Americký filozof a politický ekonom Francis Fukuyama poskytl u výročí pádu berlínské zdi rozhovor k svému proslulému eseji „Konec historie?“. Se šéfredaktorem syndikátu Global Viewpoint Nathanem Gardelsem mluvil v úterý 20. října.
* V roce 1989 jste ve svém eseji, později rozpracovaném do knihy, formuloval svou slavnou tezi o konci historie. Napsal jste: „To, čeho jsme možná nyní svědky, není jen konec studené války nebo konec jednoho údobí poválečné historie, ale konec historie jako takové: konečný bod ideologické evoluce lidstva a univerzální rozšíření západní liberální demokracie jako konečné formy lidského vládnutí.“ Jak se na svá slova díváte s odstupem dvaceti let? Co z nich platí, co nikoli, co se změnilo?
Základní myšlenka - tedy že liberální demokracie se stala konečnou formou vládnutí - je stále ve své podstatě správná. Pochopitelně: pořád existují alternativy, v dnešním světě například Íránská islámská republika nebo autoritativní režim v Číně. Ale nemám za to, že by drtivá většina tamních lidí věřila, že jejich státní zřízení jsou vyšší formou civilizace, než jaká existuje v Evropě, ve Spojených státech, v Japonsku a dalších rozvinutých demokraciích; tedy ve společnostech, jež svým občanům poskytují vyšší úroveň prosperity a osobních svobod. Otázka nestojí tak, zda je liberální demokracie dokonalý systém nebo jestli snad kapitalismus nemá své problémy. Koneckonců, nás všechny uvrhlo do dnešní mohutné globální recese právě selhání neregulovaných trhů. Ale jde o to, zda kterýkoli jiný systém vládnutí, který se objevil za posledních dvacet let, je rovnocenným vyzývatelem liberální demokracie. A tady odpověď zůstává stále stejná - nikoli.
* Co bylo důvodem pro vznik toho eseje?
Vznikal v zimě 1988/1989, ještě před pádem berlínské zdi. A psal jsem ho proto, že se mi zdálo, že všechen ten pesimismus ohledně dalšího vývoje civilizace, který se vyvinul coby důsledek strašného 20. století s jeho genocidami, gulagy a světovými válkami, není úplným obrazem reality. Současně přece probíhala a probíhá i spousta pozitivních trendů včetně rozšiřování demokracie v panství někdejších diktatur. Tedy to, co Samuel Huntington nazývá „třetí vlnou“ demokratizace. Začala v jižní Evropě v 70. letech, kdy se demokratizovaly Španělsko a Portugalsko. Následoval konec prakticky všech tehdejších diktatur v Jižní Americe s výjimkou Kuby. A poté padla berlínská zeď a otevřela se východní Evropa. Nadto demokracie vystřídala autoritativní režimy v Jižní Koreji a na Tchaj-wanu. Z někdejších 80 demokracií v raných 70. letech jsme se o dvacet let později dostali k nějakým 130 či 140.
* A o dalších dvacet let později?
Samozřejmě, ne všechny vydržely. Dnes vidíme cosi jako „recesi demokracie“. Existují zvraty v důležitých zemích jako Rusko, kde vidíme návrat ošklivého autoritářského systému bez vlády práva, nebo jako Venezuela a jiné jihoamerické země s populistickými režimy. Je zjevné, že mocné demokratické vzepětí došlo tak daleko, jak mohlo, a teď místy vidíme následný protipohyb. Ale to neznamená, že by širší trend stále nesměřoval k demokracii. Efektivní může být i tyranie
* Hlavní konkurenční tezi proti vašemu „konci historie“ zformuloval Samuel Huntington. Podle něj po skončení studené války vidíme namísto celosvětové ideologické konvergence „střet civilizací“, v němž jsou hlavními neuralgickými body kultura a náboženství. Pro mnohé potvrdil Huntingtonovy názory útok z 11. září 2001 a následné události coby jakýsi střet islámu a Západu. Do jaké míry podle vás tento argument platí?
