První fotografie Tomáše Třeštíka je z Letné. Jeho otec na ní stojí před stánkem u Letenského zámečku, v jedné ruce pivo a v druhé kočárek. I Tomášovy nejstarší vzpomínky jsou letenské. S kamarády vyrážel na dobrodružné výpravy do podzemí bývalého Stalinova památníku a hledal diktátorovu hlavu, která tu prý někde zbyla poté, co byla jeho patnáctimetrová socha rozstřílena na kusy. Z Letné pochází i Tomášova dětská noční můra – nejstarší evropský kolotoč, který v jeho vzpomínkách obsluhují čtyři bláznivé sestry s vypadanými zuby, rozesazují děti na koně, pokryté pravou koňskou kůži, zapínají orchestrion a hystericky se řehtají, dokud kolotoč s vyděšenými ratolestmi zase nezastaví. „Jsem na Letnou fixovaný, stýská se mi po ní, když tu nejsem,“ říká dnes reklamní fotograf Třeštík, který na Letné žije od čtyř let a dodnes tu bydlí v domě, jejž obývají také jeho rodiče, sestra, kamarád a bývalá přítelkyně. Přesto se jde přesvědčit, že pod číslem popisným na jeho domě není napsáno Letná, ale Praha-Holešovice. Není v tom sám. Za čtvrť Letnou považuje mnohý místňák. Ve skutečnosti ale leží na rozhraní dvou pražských katastrů – Bubenče a Holešovic. „Je to běžný omyl,“ říká Václav Kostlán, který se Letnou zabývá na internetových stránkách http://langweil.info. „Jenže i samotný letenský kopec dnes znamená něco jiného než vminulosti. Původně vedla Letná až k Jelenímu příkopu,“ upozorňuje, „teprve v 17. století ji v místě dnešního mostíku nad tramvajovými kolejemi z Malostranské na Hrad přerušil průkop letenským svahem, přezdívaný Myší díra.“ Když se proto hovoří o tom, že jednou z prvních velkých událostí na Letné byla korunovační slavnost Přemysla Otakara II. v roce 1206, může to velmi dobře znamenat, že se slavnost konala prostě u Pražského hradu.
Ani dnes se lidé nemohou shodnout, co Letná vlastně je: mnozí za ni považují sadový park, který tu vysázel Jakub Wimmer, pro jiné je Letná stadion Sparty, pro další jde o plácek za Letenským náměstím, kde z jednoho místa dohlédnete na třináct hospod. V mezinárodních průvodcích pro gaye je Letná synonymem pro holandu – místo, kde se odvážnější homosexuálové setkávají na záchodcích pod letenským svahem. Pro hudební fandy je svatyní, kde poslouchali Rolling Stones i Michaela Jacksona, sportovci ji mají za spleť cestiček, kde se dá jezdit na inlinech, nejeden student si s ní spojuje zahrádku před Letenským zámečkem a pro skejťáka jakékoliv národnosti je Letná nejúžasnějším skateparkem na světě. Pro starší generaci prostorem, kde se za totality nedobrovolně scházely davy lidí, aby mávali mávátky, pro mladší místem, kde se jich pak v roce 1989 dobrovolně sešlo mnohem víc, aby zachřestili klíči.
Co tam postavit
Z první zmínky o letenském poli z 11. století víme, že dříve se vrchol Letné jmenoval Leteň,“ říká Václav Kostlán, „holé, sluncem vypálené místo.“ Na náhorní plošině nebyla voda, a kdo by si tu přesto stavěl baráček, koledoval si o to, aby mu první armáda, která bude pochodovat ze severu na Staré Město, podřízla krk, vypálila chalupu a znásilnila slepice. Zatímco armády mašírující z jihu tábořívaly na pláni dnešního Pankráce, taková Zikmundova vojska v roce 1420 nebo pruská armáda v roce 1730 se utábořila právě na „sluncem vypáleném místě“.
