Podle vojenských ukazatelů existují zcela zjevné důkazy o tom, že ve válce bylo dosaženo nejdramatičtějšího pokroku od temných dnů z doby před dvěma lety.“ Kdo by si neoddechl, když renomovaný list jako The New York Times přinese tak optimistickou analýzu. Američané ale budou muset šampaňské nechat ještě chvíli v lednici: citát je starý přes čtyřicet let a netýká se Iráku, ale Vietnamu. Na sklonku roku 1967 byli američtí generálové ještě schopni přesvědčit většinu domácího publika, že se válka rychle blíží k úspěšnému konci.
Ta iluze měla vydržet měsíc: 30. ledna zahájilo partyzánské hnutí Vietkong ofenzivu, a nakonec vtrhli do Saigonu, kde zaútočili na americkou ambasádu. Američanům s jejich jihovietnamskými spojenci trvalo přes tři týdny, než překvapivý útok odrazili, a to stejně jen na čas. Komunisté ale dosáhli důležitějšího vítězství: mezi běžnými Američany vyvolali dojem, že USA nemohou válku vyhrát. A právě odpor vůči vojenskému angažmá ve Vietnamu se stal těžištěm událostí podivného roku 1968, roku plného zneklidňujících otázek, na něž mnohdy dosud neznáme uspokojivou odpověď.
Abychom to celé nesváděli na Vietnam, konec šedesátých let by byl pěkná show i bez napalmu a pálení povolávacích rozkazů. Zaprvé, početně silná generace baby boomers, narozených v prvních poválečných letech, hormonálně dospěla – tím hlasitěji, oč banálněji. Zeptejte se dnešních šedesátníků, kdo byl ústřední postavou jejich životů, když byli v pubertě; v odpověď nejčastěji zazní jméno Elvise Presleyho. To jistě není žádná nula, ale ve srovnání s Winstonem Churchillem a Adolfem Hitlerem, kteří poznamenali generaci jejich otců, přece jenom lehká váha.
Není divu, že generace, která vyrůstala za poválečné konjunktury, jež vedla v lidské historii k bezprecedentnímu stupni blahobytu, dala vzniknout sloganu „chci všechno a chci to hned“. A kytarový zesilovač, rádio a televize se postaraly, aby ten slogan byl řádně slyšet. Když chicagští policisté v létě 1968 mydlili demonstrující studenty (mnohdy oprávněně, ale jejich brutalita Američany stejně šokovala), slyšeli od nich skandované heslo: „Celý svět to vidí!“ Viděl – a americká revoluční nákaza se šířila z Ameriky přes Paříž, Prahu a Varšavu až po Tokio. A s ní i myšlenky jednoho z nejvlivnějších intelektuálů té doby, kanadského filozofa Marshalla McLuhana o tom, že svět je „globální vesnicí“.
I proto začala právě v osmašedesátém roce směs naivity a ambice předělávat svět vřít silněji než kdy předtím. Ohlašovaný „úsvit věku Vodnáře“ (dobově oblíbená myšlenka vzniklá absurdním zmotáním astrologických a astronomických pojmů, jež dostala nejznámější vyjádření ve stejnojmenné písni z muzikálu Hair, uvedeného ten rok na Broadwayi) přicházel; společnost mu dělaly, jako u každé slušné revoluce, spousta naděje a taky krve.
Rok odstartoval v lednu v Praze volbou Alexandra Dubčeka do čela komunistické partaje a krátce nato Severní Korea zadržela americkou špionážní loď USS Pueblo. Hned na začátku února pak obletěl svět snímek amerického fotografa Eddieho Adamse, na němž šéf jihovietnamské policie Nguyen Ngoc Loan ranou do spánku popravuje partyzána z Vietkongu. Jak už to bývá, z fotografie nebylo poznat, že onen partyzán o několik desítek minut dřív osobně povraždil rodinu policistova nejbližšího kolegy; snímek se stal, proti fotografově vůli, argumentem v rukou salonních odpůrců války.
