Čtvrtek 7. července 2022, svátek má Bohuslava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Soutok Mozarta se swingem

Česko

Studio Ypsilon slaví pětačtyřicet let existence. Divadlo, v němž Jan Schmid vypěstoval jedinečné kolektivní cítění, není z těch, kde by bylo lze oddělit dramatický text od improvizace, postavy od konkrétních herců, scénografii od hudby. Přesto právě hudební rozměr Ypsilonky přináší po léta inspirativní momenty, jejichž význam dalece přesahuje jednu divadelní scénu.

Do dnešní Ypsilonky nepochybně chodí část publika za Lábusem, Kaiserem či Dejdarem televizním. Na scéně pak ovšem shledávají Lábuse, Kaisera a Dejdara ypsilonkovského: Zdá se, že dodnes nepominula kolektivní proměňující energie, zvláštní naladění, díky němuž divák vnímá ansámbl jako jediný organismus, v němž často vedle sebe koexistují neherci s herci.

U divadla, kde si všechno podává ruku a princip koláže je jaksi vrostlý do základů, se nedá mluvit o hudbě bez ohledu na všechno ostatní. A přece je zároveň třeba říci, že režisér Jan Schmid, dramaturg Zdeněk Hořínek a vnitrodivadelní kapelník Miroslav Kořínek „vynalezli“ pár věcí, které jsou v širším kontextu české hudby jedinečné - a přestože by mohly fungovat i mimo divadlo, snad nikdo z „čistých muzikantů“ s nimi u nás nezachází. V Ypsilonce navíc magický dotek funguje na dost různorodém materiálu, nejvíc na starých swingových hitech a operní hudbě od Bizeta po Smetanu.

Souboj titánů: Rusalka atakovaná Švandou Když se ve hře Encyklopedické heslo XX. století vyhlašovala první světová válka, hrál Karel Novák na housle šavlí. Už první představení Ypsilonky (tehdy ještě liberecké) přineslo vršení a střetávání historických faktů a postav, velké dějiny odpatetizované scénickým mumrajem, který pracuje s nedokonalostí, naivitou a vítaným rozšířením poetiky. Dějinné chvíle, gesta, citáty i melodie se tu ocitaly v rozkolísaném kontextu, kde jedna věc vrhá nezvyklé světlo na druhou a kde těsné sousedství odhaluje nové spojitosti, spřádá metafory a zjevuje absurdity. Přesně tak se v Ypsilonce pracuje i se samotnou hudbou. Schmid se k ní naplno přihlásil hned v rané inscenaci Carmen nejen podle Bizeta (zůstal po ní středometrážní film Evalda Schorma) a swingových „večerech na přidanou“.

Příchylnost k opeře je v Ypsilonce echem starších, solidních časů: autorům a aktérům stojí za to dělat narážky na Rossiniho a Verdiho. Předpokládá se, že publikum souvislost rozšifruje nebo se aspoň úplně neztratí: a i když mnohé rozehrané situace žádnou předběžnou znalost nevyžadují, už sám předmět hry je z časů, kdy byly karty v hudbě rozdané jinak než dnes.

Miroslav Kořínek a spol. berou do hry nejen operní šarži, ale také hitový potenciál pozapomenutých melodií. S péčí artikulují klasické české překlady árií i s jejich toporností. Pochopitelně si užívají „překlad“, často až únos světově ceněného díla do malého prostoru s ansámblem, kde schopnosti hráčů jsou velmi specifické (je vždy znovu napínavé sledovat, jak dopadne houslový part Jiřího Lábuse). Velkou kapitolou je spojování motivů z různých hudebních světů - ovšem z jediného posluchačského podvědomí. Když třeba v Mozartovi v Praze prolíná Amadeův motiv do (jasně příbuzného) motivu Duka Ellingtona, Kořínek tak činí se svým charakteristickým nevinným, zářivým úsměvem: singálem, že tu nikdo nemá nejmenší chuť zabývat se hranicemi, které by snad měly oddělovat žánry a epochy.