Rozdíly mezi Huntingtonem a mnou se vždycky poněkud přeháněly. Napsal jsem knihu Důvěra (Trust), v níž píšu, že kultura je jedním z klíčových faktorů, které předurčují ekonomický úspěch a pravděpodobnost prosperity. Takže nijak nepopírám důležitost kultury. Ale spor se vede o to, zda jsou kulturní charakteristiky tak hluboce zakořeněny, až kvůli tomu není šance na univerzálně sdílené hodnoty nebo aspoň na jejich sbližování. A v tomto bodě s Huntingtonem nesouhlasím. Huntington tvrdil, že demokracie, individualismus a lidská práva nejsou univerzální, neboť jsou jen reflexí kultury pramenící v západním křesťanství. Z historického pohledu má pravdu, ale od té doby se tyto hodnoty rozšířily daleko za hranice své původní oblasti. Převzaly je i společnosti stojící na velmi odlišných kulturních tradicích: podívejte se na Japonsko, Tchaj-wan, Jižní Koreu a Indonésii. Společnosti s tak rozdílnými kulturními počátky se dobraly k přijetí těchto hodnot nikoli proto, že platí ve Spojených státech, ale protože i u nich fungují. Poskytují mechanismy pro kontrolované vládnutí odpovědné lidem (accountability). Poskytují společnostem způsob, jak vyměnit špatné vůdce, když se správa veřejných věcí zhoršuje. To je obrovská výhoda demokratických společností, jakou země typu Číny nemají.
* Potřebuje vyměnit špatné vůdce?
Čína má v tuto chvíli štěstí na kompetentní vedení. Ale předtím měla Maa. Neexistuje způsob, jak zabránit ve vládnutí nějakému příštímu Maovi bez určité formy demokratické odpovědnosti. Potíže s korupcí nebo se špatnou vládou se řeší v demokracii mnohem snáz. Pro zachování prosperity a úspěchu jsou nezbytné institucionalizované právní mechanismy pro změnu vlády a její kontrolu.
* Ve své starší knize Politický řád v měnících se společnostech Huntington argumentoval, že pozápadnění a modernizace nejsou totožné procesy. Tvrdil, že modernizace - efektivní stát, urbanizace, vzdělání pro širokou společnost, tržní ekonomiky a střední třída - jsou klidně možné i bez toho, aby se společnosti pozápadnily ve smyslu liberální sekulární kultury nebo demokratických norem. Dnes to vidíme od Singapuru po Čínu, od Turecka po Malajsii. Každý návštěvník Číny může vidět, že pod logy hotelu Hyatt a banky Citigroup se probouzí duch starého Konfucia se svými autoritářskými sklony. V Turecku vidíme, jak sekulární stát vede strana s islamistickými kořeny a bojuje o to, aby ženy směly na veřejných univerzitách nosit šátky. Jinými slovy, není taková „nezápadní modernizace“ stejně pravděpodobnou cestou vpřed jako pozápadnění skrz globalizaci?
Pro mě má politická modernizace tři složky. Zaprvé modernizace státu coby stabilní, efektivní, neosobní instituce, která může vynucovat pravidla v komplexních společnostech. O tom psal Huntington. Ale podle mého názoru existují i dvě jiné složky modernizace. Zadruhé je to právní stát či vláda práva, kdy i sama státní moc je omezena, podřízena dosavadní sumě práva. Jinými slovy, ani vladař či vládnoucí strana nemohou dělat cokoli, co si zamanou. Zatřetí je to jistá forma odpovědnosti a kontroly moci. Huntington by asi řekl, že právní stát a kontrolované vládnutí jsou západní hodnoty. Mám za to, že jsou to hodnoty, k nimž konvergují i nezápadní společnosti, protože je k tomu vede jejich vlastní zkušenost. Bez nich prostě nelze dosáhnout skutečné modernizace, všechny tyto tři složky jsou nezbytné a vzájemně se doplňují. Pokud si modernizaci definujete jen jako kompetentní stát, můžete také dosáhnout jen efektivnější formy tyranie.
* Nemůže to fungovat?