Státeček Nauru mezitím vyhlásil nezávislost na Francii, Mauricius na Británii a americký dolar (ústy prezidenta Lyndona Johnsona) na zlatém standardu. O slovo si řekli studenti: v Československu a Polsku se začali bouřit proti komunistické vládě a za Atlantikem se jejich černí kolegové z washingtonské Howardovy univerzity vehementně dožadovali více „afrocentrického“ přístupu k učivu. Už o dva dny později (McLuhan měl se svými teoriemi o síle médií jistě radost) francouzský student Daniel Cohn-Bendit a sedm jeho kompliců přepadli ředitelnu univerzity vNanterre u Paříže; než po týdnu odešli, vykouřili tam ve jménu spravedlivějších zítřků všechny doutníky. Již začátek osmašedesátého roku by mohl událostmi naplnit noviny na celý rok dopředu; ale stačit to nemělo. Do amerického prezidentského souboje se – pozdě, ale přece – zamíchal Bobby Kennedy. Protiválečně naladěná levicová část amerických voličů předtím přiřkla prezidentu Johnsonovi tak těsné vítězství v primárkách ve státě New Hampshire, že se LBJ vzdal úmyslu nechat se zvolit na druhé funkční období a Kennedy měl slušnou šanci boj o Bílý dům vyhrát.
Smrt krále
Kdo by ale dělal politiku běžným způsobem, když je revoluce? Události v rukou jejích příznivců i odpůrců gradovaly. V Německu na sebe vzala podobu bomb vybouchnuvších druhého dubna v obchodních domech ve Frankfurtu nad Mohanem; jedním ze zatčených byl Andreas Baader. Jeho kolegyně Ulrike z teroristického klubu BaaderMeinhofová o sobě dala vědět následující týden při studentském přepadení západoberlínského vydavatelství Springer Press.
O dva dny později se vMemphisu, Elvisově domovském městě, stal obětí prvního z proslulých atentátů své doby americký černošský vůdce Martin Luther King. Jestliže se snažil své soukmenovce vést v duchu gándhíovsky mírumilovném, s jeho smrtí veškeré takové ambice padly. Celý následující týden se v amerických městech střílelo, případně vybuchovaly bomby; hlavní role té show obsadili Černí panteři a policisté.
To všechno neznamená, že by se po světě najednou děly pouze samé revoluce. Ještě v březnu se ve stíhačce při cvičném letu zabil Jurij Gagarin, v té době (společně s brazilským fotbalistou Pelém) nejznámější člověk planety. V dubnu dostal v Paříži muž jménem Clovis Roblain coby první Evropan transplantované srdce. Týž den, kdy zemřel doktor King, dostalo svědomí lidstva další ránu v podobě vítězství španělské vokalistky Massiel s písní La La La v soutěži Eurovize (to pro ty, kteří k 60. letům vzhlížejí jako k době, kdy populární hudba vytvářela samé nesmrtelné kousky). „Rudý Danny“ Cohn-Bendit a jeho lidé mezitím vyvolali na počátku května na francouzských univerzitách sérii stávek a demonstrací, vytrhali spoustu dlažebních kostek a rozbili spoustu výloh, a nakonec hrozili regulérním svržením režimu v čele s generálem de Gaullem. Ten nejdřív vypsal na červen volby, a pak raději utekl do Německa. Studenty však za měsíc revoluční zápal opustil (došlo víno?) a gaullisté volby s přehledem vyhráli.
Třetí červen mohl vejít do historie jako den, kdy zemřel guru moderních výtvarníků Andy Warhol. Alespoň tak si to představovala militantní feministka Valerie Solanasová, jež se mu chtěla pomstít za to, že se rozhodl neinscenovat její hru „Vyliž si“ (v originále ještě zvučněji „Up Your Ass“). Přitom Warhol proti ní nic neměl, ale domníval se, že – do značné míry autobiografické – dílo o prostitutce, jež nenávidí muže, je policejní provokací.
Postřelení nicméně přežil; namísto něj se o dva dny později stal prominentní mrtvolou své doby Bobby Kennedy. Americký Jordánec Sirhan Sirhan jej zastřelil v lobby losangeleského hotelu Ambassador pár minut poté, co někdejší ministr spravedlnosti vyhrál kalifornské primárky. Příznivce spikleneckých teorií později nadchlo, že se Kennedy týden před smrtí svěřil svým blízkým s obavou, že „Johnson mě nikdy nenechá vyhrát“. Sirhan nicméně řekl, že střílel z vlastního popudu kvůli Kennedyho proizraelským názorům, a u toho také zůstalo.