Teprve za panování Karla IV. byly jižní letenské svahy osazeny vinnou révou, na konci sedmnáctého století už ale opět pustly. Až v devatenáctém století vinice obnovil zmíněný baron Jakub Wimmer, který nechal na hraně pláně vysadit libosad ovocných a okrasných stromů. To byl základ dnešní stromovité Letné, která se tu po renovaci zahradním architektem Františkem Thomayerem udržela dodnes.
Tak jako se dřív či později rozprchnou všechny davy z koncertu i prvomájové demonstrace, ani letenské budovy nemají moc šancí zůstat tu na věky, podobně jako někdejší vinice. První zdejší reprezentační stavba, letohrádek místodržícího Františka Josefa Waldštejna, tu od roku 1717 stála jen 25 let. Francouzská vojska ji při odchodu z okupované Prahy vyhodila do povětří. Stavba zatím poslední nedopadla o moc lépe – Stalinův pomník z roku 1956 tu vydržel sedm let.
„Letné hrozilo zastavění několikrát, ale vždy došlo k nějaké náhodě, díky níž zůstala opět prázdná,“ říká architekt a historik architektury Zdeněk Lukeš, který na Letné vyrostl. Zažil tu pravidelné vojenské přehlídky stejně jako komunistické první máje i vojenskou okupaci v osmašedesátém roce, kdy byla pláň pokrytá tanky a helikoptérami.
Když se po revoluci architekt Lukeš účastnil průzkumu podzemí Stalinova památníku, mohl se přesvědčit na vlastní oči, zda něco je na těch zkazkách o Stalinově hlavě, ukryté pod památníkem, kterou tak usilovně hledal Tomáš Třeštík. „Nenašli jsme ani nos,“ říká, „socha byla rozstřílená na hromadu drti.“ A navzdory častým popisům toho, jak technicky náročný byl odvoz, je tam ta hromada dodnes.
Zdeněk Lukeš vzpomíná na mnohé ambiciozní plány na zastavění Letné, jež předcházely Stalinovu monstrsousoší. Architekti si byli vědomi obrovského měřítka pláně a jejich nápady byly programově velkorysé. „Utkvělou představou například bylo pokračovat osou Pařížskou ulicí přes Čechův most buďto průkopem, nebo tunelem pod plání,“ říká historik o prvorepublikové době, kdy se uvažovalo i o zbourání Národního muzea a protažení osy ve formě bulváru až do Vinohradské ulice. Nad portálem tunelu mohla stát kupříkladu osmdesátimetrová socha Libuše, která by se opírala o celý svah.
Nejznámější návrh z 20. let dvacátého století pochází od architekta Jaromíra Krejcara, který chtěl Letnou zastavět funkcionalistickými hranoly ministerských staveb. I z jeho nápadu sešlo. Další soutěže se týkaly už pouze té dominanty, tyčící se nad Prahou v místě dnešního Metronomu. Vypsala se například soutěž na parlament, jenže přišel devětačtyřicátý rok a všechny plány se smetly se stolu. V roce 1955 se na místo vytrčil patnáctitisícitunový Josef Vissarionovič Stalin se svou „frontou na maso“. „Při soutěži se památníku věnovalo celé číslo časopisu Architektura,“ vysvětluje Lukeš dobu kultu osobnosti, „zatímco v době, kdy měl být památník odhalen, o Stalinovi nechtěl už nikdo moc slyšet, tak o něm Architekt napsal jen krátký článeček.“ Socha šla k zemi o sedm let později při explozi dvou tisíc kilogramů perunitu.
