Po druhé světové válce se v Československu hlásilo ke katolické církvi asi devět milionů lidí. Pro Komunistickou stranu Československa představovala nejsilnějšího „vnitřního nepřítele“ - dobře organizované, kompaktní a vlivné společenství, svázané navíc se Západem. Komunisté sice slíbili náboženskou svobodu, ale bylo jasné, že skutečně svobodná víra je s marx-leninskými naukami a totalitarismem neslučitelná. Klement Gottwald taky prohlásil už v červnu 1948, že je třeba „odpoutat katolickou církev od Vatikánu... je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou, tak aby sloužila režimu“.
Kroky, jimiž KSČ církev spoutávala a likvidovala, nelze na jedné stránce novin vylíčit - historik a spisovatel Václav Vaško (sám dlouholetý vězeň) to udělal v knize Neumlčená na mnoha stech stranách nikterak upovídaného psaní... Lze ale přiblížit perzekuci: proticírkevní tažení v prvních deseti poúnorových letech totiž obsahuje snad všechny druhy rudého teroru: od provokací přes masové zatýkání a vykonstruované procesy až po mučení a vraždy.
Klasická estébácká provokace například předcházela téměř šestnáctileté internaci arcibiskupa Josefa Berana. V červnu 1949 se do katedrály sv. Víta dostavily velmi časně ráno spousty straníků a estébáckých agentů v civilu, označených jen špendlíkem v klopě. Policejní oddíly mezitím střežily okolí Hradu a přestaly do chrámu vpouštět věřící. Ošpendlíkovaní provokatéři pak přerušovali bohoslužbu a předstírali, že jsou katolíci, pobouření arcibiskupovými „protilidovými postoji“: pískali, dupali a řvali.
Po mši už na Berana čekali tajní s oznámením, že bez jejich doprovodu nesmí opustit rezidenci - v zájmu vlastní bezpečnosti, kvůli údajnému hněvu lidu.
Dohromady 42 763 let
V březnu roku 1950 začalo zatýkání představitelů řádů v Čechách a na Moravě. Premonstrátský opat Vít Tajovský už byl ve vazbě (v souvislosti s tzv. čihošťským zázrakem), jezuitu Františka Šilhana chytili při pokusu odejít za hranice. Dva týdny poté usedlo deset významných mužů na lavici obžalovaných. Prokurátor Karel Čížek hřímal: „Posuzujeme a odsuzujeme je, ale posoudíme a odsoudíme i Vatikán. Vidíme ho před sebou v celé jeho nahotě. Vidíme ho na straně imperialistů...“ Proces skončil vysokými tresty za velezradu, vyzvědačství a pokus „rozvrátit lidově demokratický řád“. Lidé, kteří patřili k největším teologickým kapacitám v zemi, skončili v kriminálech ve Valdicích, na Mírově a v Leopoldově.
Řeckokatolík Ján Ivan Mastiliak dostal doživotí, premonstrátský opat Augustin Machalka (za války tři roky vězněný nacisty) pětadvacet let, provinciál jezuitů František Šilhán rovněž, opat Vít Tajovský dvacet let, dominikán Silvestr Braito patnáct let, jezuita Adolf Kajpr (čtyři roky v nacistických věznicích) dostal dvanáct let... Posledně jmenovaný v leopoldovské věznici zemřel na infarkt.
To byl jen jeden z mnoha vykonstruovaných procesů s reprezentanty církve - a jen o málo později, v dubnu téhož roku, začala další totalitní „specialita“ - totiž zbavení lidí svobody bez soudu. Do mužských klášterů vtrhli v noci ozbrojenci, naložili stovky řeholníků do nákladních aut a odvezli je do míst internace. S ženskými řády naložila komunistická moc stejně o půl roku později. Václav Vaško píše, že internační tábory pro řeholníky trvaly do roku 1955 - a že „řeholníci a řeholnice strávili od jara 1950 do jara 1968 ve vězeních a internacích dohromady 42 763 let“. Mnozí katolíci nesměli opustit vězení ani při velké amnestii v roce 1960, režim je považoval za příliš těžké zločince. To je případ kněze a teologa Oto Mádra, odsouzeného roku 1951 na doživotí za údajnou špionáž ve prospěch Vatikánu - na svobodu se dostal až roku 1966. Jen o rok dřív vyšel z kriminálů páter Josef Zvěřina - po téměř čtrnácti letech.
Duchovní, kteří zaplatili životem
Katoličtí kněží byli také vražděni -ať už při výsleších nebo po rozsudcích smrti. Nejznámější je zřejmě případ čihošťského faráře Josefa Toufara - zemřel 25. února 1950 na následky brutálního „vyšetřování“, přesně řečeno na následky donucovacích metod StB. V případu Babice byli odsouzeni k smrti páter Václav Drbola a páter František Pařil - oba popraveni ve věznici v Jihlavě 3. srpna 1951. V jednom z přidružených procesů byl odsouzen k trestu smrti kněz Jan Bula a popraven v Jihlavě 20. května 1952.
Téměř neznámý je naopak případ duchovního Bohuslava Buriana. Po „vítězném únoru“ emigroval do Rakouska, odkud se ovšem tajně vracel a pomáhal přes hranice pronásledovaným. Při jedné cestě byl zatčen a 23. října 1952 odsouzen za velezradu a špionáž k 22 letům kriminálu. Drželi ho na Mírově a v Leopoldově, odkud 27. ledna 1959 uprchl a snažil se dostat k rakouským hranicím. Po pěti dnech ho policisté dopadli, převezli zpět do Leopoldova, podrobili krutým výslechům a zavřeli na samotku. Zemřel 29. dubna 1960 na zápal plic v mírovské věznici.
Výčet případů perzekuce katolíků by mohl pokračovat - a vždycky by asi někdo důležitý zůstal opomenut. Ale co je třeba zdůraznit: že kněží v lágrech a kriminálech v drtivé většině obdivuhodně obstáli: byli obětaví, solidární a své věznitele natolik intelektuálně převyšovali, že to spolu s vírou dávalo sílu ostatním vězňům.
Již zmíněný Václav Vaško píše o leopoldovských celách jako o vězeňské akademii, na níž se učil teologii, psychologii, latinu. A dodává: „Denně se zde sloužilo na osmdesát mší. Odkud se opatřovaly hostie a mešní víno, nevím, nepátral jsem po tom... Dvacet cel jsem už měl za sebou a každá byla v něčem jiná. Tady se modlilo, studovalo, více či méně učeně diskutovalo, téměř nehádalo... Nemluvilo se sprostě... Jenom poměry v socialistickém státě, a ve vězení zvlášť, nebylo možno ani tady vyjádřit jinak než technickými termíny ,bordel‘ a ,buzerace‘.“
***
Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.
O autorovi| Adam Drda, redaktor Rádia Česko
