Na vědomost se dává, že Češi a Slováci uzavřeli po roce špekáčkového konfliktu mírovou dohodu. Podniky z obou břehů řeky Moravy si řekly, že si vzájemně přestanou krást federální pohrobky typu lovecký salám či spišské párky, a nebudou tudíž po Bruselu chtít ochrannou známku pro dané uzeniny vždy na úkor toho druhého. Slováci, jejichž žádosti o registraci desítky výrobků vyvolaly loni protest Českého svazu zpracovatelů masa, část uzenin pustili a u zbytku hodlají postupovat společně s českými kolegy. Ochranné známky pro špekáčky, lovecký salám, spišské párky a liptovský salám tak mají šanci získat podniky z obou států, pokud je evropští jídelní experti přidělí.
Češi protestovali proti tomu, že kdyby registraci získali jen Slováci, zdejší výrobci by museli svoje zboží přejmenovat - třeba buřťáčky? - anebo se řídit podle slovenské receptury. Laikovi to může v případě takových spišských párků znít logicky - Spišská Nová Ves leží na východě Slovenska, Češi se ale báli, že Slováci svážou recepturu s regionem do té míry, že například pravé spišské nožičky nebude možné vyudit bez dřeva ze spišských lesů, což by jejich výrobu v Česku po desítkách klidových let znemožnilo.
Konkurenční boj masných králů z bývalé federace zaváněl bolením hlavy, a tak euroúředníci rozhodli nejrozumněji, jak mohli: je to společné dědictví, takže se dohodněte mezi sebou a pak přijďte žádat o známku. Sami jste bez šance, zněl verdikt Bruselu na adresu Slováků. Česko-slovenský uzený smír následoval.
Špekáčekgate připomněl rodící se fenomén mezi zdejšími podniky: jejich vášeň pro registraci českého zboží. Z nových států unie je Česko suverénně nejaktivnější zemí v zisku unijních ochranných známek. Má jich na svém kontě už deset - kromě piv jde třeba o hořické trubičky - a další tucet stojí ve frontě na uznání. Pro srovnání Slováci zatím získali konečné razítko jen u jedné pochutiny, skalického trdelníka, a po jednom výrobku mají také Poláci, Maďaři nebo Slovinci. Zajímavá v téhle souvislosti je konzumentova paměť - fakt, že nad řadou věcí, které si Češi chtějí zaregistrovat, krčí většina lidí bezradně rameny. Existuje tudíž vysoká pravděpodobnost, že obyčejného zákazníka neosloví „nošovické kysané zelí“ o nic víc než prosté „kysané zelí“.
Skoro by se z toho mohla udělat nová federální soutěž. Češi by museli sdělit složení třeba „ipeĺské klobásy“ nebo „nitranu“ - dvě z uzenin, jejichž registraci svým exbratřím nepřáli - a Slováci by museli vysypat z rukávu recept na „štramberské uši“, případně definovat rozdíl mezi „karlovarským sucharem“ a „lomnickým sucharem“. Anepodvádět, jen v názvu města to není!
O autorovi| Kateřina Šafaříková, stálá zpravodajka LN
