Úterý 30. listopadu 2021, svátek má Ondřej
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Současnost nesoučasných

Česko

Evropané žijí déle než kdykoliv předtím, ale zatím moc dobře nevědí, jak s tímto faktem naložit

Zatímco vlády posouvají věkové limity pro odchod do důchodu, aby udržely jakž takž vyrovnané státní rozpočty, privátní sféra nachází ve stárnoucí populaci nový zákaznický segment i užitečnou pracovní sílu. Ještě na začátku 70. let minulého století mohl americký sociolog Peter Berger napsat, že „někteří lidé si stále myslí, že jsme na prahu éry mládí.“ Sám však již tehdy upozorňoval, že spíše vstupujeme do epochy stáří.

Formování starých společností, nebo přesněji stárnutí populací a zvyšování absolutního a relativního počtu starých lidí, je v první řadě důsledkem snižování plodnosti žen - je méně dětí. Ale další nespornou příčinou tohoto fenoménu je také prodlužování lidského věku - je více starších lidí. Stále větší počet lidí umírá později a stále víc se jich přibližuje ke geneticky určené hranici délky života člověka jako druhu. Dnes se ještě přesně neví, kde ta hranice je, ale biologové hovoří nejčastěji o 120 rocích, občas dokonce posunují tuto hranici až ke 140 rokům. Někteří genetici předpovídají, že bude možné změnit genetický kód určující délku lidského života. Snad by si ale měli přečíst Čapkovu Věc Makropulos nebo Huxleyho Po řadě let, než to začnou zkoušet.

Novinka: postrodičovské období

Proces stárnutí společností je jednou z těch velikých změn, které nenápadně, avšak významně mění už od 19. století strukturu moderních společností. Prvním vlivným faktorem je snižování plodnosti žen. Ta byla zrovna v České republice ještě nedávno jednou z nejnižších na světě. Jedna žena porodila u nás během života -statisticky vyjádřeno - 1,2 dítěte. V tomto směru jsme na tom velice podobně jako jiné země, třeba Japonsko, kde se tato hodnota rovná 1,3.

Druhým faktorem pak je prodlužování lidského věku způsobené zlepšováním sociálních a hygienických podmínek a pokroky v medicíně. Díky tomu roste podíl lidí nad šedesát let. Ke konci 19. století měla ve střední Evropě šanci dožít se šedesátky zhruba třetina mužů a 40 procent žen. Na konci 20. století to bylo 85 procent mužů a 95 procent žen. Ze sociologického hlediska je důležitá také skutečnost, že v posledních desetiletích velmi rychle roste v Evropě podíl lidí starších osmdesáti let. Žijeme déle než kdykoliv dřív v lidských dějinách.

Mezi starými lidmi se stále zvětšuje podíl žen. Data z Německa ukazují, že v populaci lidí starších 75 let připadají na jednoho muže dvě ženy, v populaci nad 90 let čtyři. Málokdy si uvědomujeme, že u nás žije na 700 tisíc vdov! A jejich počet bude stoupat. Rychle se v důsledku stárnutí populace mění i skladba domácností. Především roste podíl domácností jednotlivců. Je jich dnes v ČR víc než 1 milion, a přitom ještě v roce 1961 to bylo jen 515 tisíc. Co nás čeká v budoucnosti, naznačují některá čísla z velkých německých měst, kde počet domácností jednotlivců dosáhl už 40 procent.

Za těmito suchými čísly se však skrývají další změny. Mění se skladba životního cyklu. V minulosti, kdy se ženy dožívaly podstatně nižšího věku a měly přitom víc dětí, jen malý počet z těchto žen žil -a když tak krátce - ještě po odchodu dětí z rodiny. Neexistovala téměř vůbec dnes tak významná fáze života, označovaná jako „postrodičovské období“. Protože se dožíváme vyššího věku a máme méně dětí, vzniklo v životě rodin v nedávné minulosti neznámé životní období. S tím souvisí i další jev. V minulosti žily vedle sebe většinou pouze dvě generace: rodiče a děti. V současnosti žijí vedle sebe generace tři a přibývá i případů žijících praprarodičů. Je tedy zcela běžný pluralismus generací a hovoří se o „současnosti nesoučasných“.

Skeptikové někdy namítají, že lidé sice déle žijí, ale že to také znamená, že jsou udržováni moderní medicínou při životě, jehož kvalita není příliš valná.

