Dnes o konformitě, která dominuje naší společnosti
Ač se už řecká antika pokoušela uvádět do praxe názor, že kritický rozum člověka je schopen činit o věcech samostatný úsudek bez závislosti na autoritách, tento pohled na svět se vlastně nikdy neprosadil.
Už v biblické kapitole o pádu člověka se ostatně dovídáme, že schopnost rozpoznávání dobrého a zlého s sebou bezprostředně nesla vyhnání z ráje. V textu Geneze to sice není, ale mohli bychom si dovodit, že pokud na tuto dovednost rezignujeme, můžeme se v ráji znovu octnout, či alespoň zažít neproblematickou jistotu uprostřed houfu. JISTOTA! To je to kouzelné slovo, které se na nás usmívá či šklebí i z předvolebních plakátů do europarlamentu. I když by věci tohoto světa, nevyžadující zjevení či nějakou zásvětní intervenci, měly být naším rozumem uchopitelné a rozpoznatelné a novověká věda byla s tímto étosem budována, je i v jejím rámci argumentování autoritou skoro stejně časté jako za dob scholastických disputací. Rozdíl je jen v tom, že zde „zjevení“ leze na svět jaksi pomalu, po částech, v každém čísle prestižních časopisů, řekněme britského Nature, něco. „Cožpak’s to nečet’ v Nejčru?“
A v naukách humanitních už je nutno se přežehnávat svatými písmy, obor od oboru různými, v míře úplně stejné jako při diskusích staročínských literátů či islámských nebo rabínských exegetů. A to se stále pohybujeme ve světě učeném, kde se na argumentaci a její jakoustakous logiku klade důraz a kde o poznání jako takové občas opravdu jde. Jinde je situace ještě mnohem bizarnější.
Ač žijeme ve společnosti, která si ráda hraje na „individualismus“, „nonkonformitu“ a „překonávání konvencí a tabu“, ve skutečnosti málokterá jiná byla kdy tak konformisticky naladěna jako ta naše. Argument, že v zemích Evropské unie je něco tak a tak, řekněme, že na tisíc obyvatel připadá 1,28 maltézského pinče či 0,07 školy pro zrakově postižené, je za všech okolností dostatečný a nevyvratitelný. Ptát se, zda je dobré či špatné to napodobovat a co to vlastně znamená, je nejhrubším kacířstvím a je to zcela zakázáno.
I relativně vzdělaní lidé bezmyšlenkovitě kopírují vše, co vidí či slyší. Je to nejen pohodlné, ale i relativně bezpečné, snad ve smyslu biblického výroku, že Bůh je vždy s množstvím – jiní také možná vidí něco, co my sami jsme přehlédli. „Dělej vždycky jako ostatní!“ říkali mi v dětství moji blízcí, jejichž rodiče podle této maximy řídili i časování zemědělských prací. „Vaňous de vorat!“ bylo pozorování dostatečné k tomu, aby se s orbou také začalo.
Můj oblíbený německý romantik E. T. A. Hoffmann napsal povídku Zachýsek, zvaný Rumělka o ošklivém, hloupém a ničím nezajímavém skřetovi, který přicestuje do města obklopen nymbem popularity a je ve všech salonech nadšeně přijímán. Dokud Lidové noviny neotiskly v příloze jakýsi rozhovor se mnou o zahradničení, soudili moji krajané, že mám zahradu nepořádnou, zarostlou rozmanitým bejlím, v podstatě ostudnou. Poté se jim otevřely oči: jde v zásadě o biozahradu, s unikátní hájovou květenou, no prostě něco k pořádání školních exkurzí. Ach. Zahrada je pořád tatáž.
„Béééé!“ ozývá se ze všech reproduktorů. „BÉÉÉÉ!!“ echem odpovídá svěřené stádo. Pouze netuší, že u mikrofonu nestojí vůdčí beran, ale jakýsi mechanismus, dnes řekněme miniaturní digitální přehrávač.
***
JISTOTA! To je to kouzelné slovo, které se na nás usmívá či šklebí i z předvolebních plakátů do europarlamentu
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
