Učil jak na evropských, tak i na českých vysokých školách. Oscara Hidalga jsme proto požádali, aby popsal, jaké jsou podle něj mezi nimi rozdíly. Obecně se dá konstatovat, zvláště ve vztahu k oboru mezinárodních vztahů a politologie, že Češi mají o tyto oblasti mnohem větší zájem než Španělé. Ve Španělsku není na rozdíl od České republiky studium politologie a mezinárodních vztahů tak populární. Mám pocit, že česká „politická gramotnost“ je mnohem vyšší než v mé zemi. V ČR je možné vidět mnoho lidí číst časopisy nebo noviny, které se zabývají politikou. To má dle mého názoru zřejmě také vliv na oblíbenost studií mezinárodních vztahů a politologie.
Na druhé straně, zatímco španělští studenti politologie jsou velmi idealističtí, Češi jsou velmi fatalističtí. „Nic se nemůže změnit, politické strany nebudou nikdy naslouchat občanům, politika je taková, jaká je, a nic se s tím nedá dělat,“ takové věty se často dají zaslechnout v posluchárnách.
Další velký rozdíl se týká politického přesvědčení „průměrného“ studenta a profesora politologie. Ve Španělsku tíhnou k levici (mnozí z nich jsou dokonce podporovatelé radikálních stran), zatímco v ČR se většina studentů dá přiřadit ke skupině „liberálů“. To samé se týká vyučujících. Mnozí z mých kolegů pedagogů na Baskické univerzitě byli marxisté. Domnívám se, že zde hraje významnou úlohu historie.
Ve Španělsku jsou téměř všechny zkoušky písemné Co se týče metodiky vyučování ve třídách, není zde mnoho rozdílů. Obě země patří k tomu, čemu říkáme kontinentální evropský model, i přes pokusy zapojit do vyučování více prvků interaktivity. Jestliže se pokusím o bližší srovnání, řekl bych, že ČR je trochu více staromódní ve smyslu většího důrazu na memorování dat, jmen a definic. I toto samozřejmě ve Španělsku existuje, ale má to menší význam.
Důležitým rozdílem jsou ústní zkoušky. Ve Španělsku jsou téměř všechny zkoušky písemné a Španělé jsou velmi překvapení, když slyší o tomto aspektu českého vzdělávacího systému.
Kvalita vzdělání je podle mě velmi podobná. Dodal bych, že v ČR existuje několik institucí, které snižují počty studentů ve třídě a zavádějí inovativní metody výuky.
Dalším významným rozdílem je znalost cizích jazyků. Zatímco Češi jsou schopní komunikovat v angličtině, španělští studenti a jejich učitelé mají s cizími jazyky velké problémy. Jinak španělští studenti obecně mají rádi studenty z ciziny a považují interakci s nimi za způsob výuky. I když s rostoucím počtem zahraničních studentů jejich obliba mezi Španěly v poslední době trochu klesá.
Česká univerzitní byrokracie je prostě hrozná Mělo by se také zmínit, že česká univerzitní byrokracie je prostě hrozná. Když mluvím se studenty programu Erasmus, nebo dokonce s českými pedagogy, všichni si stěžují na nepružnost a nepřívětivost byrokratického procesu v českém vzdělávacím systému. Španělé jsou mnohem flexibilnější, mnohem neformálnější.
Závěrem jen jednu poznámku k osobě „profesora“. Češi si velmi potrpí na akademické hodnosti. Vztah mezi studentem a pedagogem je opravdu asymetrický a čeští studenti často hovoří o vyučujících jako o „bozích“. Ve Španělsku je vyučující logicky v pozici síly, nicméně studenti k němu nemají takovou úctu jako v České republice.
***
Oscar Hidalgo studoval politologii ve Španělsku i ve Velké Británii, v ČR působil na Vysoké škole ekonomické a na Fakultě sociálních studií MU v Brně, nyní učí na University of New York in Prague (UNYP).