Ale i to se mění. Mezi odborníky převládá názor, že většinou jsou lidé do 80 let v dobrém zdravotním stavu a jen malá část, zhruba desetina z nich, trpí nějakou chronickou nemocí. Ti zdraví žijí zcela samostatně, postarají se o sebe. Jejich pracovní výkon bývá často lepší než u mladších. Po osmdesátce se ovšem situace mění. V tomto věku, který je dnes nejrychleji rostoucí věkovou skupinou, přibývá osob s různými chronickými tělesnými i psychickými defekty, které už vyžadují pomoc příbuzných nebo sociálních či zdravotních pracovníků. Jde o zhruba pětinu těchto velmi starých lidí. I tato věková skupina nejstarších přesto ve většině případů dál žije mimo ústavy a je schopna za určité pomoci žít samostatně a provozovat vlastní domácnost. Zejména jde-li o manžele. A pokud partner zemře, tak si samostatnost existence lépe udržují ženy než muži.

Překvapující jsou zjištění týkající se historických proměn vztahu mezi stářím a zaměstnáním. Od konce 19. století, kdy bylo ve střední Evropě zavedeno penzijní pojištění, se snižoval podíl mužů a žen zaměstnaných po šedesátce.

V osmdesátých letech 19. století bylo zaměstnáno 68 procent německých mužů starších šedesáti let. Dnes jejich počet klesl na 12-14 procent.

U žen se snížil z 22 na 4 procenta.

Avezmeme-li v úvahu, že ke konci 19.

století těmto šedesátníkům zbývalo v průměru jen dvanáct let života, znamená to, že většina z nich zřejmě přestala pracovat pár let před smrtí.

To se ve 20. století radikálně změnilo a díky prodlužující se délce života, spojené se zavedením důchodů, získali lidé poměrně dlouhé nové období.

Někdy je označováno jako „dlouhé stáří“, během nějž mohou lidé odpočívat a realizovat své zájmy. A protože jsou většinou zdraví a nemusejí se již starat o děti, stala se tato první fáze stáří pro mnoho lidí jedním z nejpříjemnějších období života. Je to poněkud opomíjená pozitivní dimenze života, vytvořená průmyslovými společnostmi a sociálním státem, kterou považujeme za samozřejmou, ale která je z historického hlediska něčím jedinečným.

Konflikt generací

Na druhé straně je zřejmé, že pro některé muže odchod do důchodu představoval a představuje jakousi životní krizi spojenou s pocitem ztráty sociálního postavení. Příběhy strojvůdců, kteří se i v důchodu chodili dívat na „své“ lokomotivy, ukazují, že přechod do penze patří pro některé lidi mezi stresové životní momenty.

Také mnozí lidé s intelektuálně zajímavou prací chtějí být dál zaměstnáni. V některých zemích ale musejí povinně opouštět svá postavení, jako třeba na francouzských nebo britských univerzitách či ve výzkumných ústavech.

Sociologické studie poukazují na to, že v Evropě dlouhodobě klesá podíl zaměstnaných osob mezi lidmi staršími 55 a 65 let a že v posledních třiceti letech v západní Evropě klesal také věk odchodu do důchodu. Celoevropské průzkumy, které provedla v 28 evropských zemích v roce 2004 Evropská nadace pro zlepšení životních a pracovních podmínek (sídlí v Dublinu), ukázaly, že většina lidí by chtěla jít co nejdřív do důchodu, dřív než je to podle platných zákonů možné. Přesto se dnes hovoří o momentu obratu a o tom, že starší lidé by měli déle pracovat. A mnohé vlády už posunuly odchody lidí do důchodu. Obrat je vynucován právě stárnutím evropských společností a potížemi s financováním důchodů stoupajícího počtu starších lidí. To však není výraz preferencí lidí, ale důsledek úsilí vlád udržet jakžtakž vyrovnané státní rozpočty.

Jde o velmi složitý problém, kdy proti potřebě snížit výdaje na důchody stojí potřeba vytvářet co nejvíc pracovních míst pro čerstvé absolventy škol. Napětí mezi mladými a staršími věkovými skupinami jsou produktem neosobních mechanismů dnešních pracovních trhů. Někteří sociologové v této souvislosti upozorňují na možnost vzniku konfliktu generací, způsobeného soutěží o omezené množství pracovních míst.

Konflikt je posilován v mnoha zemích západní Evropy rovněž tím, že se dlouhodobě snižovaly rozdíly mezi příjmy důchodců a zaměstnaných lidí a že rostl také počet nezaměstnaných mladých. Vlády některých zemí to řešily snižováním věku odchodu do důchodu. Z hlediska sociálně-biologického je to paradoxní - starých, zdravých a výkonných lidí totiž přibývá.

Vztahy mezi mladými a starými mají mnoho dimenzí. Je velký rozdíl v hledání rovnováhy mezi oběma věkovými skupinami v makrodimenzi, která spadá do kompetence vlád, a ve vztazích mezi staršími a mladými v rodinách. V tradičních a zemědělských společnostech bylo nepsaným pravidlem, že o staré se mají starat především děti. Proto byla také v těchto společnostech vysoká porodnost. To se v průmyslových společnostech se systémem penzijního pojištění, se zlepšeným zdravotním stavem starších lidí a s jejich rostoucími příjmy -jak je tomu v západní Evropě - výrazně změnilo. Staří lidé, velmi často prarodiče, pomáhají finančně mladým a míra těchto peněžních transferů je překvapivě vysoká.