Někdo to rád za dvě stě Schmid a jeho spoluautoři přirozeně vplétají do operních dějů životopis jejich autorů, v Lazebníku sevillském splývala postava půvabné Rosiny se skladatelem Rossinim. Do Rusalky nejen podle Dvořáka aneb Kdo je stará Háta? se nemilosrdně zahryzne i zvuk dud, protože po scéně bloudí Švanda dudák, hledající svou hru. V téže opeře odejmuli Schmid s Kořínkem slavným áriím vypjatě sólovou povahu a otevřeli je ansámblům, sborům, prostě kolektivním společenstvím. To už je pronikavé myšlení na hraně hudebních a sociálních principů, kterým si dnes získávají mezinárodní publikum soubory typu amerického (seriózního) Kronos Quartetu či anglického (komediálního) The Ukulele Orchestra of Great Britain.

„Vyblbnout“ se na banalitě a povýšit ji: tak zní Schmidova poznámka k operetnímu představení Vinobraní v Ypsilonce. Mohla by se ovšem vztahovat i k lehkému žánru, který tu oživují nikoli v retru, ale svérázném přisvojení. Swing je v Ypsilonce nepochybně volba srdce, ne vykoumaný dramaturgický koncept. Za ta léta tu s -ním provedli mnoho pozoruhodného: koneckonců v prostorovém a „vyprávěcím“ divadle se dá nabídnout víc vnějších souvislostí než na čistě hudebních vystoupeních. Je zvláštní, že generaci, jež nalézala svůj způsob tvorby v šedesátých letech, neuhranuli Beatles a Rolling Stones, ale starší swingová vlna. Ty písně evokovaly reminiscenci na první republiku, byly zálibou těch, kteří si od žhavých trendů udržovali trochu lhostejný a trochu noblesní odstup. Nebyla to ovšem poslušná nostalgie, spíš východisko ke hře a průzkumu materiálu. Když v Ypsilonce zpívají dobová slova „my jsme moderní, proto jsme tak nádherní“, je to - přes všechnu zábavu - i poodhalení iluzí, které si dvacátá a třicátá léta pěstovala.

Jistě tu panuje náklonnost ke Gershwinovi a dalším autorům evergreenů: ale stejně tak se tu odhaluje zábavní svět té doby, v lecčem ještě trochu hašlerovský. Když Lenka Termerová, Jaroslava Kretschmerová a další dámy v souboru zpívají „dej mi aspoň dvě stě káče za dnešní noc / nad tím kapsa nezapláče, to není moc“, je to radostné splynutí se svéráznou čirou zábavou, jež naplňuje pop-music i dnes. Na opačném konci spektra je pak pár výtečných písní, které si napsali sami Schmid s Kořínkem: Reminiscence nebo Bohnice blues, věci melancholické a reflektivní, které nejsou prosté hravosti, ale skrz něž prosvítá často unavená bilance.

Swing je leitmotivem Ypsilonky, proto taky bylo pro scénu přirozené uvést čas od času hru spojenou s věkem swingu a jazzu: Hlavu medúzy Borise Viana, remix filmové komedie Horké to někdo rád či Vše pro firmu podle Karla Poláčka. Je nejspíš generačně podmíněné, že ta velká hra, která pootáčí hudbou a vyjevuje ji jinak (stejně jako ukazuje v jiném světle i nadšení pro hudbu!), tu nebyla nikdy aplikovaná na moderní pop či rock. To už není svět Ypsilonky, ale třeba k dekonstrukci novějších kulturních statků inspiruje někoho dalšího. Ona sama cudně zůstává na samém prahu české moderní pop-music: do inscenace Z jejího života („propadák do padesátých let“) si přizvala živého idola tehdejších dívek Josefa Zímu.

Nevinná hudba v drsném světě A pak pochopitelně: Marek Eben, Jiří Schmitzer, Jan Jiráň, svého času nesmírně zajímavý Vladimír Kratina: všichni ti autorští muzikanti, kteří se otiskují do inscenací. Oni pomáhají Ypsilonce, Ypsilonka pomáhá jim - Eben i Schmitzer napsali některé ze svých nejuhrančivějších věcí pro divadlo. Na albu Ypsilonské baroko (vydala De Múza, k mání je patrně jen v divadle samém) je zachyceno jediné „koncertní“ představení Ypsilonky, intenzivní Tak jako tak z osmdesátých let.