Stalin Square
Nad Stalinovou rozstřílenou hlavou zůstala obrovská mramorová plocha, na níž se dnes prohánějí kluci na skateboardech. „Kdokoliv, kdo má v ruce skejt a zahlédne Letnou třeba při zájezdu, tak z toho zájezdu zmizí, a kdoví, jestli se ještě někdy vrátí,“ říká šestadvacetiletý kluk v kšiltovce Tomáš Vintr, několikanásobný mistr ČR ve skateboardingu. Když počasí dovolí, trénuje na Letné několik hodin denně už osm let. „Letná je nejlepší místo na skateboarding na světě,“ říká. Mramorový povrch letenského památníku s výhledem na metropoli proslul v mezinárodní skateboardové komunitě jako „Stalin Square“ a skejťáci z celé planety si kupují letenky do Prahy, aby si tu udělali pár triků. „Každý skejťák, ať už je z Paříže nebo San José, si chce jednou v životě zajezdit na Letné,“ říká Vintr. Na mramorovém prostoru díky tomu dochází k úžasným setkáním – klučinové, kteří tady se skejtováním začínají, se tu můžou potkat třeba s legendárním skejťákem Henningem Braatenem, který sem létá pětkrát za rok z Norska nebo Ameriky.
„Svým způsobem to místo už osmnáct let funguje bez dohledu systému,“ říká o Letné Vintrův kamarád, třicetiletý skejťák Martin Fischer. Ten pocit volnosti je tu znát na každém rohu. Pejskaři cvičící své palácové ohaře či místní na lavičkách vás přesvědčí o tom, že v Praze ještě existuje místo, kde se lidi navzájem zdraví. Jen občas se na skejťáky přiženou skini ze Sparty a začnou tu mlátit třináctileté kluky a demolovat lavičky. A přitom je to stadion Sparty, čemu by se nyní mělo dostat rozšíření na úkor okolního prostoru. Zatímco na masový uřvaný sport se radní usmívají, skejťáky, kteří „Stalinovi“ vysloužili světový ohlas, zcela ignorují.
Aby se člověk po Letné projel, nemusí být skejťák. Každý pěkný víkend tu potkáte chlapíky na bruslích a s hokejkami na pozemní hokej, zatímco mamky korzují po sadech kolem s kočárkem a pokyvují na sebe se skejťáckými slečnami, které si užívají dne na dece pod stromy. Na inlinových bruslích kolem nich sviští kdokoliv, kdo má chuť. „Nejvíc si od nás brusle půjčují lidé středního věku, většinou ženy, ale najdou se tu i nadšení důchodci,“ říká Radek Veverka z půjčovny bruslí Miami, kde jsou k dispozici jak inlinové brusle, tak nové pružinové „sedmimílové boty“. Letná patří k pražským bruslařským mekkám. Ale stejně jako rozkopaná Stromovka, větrná Ladronka a modřanská dráha, kterou magistrát neúnosně zúžil, ani bruslařská Letná už není, co bývala: před třemi lety radní přehradili asfaltové chodníčky nesjízdnými kostkami. „Tyhle kostky nejsou nebezpečné jen pro bruslaře,“ upozorňuje Veverka, „malé děti, které tu jezdí na koloběžkách a tříkolkách, docházejí ke strašným úrazům, když se jim kolečko mezi ty kostky zašprajcne.“
Návštěvník Letné tradičně a rád zakotví v otevřené zahrádce Letenského zámečku. Proč k sobě stolky a lavičky bez obsluhy táhnou lidi z celého města? „Jsem tady třináct let a ještě jsem se nevynadíval,“ vysvětluje svůj důvod provozovatel restaurace Jan Kroh. Restaurace patřila k zámečku už od roku 1863, kdy se začal užívat. „Vždycky tu byla také zahrádka a vždycky tu byl i stánek s obsluhou,“ říká Kroh, který nemá problém ani s teenagery, kteří u stolku hulí marihuanu, a který vedle restaurace zprovoznil petanquové hřiště. Jde o klíčové místo pro pohodáře. Jednotlivé frakce hospody sami rozdělují na lowlife (pivo za pětadvacet bez obsluhy), highlife (o korunu dražší s obsluhou) a superhighlife (restaurace uvnitř). Letná se tomu tady neříká – na pivo se chodí „na zámeček“ nebo „na zahrádky“. „Totální mix,“ definuje klientelu prodavačka Ivana Englberthová, mimochodem zpěvačka funkové kapely United Heads, která v přilehlém stánku točí pivo už pět let. „Máme tu letité štamgasty, sezonní štamgasty, technaře, bruslaře, tatínky i maminky.“ Pražané si sem najdou cestu i na Silvestra, kdy se tu místo piva pije šampaňské.