O dvacet let později věnoval roku 1968 obsáhlou esej časopis Time, v níž cituje jednoho z účastníků Kennedyho pohřbu: „Ty vraždy byly nejhorší. Nejlepší vůdci naší doby byli mrtví. To bylo srdcem té tragédie. V roce 1968 jsem již věděl, že jsem součástí apokalypsy, což bylo něco úplně jiného než ten původní idealismus. Člověk cítil, že je součástí událostí, na něž sám nemá žádný vliv.“ Úsvit osvíceného věku Vodnáře? Naopak, jeho soumrak.
Apokalyptický náraz „léta lásky“ roku 1967 do reality roku následujícího symbolicky ilustrují výkony tehdejších uměleckých špiček. Elvis Presley se po sedmiletém exilu v Hollywoodu vrátil k muzice jako dospělý člověk a namísto o plyšácích zpíval o ghettech. Beatles opustili květinovou imaginaci koncipovaných alb `a la Seržant Pepper a do roka se rozešli. Rolling Stones psali písničky o tom, že zabijí královnu se všemi sloužícími, a o soucitu s ďáblem; když na jejich koncertu v kalifornském Altamontu zemřeli čtyři lidé, mluvilo se o „konci šedesátých let“. Bob Dylan se ostatně odstěhoval na venkov; začal se obracet k Bohu a psát písničky, jimž nikdo nerozuměl. A mezi nejúspěšnější filmy se dostaly snímky Easy Rider, Půlnoční kovboj a Butch Cassidy & Sundance Kid, jež všechny oslavují lidí, kteří si proti proudu došli pro smrt.
Po Kennedyho vraždě, jak napsal Time, už „nikdo nevěřil, že by se mohlo stát něco dobrého“. Leccos z následujících událostí dává takovému tvrzení za pravdu. Francie se dočkala vodíkové bomby, Irák Saddáma Husajna de facto v čele vlády, Leonid Brežněv zvacího dopisu z Prahy a Severní Irsko intenzivních nepokojů, které měly trvat následujících třicet let. A zcela symbolicky v duchu nové reality zapůsobila v říjnu zpráva, že Jackie Kennedyová, vdova po JFK – jednom ze symbolů již pohřbené nové naděje, jakkoli vágně formulované – se vdává za řeckého multimilionáře všelijaké pověsti Aristotela Onassise.
Dědictví kulturní války
Nejpozoruhodnějším rysem roku 1968 však není jen to, co se během něho událo, nýbrž skutečnost, že utrpení tehdy zažité dosud nedošlo své katarze; rány zůstávají otevřené. Každá generace amerických politiků mluví o tom, jak je třeba nechat za sebou to, pro co se později vžilo označení „kulturní válka“, jež žene muže proti ženám, černé proti bílým, liberály proti konzervativcům. A přesto: po celou dobu prezidentování Billa Clintona se nejvíce mluvilo právě o jeho útěku před Vietnamem, sukničkaření a koketování s marihuanou, tedy o záležitostech s pevně připíchnutou visačkou šedesátých let.
Problémy Clintonova nástupce George W. Bushe s rozpolceným veřejným míněním ve vztahu k irácké válce doslova opisují Johnsonovy potíže sVietnamem. Dnešní kandidatura Baracka Obamy se přímo opírá o vliv Martina Luthera Kinga, zatímco trumfem jeho republikánského oponenta Johna McCaina je jeho minulost mučeného vietnamského hrdiny.
A Amerika není zdaleka jediná. Francouzi ani Němci si dodnes nevyřešili vztah k tržní „amerikanizaci“ svého života a Češi svůj vztah k hrdinům i zlosynům srpna ’68; ruská expanzivnost je téměř stejné riziko jako před čtyřiceti lety; a o hrzbě terorismu se netřeba rozepisovat.
A přece pesimisté neměli tak docela pravdu. Konec roku 1968 přinesl několik úchvatných triumfů, od důležitého kroku k vývoji internetu (hypertextový systém NLS, pro ty, jimž to něco říká) přes „skok do 21. století“ Boba Beamona až po Apollo 8, jehož posádka na Štědrý večer jako první spatřila odvrácenou stranu Měsíce.
O autorovi| DANIEL DEYL, redaktor LN daniel.deyl@lidovky.cz