Některé písně později zafungovaly dobře i na sólových albech písničkářů; i když zlověstné Schmitzerovy songy pro divokou inscenaci Ghelderodova O ďáblovi, který sliboval hory doly, fungovaly nejlíp uvnitř hry. Černá groteska o drtivém volebním úspěchu populistického vyslance pekel by se dnes dala dávat bez jediné změny.

„První nota, melodie / skladatel si ruce myje / prý za nic neručil / prý ji ani neučil / lhát“: slova z písničky Jiřího Schmitzera jsou dobrý komentář k zacházení s hudbou v Ypsilonce. V „naivním divadle“ se hudbě přiznává její nevinnost, ale sama hudba každou chvíli prozrazuje svoje vazby na společenské dění, otřesy kulturních a dějinných epoch, naši vlastní paměť a asociace, kterých se už nejspíš nezbavíme.

Ypsilonka k sobě dokázala připoutat několik generací publika. Zdá se, že poslední „velké období“ měla v osmdesátých letech s inscenacemi jako byla Kafkova Amerika, Erdmannův Sebevrah či Matěj Poctivý Ladislava Klímy a Arnošta Dvořáka. Nastupující generace, která se konfrontuje se světem skrze radikální tvorbu, asi dnes nehledá často cestu do divadla v pražské Spálené. Měla by ale vědět, že duch Ypsilonky v nejlepších inscenacích ani dnes nezeslábl a že se tu dá - stran tvůrčích montáží napříč obory - najít inspirace, pro jakou v Čechách těžko chodit jinam.

SPECIFICKÁ INSPIRACE

Praha stověžatá: k metodě Ypsilonky „Následuje koláž polopísní a trochu vět, které začnou Ferdou Mravencem a swingem. Pak se asi řekne Pěst na oko nebo Torzo naděje, ještě se může zazpívat swing Zpíval kos kosici fistulí - a je utrum. Možná se zazpívá i kousek německé hymny. Občané! V osudové chvíli státu a národa žádám vás, aby každý stál na svém místě. Je to divný svět, divná láska, když se mají dva rádi, ale když jim plynová maska při líbání vadí - od V + W a Ježka. Bourá se socha Palackého, Konec války by měl být v rusko-anglickém sporu. Šťáhlav udával a je z toho obviněn. Palacký se vrací na svůj sokl. Právě jsem se vrátil s mluvčím v beranici a je po ptákách. Sovětská hymna. Ty jsi, Šťáhlave, udával? Ty se nám hodíš. Nástup. V Tesle byla údernicí. Rum není chlast, ale životní nutnost. Směs budovatelských písní. Ty nás opustíš, ty, ty, ty a ty taky! Stalinův pomník: Velký on, vítěz, vztyčen nad Letnou, navěky bude pomáhati Praze. (...) Směsička ze Suchého a Šlitra. Spartakiáda a bouráme Stalinův pomník. Pak Ebenovy Ulice a Schmitzerův bigbít. Jdi domů, Ivane, tanky, Lábusova parodie na Husáka. Mistři světa v hokeji, ale rozejděte se, kouř, rozejděte se, klíče. Ať mír dál zůstává s touto krajinou.“ Jan Schmid: Praha stověžatá, úryvek ze scénáře (2000)

Autor:

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Zbraně, které zaskočily Putina: „Muskovo“ bombardování

Premium Už druhý den po nočním překročení hranic měli triumfálně projíždět centrem Kyjeva, po čtyřech měsících místo toho vězí...

Jet sto třicet, nebo zpomalit? Na dálnici můžete uspořit litry paliva

Premium Ceny paliv opět atakují rekordy. Také si všímáte, o kolik víc řidičů jezdí poslední měsíce „na spotřebu“? Vyzkoušeli...