Koule pro Letnou
Kaplického knihovna je stavbou pro občany města, leč primátor Pavel „Líbí, vlastně nelíbí“ Bém ji chce potopit – na rozdíl od zmíněného Národního fotbalového stadionu a obřího mořského akvária na kopci, které mají ke službě občanům dál než knihovna s kavárnou. Přesto na ně, zdá se, primátor pohlíží s jiskřičkami dětské radosti v očích.
Knihovna by navíc měla stát na pozemku, jenž je v územním plánu vyhrazen pro kulturní účely a přímo k němu vede nedokončený výstup z metra Hradčanská. Smyčka tramvají, která dnes zavírá jeho plochu, je tím zbytečnější, čím víc po Praze jezdí tramvají s čumáky na obou stranách. Poslední stavbou, která na místě zamýšlené knihovny stála, byly provizorní dřevěné koleje Kolonka, jejichž stavbu inicioval inženýr Václav Havel (otec exprezidenta Havla) pro slovenské studenty. Ti studovali v Praze, protože při vzniku Československa neměli ve své zemi vysokou školu. „Jestli se tu zvětší stadion, Leteňáci nezaparkují nikde, a řekněte mi, kolikrát do roka bude Pražák chodit do oceanária,“ ptá se pětatřicetiletý Tomáš Otta, který na Letné bydlí od devatenácti let a dnes tu žije s vlastní rodinou. Knihovnu vnímá pozitivněji. „Děcka budou chodit číst knížky. Ta knihovna dá Letné koule.“
„Oceanárium na Letné by bylo určitým důkazem pro vyprázdnění tradičních symbolů,“ říká Jan Stáhala, který se Letnou zabývá v diplomové práci na fakultě architektury ČVUT. „Už jen ten absurdní nápad dokazuje, že radní na takové místo nemají téma.“ Proč vlastně chce město na Letné mermomocí stavět? „Praha má panickou hrůzu z prázdných míst,“ říká Stáhala.
Stmívá se a kyvadlo Metronomu na místě někdejšího Stalina se kývá ze strany na stranu. Večerem se nese hlasité „vrrr, klap, vrrr, skříp“. Aspoň že už tu nebijí zvony, do nichž kyvadlo třískávalo při každém pohybu. Zamilované párečky i kámoši s pivkem v ruce raději přelézají nízké zábradlíčko – přece jenom je lepší mít pod sebou patnáctimetrovou stěnu než lomozící kovovou trubku nad hlavou. Při instalaci v roce 1991 měl obří metronom odtikávat nové vteřiny svobody. Jenže namísto lehké konstrukce s hliníkovým kyvadlem poháněné solárními panely, jak by si takovou stavbu představoval příčetný člověk, přistálo na Letné kovové monstrum, k němuž vede vzduchem tlustý elektrický kabel – ten aspoň lidová tvořivost ověsila starými teniskami. Ze symbolu svobody se stal symbol toho, že ta svoboda něco stojí – metronom každou chvíli nejde, protože požírá zběsilé množství energie. Hummer mezi městkými dominantami.
