Ukázat v plném světle jejich autora, záhadného, komplikovaného a protikladného, se četní životopisci snaží stále dokola. On jim však po desítky let rafinovaně uniká, a tak pokusy nalézt „pravého Dylana“ zůstávaly neúplné. Po přečtení knihy Howarda Sounese Down the Highway – Život Boba Dylana, již právě vydalo nakladatelství Galén v překladu Michala Bystrova, získá člověk pocit, že je oné lákavě enigmatické figuře přece jen o něco blíž.
Co Bob Dylan napsal sám, máme v češtině takřka kompletní: drtivou většinu slov k písním v exkluzivním bilingvním vydání (Texty 1962–2001, Kalich, 2005), prvý díl zatím nedokončených pamětí Kroniky (Argo, 2005) i rozpačité staré básně v próze Tarantule (Argo, 1997). Doplňují to vykladačské statě Paula Williamse (Dívám se, jak teče řeka, Pragma, 1966). A vyšla i v mnohém ohledu důkladná biografie Clintona Heylina (Bob Dylan, Votobia, 1994), byť pošramocená překladatelskými nesmysly a končící rokem 1990.
Sounesův text je podstatně plynulejší, literárnější, zdaleka ne tak detailně faktografický, a přitom v lecčems objevný. Autor stíhá pozorovat Dylana ještě aspoň v další dekádě, kdy došlo k už bůhvíkolikátému umělcovu zmrtvýchvstání. A přehled toho, co se dělo s Dylanem za posledních deset roků, doplňuje v přidané kapitolce vyčerpávajícím způsobem překladatel Michal Bystrov, zkušený hudební publicista, anglista, a navíc Dylanův znalec. Jeho převod se čte takřka sám.
Bravurně rozvržená, vyvážená, v kritických soudech střídmá a analýzám tvorby se moudře vyhýbající Sounesova práce, podepřená značnou sumou ústních i písemných svědectví ze všech etap Dylanova života, boduje – pokud jde o nové objevy – celkem významně. Autorovi se totiž povedl husarský kousek doložením písničkářova nejpřísněji utajeného druhého manželství (obdařeného i dítětem), byť už dnes zase zrušeného. Důkladné je také průběžné mapování vleklého a tvrdého soudního sporu s bývalým manažerem o vlastnictví vydavatelských práv, který Dylana po léta deptal, stejně jako eskalující rozmíšky s první ženou o podobu a funkčnost luxusního sídla na kalifornském poloostrově, což zřejmě přispělo ke krachu osudového vztahu. A našlo by se toho ještě mnohem víc.
Sounes může být pyšný na úvodní kapitoly o Dylanově dětství a dospívání s důvěryhodným obrazem života v maloměstském Hibbingu. A ještě plastičtější je jeho vykreslení atmosféry hudebních kaváren na Manhattanu, odkud mladý Dylan startoval k megahvězdné dráze. Opomenuty nejsou žádné podstatné vlivy hudební i nehudební, žádná zásadní setkání a události, které mimořádně vnímavého Dylana posunovaly dál a formovaly jeho originální vývoj. Celou knihou se pak jako červená nit táhne neustálé a někdy až dramatické úsilí zachovat si maximum osobní i umělecké svobody.
Tím také, jeví se aspoň, si lze vysvětlovat hlavně řadu písničkářových úkroků a převratů, které se ale nakonec staly pro Dylana příznačnými – jistá u něho byla prostě pouze nevypočitatelnost, vedená potřebou nebo spíš nezbytností dělat si, co chce. Hlavně se v žádném případě nenechat manipulovat obchodníky, úzkými spolupracovníky, publikem, žurnalisty, veřejností, ale patrně ani životními partnerkami. Někdy proto musel působit skoro paranoicky, ale nechuť stát se „veřejným majetkem“ lze pochopit celkem snadno. Stejně jako Dylanovu věčnou potřebu vyvíjet se, nezůstat ani za cenu značných rizik na místě.
Zatímco Heylin pátral neúnavně po každé epizodě nebo pocitech dnes pozapomenutých muzikantů ve studiích a na turné a vůbec se projevoval coby dylanovský expert, Sounes, o muzice jinak nepíšící, předkládá soudržný příběh fascinujícího tvůrce, který provždy změnil tvář populární hudby, vyrovnával se často nelehce s různými krizemi osobními i uměleckými, byl zbožňován, a dokonce vzýván jako nějaký Mesiáš a pak zase nekompromisně zatracován. A který si při tom všem stačil zachovat zdravý rozum a zůstával u toho, co mu bylo nejvlastnější. Tedy skládal a koncertně od prvé poloviny 70. let takřka bez ustání prováděl živelnou muziku s neobyčejnými slovy. Což ovšem znamenalo, že chtěj nechtěj zůstával publiku na očích, a tak bylo skrývání privátního života nesnadnější.
I proto, kolik měl charismatický Dylan milostných eskapád. Že se o nich dodnes ví jen útržkovitě, je vítězstvím jeho konspiračních schopností, ale i důkazem loajality nejbližšího okolí, které o některých věcech prostě taktně mlčí. Což vlastně činí i Sounes, a tak skoro jen mezi řádky vytušíme, jak podstatnou roli pro Dylana zřejmě hrály a snad i stále hrají ženy. A že asi opakovaně usiloval o harmonické zázemí. Od něhož ale zase prchal na nekonečné turné a za volností kočovného kumštýře a šarméra. Ostatně ve své blížící se sedmdesátce stále absolvuje rok co rok kolem neuvěřitelné stovky koncertů. „To je jeho. Bavit lidi. Dokud bude moci, bude pokračovat,“ říká jedna z Dylanových přítelkyň v závěru knihy. To je mimo jiné také vynikajícím vhledem do kulturní historie posledního půlstoletí.
Howard Sounes: Down The Highway – Život Boba Dylana
Překlad: Michal Bystrov Galén 2010, 436 str.