Načas ano. I v autoritářských podmínkách můžete po nějakou dobu efektivně budovat stát a dosáhnout určité úrovně prosperity. To právě nyní zažívají Číňané. Ale jejich prosperita nepotrvá věčně a koneckonců ani sami čínští občané se do budoucna neobejdou bez záruk v podobě právního státu a odpovědné vlády. Nemohou se dopracovat k dalšímu stupni rozvoje bez všech tří složek modernizace. Korupce a sporná legitimita vlády by je v konečném důsledku táhly dolů, pokud by přímo nevyvolávaly nepokoje. Sekularizace není nutný proces
* Modernizace až dosud obvykle znamenala rostoucí sekularizaci společnosti a upřednostňování vědy a rozumu. Nicméně dnes třeba v Turecku vidíme ruku v ruce postupující modernizaci i rostoucí religiozitu. To je přece očividná odchylka od prozápadní trajektorie, narýsované kdysi zakladatelem tureckého státu Atatürkem.
Souhlasím. Stará verze představy o modernizaci byla eurocentrická, odrážela rozvoj, jaký prožívala sama Evropa. Kdybychom dnes hledali při definici modernizace všechny její prvky, bylo by to hodně úzké vymezení. Jak sám ukazujete, náboženství a modernizace mohou nepochybně koexistovat. Sekularita není podmínkou modernosti. Ani kvůli tomu nemusíte cestovat do Turecka. Platí to i o Spojených státech, velmi náboženské společnosti, v níž vzkvétá pokročilá věda a technologické inovace. Starý předpoklad, že náboženství vymizí a bude nahrazeno čistě sekulárním, vědeckým racionalismem, se zjevně neuskutečňuje. Zároveň nevěřím, že by existence, či dokonce převaha kulturních atributů včetně náboženství byla kdekoli tak silná, že byste neviděl univerzální konvergenci k právnímu státu a k principu vlády odpovědné lidu.
* Musí princip odpovědného vládnutí obnášet i stejné volební předpisy, jaké má Evropa nebo Spojené státy?
Můžete mít odpovědnou vládu i bez voleb - skrze morální výchovu, jež vytváří ve vladaři pocit morální odpovědnosti. Tradiční konfucianismus koneckonců učí, že císař má povinnosti ke svým poddaným stejně jako k sobě. Není náhodou, že nejúspěšnější autoritářské modernizační experimenty vesměs probíhaly či probíhají ve východoasijských společnostech ovlivněných konfuciánstvím. Vposledku to však nestačí. Nemůžete vyřešit problém „špatného císaře“ jen díky morálnímu přesvědčování. A Čína si už během staletí zažila velmi špatných císařů dost. Bez procedur nikdy neustavíte reálné odpovědné vládnutí. Riskantní pekingská iluze
* Někteří přední čínští intelektuálové dnes říkají, že až Čína znovu povstane jako nadřazená civilizace v postamerickém světě, „otřepaná“ globální debata na téma autoritářství v. demokracie ustoupí pragmatičtější diskusi na téma dobré vládnutí v. špatné vládnutí. Ale pochybuji, že s nimi souhlasíte.
Máte pravdu, nevěřím tomu. Nemůžete mít prostě dobré vládnutí bez demokratické odpovědnosti. A je riskantní iluzí věřit něčemu jinému.
(c) Global Viewpoint Network / Tribune Media Services
***
Životopis Francis Fukuyama (* 27. října 1952 v Chicagu) patří mezi vlivné americké veřejné intelektuály. Patří k třetí generaci japonských Američanů (jeho dědeček patřil za války mezi preventivně internované Japonce), získal nejlepší vzdělání - Cornell, Yale a Harvard. Slávu si získal hned svou první knihou End of History and the Last Man (1992, česky vyšlo v roce 2002 jako Konec dějin a poslední člověk), vycházející z eseje, o níž je řeč v tomto rozhovoru. Mezi jeho další knihy patří Trust (Důvěra) z roku 1995 nebo Great Disruption (1999, česky vyšlo v roce 2006 jako Velký rozvrat). Fukuyama patřil mezi vlivné neokonzervativce, po 11. září podepsal jejich výzvu prezidentu Bushovi k lapení Usámy bin Ládina a odstranění Saddáma Husajna. Postupně se ale začal od irácké války distancovat a před volbami 2008 označil Bushovu éru za katastrofální. Mezi jeho poslední knihy patří After the Neocons (2006, Po neokonzervativcích). Žije ve Washingtonu s manželkou a třemi dětmi.
I v autoritářských podmínkách můžete po nějakou dobu efektivně budovat stát a dosáhnout určité úrovně prosperity. To právě nyní zažívají Číňané. Ale jejich prosperita nepotrvá věčně.
