Proč to vlastně čtu? Mozolím se na třísté padesáté straně Laskavých bohyň, o nichž se v médiích již vesele diskutuje, protože kolegové mají zjevně na čtení více času (děkuji, jsem sice ve třetině, ale noční můry už byly), v jednom listě varují, že čtení tohoto esesáckého eposu vyžaduje „pauzy na zvracení“, kolegyně B. se mi svěřila, že knihu dosud nečetla, neb Jonathana Littella podezírá z vypočítavosti, s níž se snaží v tomto marketingově již více než vytěženém tématu hledat novou shock-value, čtu recenze z celého světa a zjišťuji, že to není ojedinělý názor: francouzský historik Édouard Husson spolu s filozofem Michelem Terestchenkem o Laskavých bohyních vydali dokonce celou knihu (Les Complaisantes, Jonathan Littell et l’écriture du mal - pokud ten jazyk umíte, můžete si to přečíst sami), v níž odhalují autorovy „voyeurské sklony“, ostře kritizují estetizaci násilí a knihu staví vedle de Sada a Ernesta Jüngera (s nímž se hrdina Laskavých bohyň letmo střetává už v té části, kterou mám za sebou).
Podezřele taky působí obrovský komerční úspěch fiktivních pamětí nudného homosexuálního esesáka, protože co za lidi si koupí knihu, v níž se střídají pedantsky věrohodné popisy nezměrného utrpení vyhlazovaných příslušníků méněcenných skupin se suchopárnými pasážemi o historii jazyků kavkazských národů či debatami o vnitřních sporech mezi SS a wehrmachtem?
Neptám se sám, to recenzenti, již se sami z viny čtenářů vydělují s omluvou, že jen poslouchají příkazy knižního trhu, tudíž nemohou být obviněni z četby, vždyť jen dělají svou práci. Ale kdo jsou ti další, zatím skoro milion lidí na celém světě, dvanáct tisíc jen v Česku, kdo si koupili výtisk Laskavých bohyň a účastní se masových vražd v kůži kata? Mnozí jistě nedočetli - francouzský politik Bertrand Renouvin doporučuje od četby utéci okamžitě, pokud pocítíme přitažlivost toho, co popisuje (Renouvin vůbec vnímá tu knihu jako nepřítele, žádá vás, abyste se před prvním kontaktem řádně „vyzbrojili“ četbou o osudech obětí), či když začneme okorávat k popisovanému utrpení. Ale proč ji čtu dál? Tedy kromě toho, že mě baví ocitovat při večeři nějakou zvlášť výživnou pasáž a s úšklebkem sledovat svou ženu, kterak zbledne, odloží příbor a prohlásí, že už nebude, na což by mi stačil popis jakékoli scény z hororové série Saw (dosud natočeno pět dílů, aniž by se zvedla vlna recenzentského moralizování).
Jonathan Littell tvrdí, že knihu napsal, aby upozornil, že se podobné věci mohou stát znovu (a zmiňuje Abú Ghraíb). Mě upozornila na to, že se podobné věci staly. V mýtu druhé světové války Němci vystupují obvykle jako národ, jemuž ve třicátých letech všemocný šílenec podal jakousi drogu a změnil je ve všehoschopné vraždící bestie, které se po válce změnily zpět v lidské bytosti ve strašné morální kocovině uprostřed hromady mrtvol, která se svou obrovitostí vymykala chápání. Po Laskavých bohyních, plných bezradných porad na téma, jak technologicky vyřešit postřílení deseti tisíc lidí (nakonec použili metodu „Sardinenpackung“), kolegiálních debat o nejefektivnějším fungování průmyslové smrti ne nepodobných řečem, jaké vedou úředníci na chodbách u automatu na kafe, se temná legenda změnila zpět v realitu. V něco, co se mohlo stát. Možná proto nechci přestat číst a utéct. I když by mi fakt bylo líp.
Kolegyně se mi svěřila, že knihu dosud nečetla, neb Jonathana Littella podezírá z vypočítavosti