Z naší nedávné minulosti je také známá pomoc babiček zaměstnaným dcerám. Dnes jsou však babičky často zaměstnané a nejsou tak říkajíc k mání. Existuje ovšem i obrácený proud služeb, kdy mladí, nebo mladší - zejména dcery - pomáhají v provozu domácnosti svých stárnoucích rodičů. Tento tok vzájemných služeb je v jednotlivých evropských zemích různě silný a závisí na typu rodiny, který se tam ustálil. U nás je stále větší než třeba v Německu, nemluvě o Anglii.

Na vedlejší koleji

Důležitou stránkou života starých lidí je jejich sociální postavení, jejich význam a také jejich politický vliv. Pro pocit jejich uspokojení, anebo naopak nespokojenosti to může být někdy důležitější než některá objektivní fakta.

Postavení seniorů je ovšem v různých společnostech velmi rozdílné. Z historických a antropologických studií víme, že v tradičních předprůmyslových společnostech bylo postavení starých lidí lepší než v soudobých. Stáří v nich bylo spojováno s moudrostí, s nahromaděnou zkušeností a staří měli také větší moc, rozhodovali mnohem víc než dnes o praktických věcech, o provozu obcí, ale i států. Rada starších nebyla jen literárním obrazem knih Karla Maye o indiánech.

To všechno pominulo v průmyslověměstských společnostech. Jejich základní vlastností je rychlá změna prakticky ve všech oblastech života a zkušenosti starých lidí v těchto rychle se měnících společnostech ztrácejí hodnotu, kterou měly dřív. Mladí lidé si dnes často myslí, že akumulované vědění starých je zastaralé a bezcenné. A protože v dynamických společnostech se vysoce oceňuje mládí, zdraví, vitalita, tělesná krása a pružnost, postavení starých se nezbytně zhoršuje. A to nejen v očích jiných, ale i ve vlastní sebereflexi. Přibývá proto těch, kteří trpí pocitem bezvýznamnosti, osamoceností, a depresemi. Proto se stávají jejich psychické potíže, přes nepochybně lepší stav jejich tělesného zdraví, jedním z nejvážnějších problémů.

V současně době se však vynořují známky změny. Přišly z nepředvídané strany. Rostoucího počtu starých lidí si pomalu a jistě začaly všímat obchody, turistické agentury, školy a různé složky služeb. Vynořil se důležitý zákaznický segment. Stáří bylo objeveno jako svébytná část života, s půlstoletým zpožděním za objevem dětství jako něčeho specifického. Ekonomický zájem se začal šířit i do jiných oblastí. Univerzity začaly nabízet kurzy pro „třetí věk“, galerie, speciální výstavy, divadla, výhodné vstupné, lázně, speciální pobyty a turistické agentury speciální zájezdy.

Také obchod objevil užitečnost seniorů jako pracovní síly, dokonce ve velikých supermarketech, třeba v Německu nebo ve Švédsku. Starší obsluhující personál lépe rozumí stále četnějším starým zákazníkům, a tak v mnoha evropských zemích roste zájem firem o trpělivé staré obsluhující lidi.

Složité je politické postavení starších lidí. Na jedné straně lze v západní Evropě i u nás pozorovat úbytek seniorů v horních sférách politiky, na druhé straně roste jejich aktivita v nižších patrech politického života. Nejdůležitější však je, že staří lidé začínají sami bojovat proti své diskriminaci a proti stereotypům, které o nich vytváří mladší část populace. Zakládají asociace proti „ageismu“, to jest proti negativním postojům širší veřejnosti a pomalu roste jejich vliv jako složky občanské společnosti. Je to zcela nezbytné, zejména když si plně uvědomíme dosah skutečnosti, že počet lidí starších 65 let se u nás dnes rovná 1,4 milionu lidí a již v roce 2020 vzroste na 2,2 miliony.

***

Stále více lidí se přibližuje ke geneticky určené hranici délky života člověka jako druhu. Dnes se ještě přesně neví, kde ta hranice je, ale biologové hovoří nejčastěji o 120 rocích, občas dokonce posunují tuto hranici až ke 140 rokům.

Také obchod objevil užitečnost starých lidí jako pracovní síly. Starší personál lépe rozumí těm stále četnějším starým zákazníkům a v mnoha evropských zemích roste zájem firem o trpělivé staré obsluhující lidi.

Tento text je převzatý z nejnovějšího čísla časopisu Přítomnost, jehož hlavní téma zní Stáří vpřed

O autorovi| Jiří Musil sociolog

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

Mohlo by vás zajímat