Čtvrtek 26. května 2022, svátek má Filip
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Specifické divadelní brekeke

Česko

Jsou lidé, kteří sice řeknou, že jdou do divadla, ale myslí tím něco úplně jiného, než jsou ty staré budovy s hledištěm, jevištěm, uvaděčkou, natožpak s oponou. Místo toho si to namíří třeba do starého dolu nebo si zajdou do vyřazené čistírny odpadních vod.

Jazykem globálního umění se tomu říká „site-specific“ a lze těžko říct, patří-li to více do umění výtvarného či divadelního, není-li to vlastně jakýsi usměrněný happening nebo oživlá architektura. Spočívá to v podstatě v tom, že se na nějakém většinou zajímavém, třeba zpustlém, ponurém, nebo naopak příliš vypucovaném, místě koná něco, co by člověk nečekal. Třeba právě hraje divadlo. Výhodou takové produkce je, že představení pak vnímáme jako ozvláštnění onoho prostoru, kam bychom třeba jinak nevlezli.

Již několik let je průkopníkem těchto divadelních exkurzí mimo tradiční rámec „divadla“ Miroslav Bambušek. To je postava fyzicky sice nevelká, ale obdařená mimořádnou energií, která z něj tryská různými směry a proudy. Do povědomí (samozřejmě nijak širokého, tohle vždy osloví jen „specific“ publikum) vstoupil před šesti lety rozsáhlým projektem Perzekuce.cz, ve kterém po svém zaútočil na neuralgická místa českých novodobých ději (vyhnání Němců, totalita, komunistická zvůle etc...), přičemž vždy svým divákům připravil zážitek, který naprosto vyvracel obvyklé doporučení: „... a nyní příjemnou zábavu“.

Ideálně se jeho špinavé, nehezké, někdy uječené, ba zapáchající kusy hodily do prostředí opuštěné továrenské haly, kterou si pronajal v pražských Holešovicích. Sedělo se tam na dřevěných lavicích, v zimě tam teplý vzduch naháněly fukary, cítit to tam bylo kolomazí, mourem a snad ještě dělnickým potem, plály tam ohně, které dodávaly scéně tak trochu pekelnický nádech.

Vloni na podzim se Bambušek se svými věrnými, k nimž patří v Čechách působící kanadský režisér Ewan McLaren a režisér Divadla Na zábradlí David Czesany, přesunul do Ostravy, kde nemohl uniknout jeho pozornosti bývalý Důl Michal, v jehož mysteriózních prostorách (důl je zachován jako industriální muzeum) inscenoval „scénický dokument“ Zdař Bůh.

Důlní neštěstí a obří krysy Jeho základem byla série důlních neštěstí, ke kterým na Ostravsku došlo začátkem padesátých let. Divák (viděl jsem jednu z jarních repríz) hleděl skrz různá kovová hybadla a traverzy do jícnu setmělé haly, v níž se horníci - herci spouštěli do hlubin podzemí, sem tam pobíhali džinové či permoníci a nakonec obrovské krysy (nabo se mi to díky té atmosféře zdálo?), zatímco nahoře o jejich životech rozhodovalo rudé panstvo, jež nezajímalo nic jiného než vyrubané uhlí. Bylo to sugestivní, skoro člověku šel mráz po zádech, a když to na chudáky horníky s velkým rachotem spadlo, člověk ani nedutal.

A protože Bambušek pracuje rád ve velkých celcích, tak tento „projekt“ také nezůstal izolovaným fáraním do dolů, nýbrž byl jen prvním dílem trilogie Cesty energie 2009-2013, na kterou divadelníci získali grant od firem, jež mají s energií co do činění (což tu nebudeme hodnotit). V každém případě jim to umožňuje dobýt se svou produkcí další místa, takže nyní přišla na řadu voda v bývalé vodárně, příští rok se počítá s uranem.

Vodní díl měl premiéru v neděli v bubenečské vodárně, což je exkluzivní stavba z přelomu století, jedno z mistrovských děl industriální architektury na území Prahy. Dnes je v něm „ekotechnické muzeum“, přičemž exponáty do něj nemusely být odnikud přiváženy, stačí, když se nechá na místě to, co skoro století sloužilo svému účelu. Bambušek zůstal v roli producenta (spolu s McLarenem), režisérem představení Voda byl tentokrát David Czesany, jehož úkolem bylo inscenovat libreto Ivy Klestilové, s čímž měl nejspíš dosti práce, neboť o „dramatickém textu“ se příliš mluvit nedalo.

Po úvodním entrée, které obstarali dva herci, kteří v masce žabáků skřehotali varovná proroctví „zásoby vody nejsou nevyčerpatelné, brekeke“, sestoupilo obecenstvo do podzemí, kde se rozkládají obří vodní nádrže. Zde se rozestoupilo podél zábradlí a sledovalo, jak se z polotmy vynořují postavy obalené v nestvůrných molitanech, jež představovaly nejspíše rekreanty u vody. Ti v průběhu představení naskákali do vody, jejíž teplota musela být na prahu snesitesitelnosti, načež v závěru na sebe všichni nalezli a předvedli cosi, čemu se za mé puberty říkalo „hrobesoul“.

Zajímavé na tom bylo, že molitan byl nasáklý vodou, takže jejich kopulace stříkala do všech stran. Tato animální složka představení byla provázena patetickým monologem herečky Marie Spurné, která lametovala nad lidskou chamtivostí a neúctou k přírodním zákonům. Neústupně vzdorovala plánům zatopit její chaloupku vodami přehrady, k čemuž se chystal jiný aktér představení, herečka představující pyšný technokraticko-budovatelský přístup k vodě, který nemohl skončit jinak než katastrofou. Naštěstí pouze symbolickou. Na závěr „voda“ ze „zákulisí“ prohlásí, že tu byla vždy, dávno před lidmi, které ke svému životu (?) či bytí ona nepotřebuje. Kladem představení bylo, že se nikomu nic nestalo, nikdo nespadl do vody v nádrži a neutopil se v ní. Komu byla zima, mohl použít deku.

Představení site-specific v bývalé čističce je možné zhlédnout dnes a v sobotu od 20 hodin, dále pak 3. a 11. června, to od půl sedmé nebo v devět.

lidovky.cz

Více fotografií najdete na www.lidovky.cz/kultura

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...