pro ni vždy prospěch země. Té se nakonec zcela obětuje a občas i velmi bolestně nadřazuje službu Anglii vlastnímu životu. Proto je dodnes považována za jednu z největších postav světové historie. Marie Stuartovna je mnohem emocionálnější, subjektivnější, a proto se i dobře míněné činy často obracejí v její neprospěch. Marie je na prvním místě žena, až na druhém královna. Do skutečné lidské i panovnické velikosti dorůstá až ve chvíli, kdy se připravuje na smrt. Režisér Petr Kracik se také v nové inscenaci především na souboj obou dvou hrdinek zaměřil. V souladu s historickou skutečností se u Bolta nikdy nesetkají tváří v tvář, ale na Palmovce spolu vlastně vedou neustálý dialog. Trumfují se, intrikují, svým způsobem uznávají, ale také nenávidí. Jsou spolu spojeny neviditelným poutem, které přetrhne až Mariina poprava. Na jednoduché tudorovské scéně se tak hraje především osobní a mocenské drama dvou žen, které proti sobě postavil jejich úděl, doba, povaha i vladařská koncepce. Zuzana Slavíková je jako Alžběta sarkastická, navenek chladná, ale dokáže nečekaně vybuchnout. Má v sobě královský majestát i jistý cynismus, potměšile se baví některými situacemi, ale není to člověk bez citu. Po smrti Marie ulpívá světlo na její najednou zestaralé a strhané tváři, když zůstává zcela osamocena jen se svým svědomím. Marie Jitky Čvančarové je proti tomu ženou podléhající vášním, občas i náladovou, koketní, ale také ušlechtilou, citlivou a hrdou. Na popraviště vstupuje důstojně a její rudé šaty jsou výrazem vzdoru i poselstvím lásky. Škoda, že kromě pragmatického, sarkastického a bezskrupulózního Cecila Miloše Kopečného nenacházejí obě herečky oporu i v představitelích mužských rolí. Jako by se domnívali, že když o ně v dramatu nejde v první řadě, tak se mohou spokojit jen s povrchní kresbou svých postav jednoznačně ilustrující jejich postoje. Zbytečnou karikaturu například vytváří Jan Konečný jako David Rizzio, nejapně zupáckou podobu dává Walsinghamovi René Přibil, konvenční drobnokresbou charakterizuje Biskupa Jan Skopeček. Z nevýrazné řady ostatních tak kromě Kopečného vyniká jen hostující Martin Stránský, jenž Bothwella vybavil chlapskostí, cyničností i obhroublostí, které zakrývají jeho skutečný vztah k Marii.
HODNOCENÍ LN ***
Robert Bolt: Ať žije královna!
Překlad: Kateřina Hilská Režie a úprava: Petr Kracik Scéna: Jaroslav Milfajt Kostýmy: Zita Miklošová Hudba: Dalibor Štrunc Dramaturgie: Ladislav Stýblo Pohybová spolupráce: Karel Basák Divadlo pod Palmovkou, premiéra 24. listopadu 2007
Po smrti Marie ulpívá světlo na její najednou zestaralé a strhané tváři, když zůstává zcela osamocena jen se svým svědomím...