Mezi chodidly pražského primátora a asfaltem města je decimetr pneumatiky jeho luxusního vozidla. Pořád tu ale jsou Pražané, kteří po městě chtějí také chodit. A dívat se na ně jinak než z autostrády na Václavském náměstí, z Petřína narvaného turisty, předražené restaurace na Žižkovské věži. To jsou ti lidé, které dnes potkáte na Letné – obyvatelé Prahy, kteří nechtějí jen žít ve městě, ale také žít s městem. Letenský patriot Tomáš Třeštík mluví i za ně, když říká: „Pořád si nedovedu představit, jak v podvečer uctivě stoupám z rozsvíceného města letenskými schody vzůru a tam odtud na mě cení zuby žralok z Austrálie.“
***
NEJSTARŠÍ EVROPSKÝ KOLOTOČ
V podzemí nejstaršího dochovaného kolotoče v Evropě zeje díra. Do ní je zasazen čep, z něhož vedou paprsky kovových trámů k okrajům točny kolotoče. Když stál kolotoč na Vinohradech (od roku 1892 do 1894), byla kolem čepu vychozená cestička. Poháněl jej totiž vlastní silou živý sluha, který ve tmě před sebou tlačil vzpěru podlahy, na Letné byl nahrazen elektromotorem.
Když Josef Nebeský svůj kolotoč osazený dřevěnými koníky se skleněnýma očima, vycpanými africkou trávou a potaženými pravou koňskou kůží přesunul z Vinohrad na Letnou, zasadil ho do jednoho z nejrušnějších míst.
Z jedné strany k němu vedla cesta od lanovky (kterou později nahradily pohyblivé schody), ze Starého Města a ze strany druhé přicházeli lidé od elektrické dráhy, kterou František Křižík postavil v roce 1891.
Dnes je původní dřevěný pavilonek, v němž je kolotoč umístěn, po celý rok zavřený. Koňmi s poslepovanými končetinami dnes místo sluhy a elektromotoru hýbou spíš červi. Snad ne nadlouho. Od rodiny Kočkových, která kolotoč provozovala ještě před třemi lety, zakoupilo „lidovou památku“ Národní technické muzeum.
„Koně budeme restaurovat a postupně vystavovat,“ plánuje ředitel muzea Horymír Kubíček, „na kolotoči zvažujeme nahrazení koní funkčními replikami.“ Novému kolotoči by měl dominovat jeden z původních koníků, zakonzervovaný na čestném místě.
daš
***
MOLOCHOV: bydlení komunistické smetánky
Blok šestipatrových domů, který uzavírá Letenskou pláň podél ulice Milady Horákové, působí, jako by byl vytesaný z jednoho kusu. A přitom se v něm skrývá hned několik různých domů. Hlavním architektem celého bloku byl Josef Havlíček, jenž v roce 1938 skryl pod jednu fasádu hned několik domů dalších architektů. Nikdo dnes vlastně neví, proč se bloku říká Molochov, ale bude to mít něco společného s molochem komunistické garnitury, jejíž čelní představitelé bydleli za totality v těch nejlepších patrech. Některé byty tu zabírají celé patro a vede do nich samostatný výstup z výtahu. Jiné jsou pro změnu dvoupatrové. O požitek z klidného bydlení v Molochovu se komunisté připravili sami: pokryli letenskou část ulice před domem kočičími hlavami, aby její povrch unesl tanky na vojenských přehlídkách. Dům také nechvalně proslul tím, že tu přední komunističtí papalášové bydleli i po pádu režimu. „Vy bráníte panu Chňoupkovi ve výjezdu,“ hořekovala pak takhle jednou ráno sousedka fotografovi Lidových novin Ondřeji Němcovi, který se do Molochova přistěhoval po revoluci. Chňoupek byl komunistickým ministrem zahraničí a teď mu někdo parkoval před garáží. „Pan Chňoupek mi bránil ve výjezdu jedenáct let,“ odvětil fotograf, „takže si teď bude muset taky počkat.“ daš
O autorovi| DAREK ŠMÍD, redaktor Pátku darek.smid@lidovky.cz
