Pohledem z tmavé chodby do malého kulatého okénka v bytelných dveřích, které ten lomoz před sebou propouštějí ven jen zkroceně, to vypadá legračně. Malá cimra bez oken – hotová cvokárna – s dlouhou sedačkou v jemných pastelových barvách, na stropě změť skleněných bonbonů a uprostřed chlápek s mikrofonem, co se před plazmovou obrazovkou kroutí jako extatický červ. Jeho kámoši ho povzbuzují tleskáním, přidávají se k jeho zpěvu a přitom horečně přemýšlejí, kterou svou oblíbenou písničku si za chvíli zazpívají sami. Pro našince nezvyk, ale tohle je fenomén, bez kterého si nejeden Japonec či Američan už nedovede představit svůj život.
Když se řekne karaoke, leckoho možná zamrazí ta děsná představa – stát na pódiu před cizími lidmi v podroušeném stavu, zpívat hlasem přiškrcené vrány a obávat se, že možná co nevidět přistanou na hlavě rajčata a pukavce házené nespokojeným publikem. V centru Prahy je teď už pro zpěvuchtivé, ale stydlivé amatéry jiná možnost. Karaoke boxy v japonském stylu jsou komornější a pohodlnější záležitostí než klasické karaoke bary. V Česku ani jinde ve střední Evropě nemá podnik, jako je pražský BeKaraOK!, zatím obdobu. V Japonsku si jde rodina s malými dětmi uprostřed deštivého odpoledne třeba na dvě hodinky do karaoke boxu jen tak zazpívat, stejně jako si Češi zvykli jít si zahrát kuželky. „Je to univerzální zábava, při které se často spojí nespojitelné. Měli jsme tu třeba Francouze, kteří pozvali své japonské kolegy, zpívali ve svém jazyce, ale končili všichni dohromady v angličtině Frankem Sinatrou,“ říká majitel klubu, otevřeného před dvěma měsíci, Andrew Remy. Ten před pár lety bydlel dva roky v Japonsku a karaoke boxy si tak oblíbil, že je s přáteli navštěvoval i dvakrát týdně. Když pak v Česku navštívil moravský vinný sklípek, kam ho vzala jeho česká manželka Martina a kde se v rozjaření zpívalo až do rána, dal si to Andrew dohromady. Když je nálada, baví zpívání lidi na celém světě – ať už zpívat objektivně umějí, nebo jen nadšeně kvílejí. „Chci v Česku postavit karaoke mrakodrap,“ žertuje Andrew Remy o svém karaokezápalu.
Cizinci se neposmívají
Andrew, jeho manželka Martina, recepční z klubu Aleš, architekt Honza a jeho partnerka Bára to rozjíždějí podobně jako jejich hosté. Na dotykové obrazovce, která je v každém z boxů, si objednají pití. „Pro případ, když už vidíte dvojitě, tak jsou drahé drinky vedle těch levných,“ směje se Bára. „Je ale pravda, že karaoke je zábava, při které ani nemusíte moc pít,“ dodává Andrew Remy. Obsluha tak hosty neruší neustálým vyptáváním se, co si ještě budou přát, jen nosí občerstvení. Když přijdou Japonci, musí si při obsluhování přičapnout – postávání nad hosty by si Japonec vykládal jako neomalenost. Teď už ale skupinka přátel sahá po dvou těžkých šanonech se seznamem asi devíti tisíc písní, které si mohou zazpívat za doprovodu reprodukované hudby z plazmové obrazovky. Každá písnička má svůj kód, který se sejme čtečkou, a sestaví se tak „playlist“. Zbývá jen nastavit osvětlení místnosti, vytvořit tak správnou „atmošku“ a soukromé karaoke může začít. „Téměř všichni, přestože jsou většinou mezi svými přáteli, se ze začátku stydí. Je to zvláštní, ale podle našich zkušeností víme, že jakmile první zapne mikrofon a začne zpívat, stud opadá. Ale říkáme, že poprvé to vyžaduje odvahu jako se po zimě vystavit v plavkách,“ říká Martina Remy, která se předtím, než se s manželem pustili do budování pěveckého hnízda, pracovala jako tlumočnice. Puberťačky si mohou zahrát na SuperStar, chlápci se většinou rozpijí a pořádně si zařvou. Staří rockeři si sjedou všechno od Katapultu po Olympik…
Na plazmové obrazovce skáčí nejen slova k vybrané písničce, ale i videoklip, který ovšem většinou není původní, nýbrž vyrobený přímo ke karaoke. Upřímně, často jsou pekelné, ale zase svou tupostí budí úsměv na tváři. Když například jede videoklip k písni nebohé Britney Spears Born To Make You Happy, jakýsi nagelovaný mládenec s výrazem rozervaného poety stojí na loďce, vyčkává svou milou, a ta když přikvačí, začne mu z nějakého důvodu po obličeji matlat krém. „Originální videoklipy tady stejně moc nefungují. Člověk chce být při zpívání sám hvězdou, nechce se srovnávat se skutečným Elvisem nebo Madonnou,“ říká Martina Remy.
Slovo karaoke pochází z japonských slov „kara“, což znamená prázdný, a „ôkesutora“ – orchestr. Karaoke vzniklo v japonském městě Kobe v roce 1971, kdy místní zpěvák Daisuke Inoue sestavil první karaoke zařízení. Jak to v karaoke boxu funguje? V BeKaraOK! je na výběr z celkem pěti boxů, jež se liší velikostí a interiérem. Největší karaoke salonek se jmenuje King box a pojme až dvacet hostů. Ostatní, nazvané Galaxy (futuristický design), Jungle (zvířecí potahy pohovky), Sweet (již zmíněné skleněné bonbony na stropě a pastelové barvy) a Kabuki (japonský styl v červeno-černém designu), jsou určené pro skupinky od šesti do osmi hostů. „Mezi Čechy jede nejvíc Kája Gott, Helenka Vondráčková nebo Michal David,“ říká Martina Remy. Mezi stálé hosty patří například osazenstvo japonské ambasády, která karaoke box navštívila už sedmkrát. Kromě Čechů do BeKaraOK! ale chodí i Angličané, Američané nebo třeba Srbové. Češi mají, na rozdíl od cizinců, tu vlastnost, že nevydrží nekomentovat a nehodnotit výkony svých kamarádů nebo kolegů. „Cizinci to vůbec neřeší, pro ně je to zkrátka zábava, nikoli soutěž,“ říká Andrew Remy. Nejdéle se v boxu vydržely bavit dvě skupinky – Japonci a Češi. Prozpívali tady šest hodin. „Ti museli být ráno asi pořádně ochraptělí,“ směje se Martina Remy. Nejvíc lidí chodí přitom ve čtvrtek a o víkendech.
Přestože první karaoke vzniklo už v roce 1971, karaoke boxy jsou mladším vynálezem – v Japonsku byly první otevřeny na začátku osmdesátých let. „Pak teprve vypukla po celém Japonsku skutečná karaoke-exploze,“ usmívá se Andrew Remy. „A myslím, že nás to čeká i v Česku.“
