* LN Jak došlo ke spolupráci s Milanem Knížákem?
Každý, kdo se zajímá o umění, nemůže fenomén Knížák minout. Já znám jeho práce - a také životní osudy - od 60. let a vždy jsem si ho vážil jako člověka, který viděl dopředu a navzdory době šel stále za svým snem. Už jenom tohle je hodno obdivu. Některé jeho práce jsou mi bližší, některé méně, tak se zabývám těmi, které mám rád. A samozřejmě si nesmírně vážím i Knížáka samotného, je to přímý, odvážný a múzický člověk, vizionář, milý chlapík. Tak proč s ním nespolupracovat? Jeho CD Broken tracks nese řadové číslo 50, nahrávky jeho kapely Aktual Děti bolševizmu zase nesou pětadvacítku.
* LN Uplynulo 25 let od článku v Tribuně „Nová vlna se starým obsahem“. Viděl jste výstavu? Jak jste tuhle dobu zažíval vy?
Na výstavě v Kaštanu jsem nebyl, prohlédnu si ji souběžně s koncertem Domácí kapely, který tam pořádám za pár dní. V roce 1983 jsem byl přesně v tom věku, kdy pro mě byla muzika a vše kolem ní to „nejdůležitější“, což v komunistické Československé socialistické republice nebyla zrovna dobrá volba. Mě navíc zajímala autentická a nezprofanovaná hudba - a umění vůbec, které dokázalo oslovit. Což určitě nebylo v rádiu nebo TV. Ale protože jsem se už tehdy spletitými cestami osudu přátelil s lidmi z undergroundu, na které byly takové hony pořádány běžně, vlastně jsem to považoval za jev normální, tedy „normální“ v pseudodemokratické zemi. Cítil jsem, že se oprátka utahuje, ale nebylo to pro mě žádným překvapením. Guerilla records neexistovala zatím ani v těch nejbizarnějších snech, úspěchem tehdy bylo, že vůbec nějaký koncert či výstava proběhly a na „undergroundovém trhu“ měl takřka monopol Petr Cibulka...
* LN Jste hrdý na svůj undergroundový původ?
Ano, a to i přesto, že jsem se nedávno byl podívat v archivu ministerstva vnitra na svazek, který na mě vedla Státní bezpečnost, na 400 stran blbého čtení... Přesto si myslím, že život v tehdejším undergroundu byl nejsvobodnějším, co jsem mohl vůbec poznat, a přátelství, která tam vznikla, jsou pevná a trvají dosud. Byla to doba hnusná a odporná, ale tohle ji prostě více než vyvážilo.
* LN Snažíte se tento status nezávislosti uchovat? Není třeba problém uveřejnit rozhovor v celostátním deníku?
Myslím, že většina mých přátel je stále natolik svobodomyslná a tolerantní, že o tom takhle ani neuvažují. Navíc Guerilla records stojí na vlastních nohách a není nikomu a za nic zodpovědná. Snad jen Magorovi a finančnímu úřadu... A její „úspěch“ je i úspěchem nás všech kluků, co jsme se v undergroundu kamarádili. Ne nadarmo mi Ivan Jirous, duchovní otec českého undergroundu, udělil právo oficiálně užívat podtitulu Vydavatelství druhé kultury.
* LN Jak dlouho fungujete jako vydavatelství a co se změnilo?
Letos budeme „slavit“ sedm let, za tu dobu jsme vydali více než 50 titulů a Guerilla records se stala snad celkem renomovaným vydavatelstvím. Své interprety si mohu luxusně vybírat zcela nezávisle na aktuálních hudebních trendech a neviditelné ruce trhu, je-li u nás jaký. Vydávání je založeno na bázi vzájemné důvěry, přátelství a respektu. Nemám žádného zaměstnance a Guerilla také není pokusem o klasické podnikání (to by vydavatelství už dávno nefungovalo) - vše jde zpět do muziky. Je samozřejmé, že kolem se pohybuje řada spřízněných duší, které tak či onak vzniku některých nahrávek napomáhají, ať už dodáním fotek, otevřením vlastních archivů nebo překladem, zasvěceným komentářem atd. Snad i v tom je zachován ten undergroundový duch. Produkce není jen plácnutím do vody, ale po Guerille - a jejích umělcích - zůstává i nesmazatelná stopa v poli věčnosti. Co víc si lze přát?
* LN Jak je to s financováním? Necítíte se někdy v krizi?
Filozofie vydavatelství je velmi jednoduchá - a vy byste jistě řekla undergroundová - cílem není zisk, ale vydávání hudby. Pokud není na účtu dostatek peněz, nemůže další titul vyjít, tohle je prostě reálný, nekompromisní a také jediný limit. A hlavně aby nezmizela radost!
* LN Došlo to někdy tak daleko, že jste chtěl s labelem skončit?
Samozřejmě, ale spíše z důvodu únavy a vnitřního vyčerpání, protože mám také jiné povinnosti. Guerilla je opravdu spíše drahým koníčkem a splácením dluhu přátelům, kteří mi ukázali jiný, lepší svět, než který tehdy žila naprostá většina mých vrstevníků. Každý den jsem vděčný, že jsem měl to štěstí je potkat.
* LN Co vás naopak motivuje?
Baví mě to. Baví mě hledat, objevovat nové věci a také je vydavatelství dobrou záminkou potkávat se se starými přáteli, případně objevovat nové. A navíc mám hlodavý pocit, že nikdo jiný by tak skvělé nahrávky nevydal - a kde bych si je tedy potom měl pořídit?
* LN Stává se vám, že vás osloví kapely, že u vás chtějí vydat desku? Museli jste někoho odmítnout?
Celkem často, ale je to prostě proto, že můj časový, finanční i lidský rádius je limitovaný. A také nejsem typ vydavatelství, které by se snažilo na jakékoli nahrávce odhadovat nějaký komerční potenciál. Buď mě to osloví, anebo neosloví, buď jsme tým, nebo nejsme, buď si věříme, nebo nevěříme.
* LN Proběhnou dva další křty, Domácí kapela a Eman E. T. Zejména druhý jmenovaný projekt je poměrně specifická záležitost. Ponese se křest v podobném duchu jako nahrávka?
Eman E. T. - mimochodem současný bubeník PPU - po deseti letech připravuje ojedinělé vystoupení u příležitosti vydání jeho profilového CD Co je to za lidi?!, zájemci se mohou přijít podívat 15. dubna do pražského Vagonu a sami uvidí, zda Emanova produkce bude tak šílená, jak bývala... Co se týká Domácí kapely - mimochodem skupiny bývalého bubeníka PPU - CD Krajina mlčí obsahuje zbrusu nový materiál, kterému se věnovalo opravdu hodně času a pečlivosti a výsledkem je hudba propracovaná do nejmenších detailů. V případě Domácí kapely se křest v břevnovském klubu Kaštan 17. dubna ponese v tradičním duchu, ale zpestří ho několik zajímavých hostů z různých uměleckých oborů. Pro mě je důležité, že s hudebníky se setkávám i mimo pódia, že jsou to mí přátelé, s kterými trávím rád volný čas, máme podobný vkus, názory, osudy, plány atd. Třeba i tohle podle mě odlišuje Guerillu od jiných vydavatelství.
* LN S odkazem na právě vydané CD Eman E. T. mi to nedá nezeptat se, kdo řekne finální „Ano, tohle vydáme!“, respektive čí vkus o tom rozhoduje?
Na to je jednoduchá odpověď: za vkusem - a pro někoho nepochybně nevkusem - stojí vždy a jednoznačně můj názor... Ale zase si myslím, že lze vysledovat určitou hudební strategii, a také existuje - nijak široká, ale je - vrstva lidí, kteří si od Guerilly objednají i neznámé věci, protože tuší, co mohou očekávat. Že vydavatelství má svou vlastní tvář. Celá produkce je vlastně zaměřena na jednu etapu české kultury, které se dříve říkalo underground, a všechny nitky vedou stále k tomuto žánru, jak k jeho „klasikům“, tak i „dědicům“. To je pro mě ztotožněno s poctivou a nutkavou výpovědí o stavu světa, což je prazákladem umělecké tvorby. Jakou formou se tak stane, už není tak podstatné.
Produkce je zaměřena na jednu etapu české kultury, které se dříve říkalo underground, a všechny nitky vedou k tomuto žánru, k jeho „klasikům“ i „dědicům“
