Z dramatické tvorby Karla Čapka se dnes musí vybírat obezřetně, u některých her vystoupily s postupem času jejich limity více než zřetelně. Kupodivu nepříliš rozsáhlá společná dramatická práce Karla a jeho bratra Josefa skýtá více možností, i když právě jejich prvotina Lásky hra osudná, kterou Divadlo na Vinohradech uvedlo na začátek jubilejní sezony, inscenátorům většinou působí potíže a příliš se nehraje.
Vinohradské divadlo v roce svého stého výročí má vůči Karlu Čapkovi nepochybně povinnosti, které přece jenom mohlo splnit s větší zodpovědností. Půvabná hříčka o lásce, zde navíc odsunutá do studiového prostoru zkušebny, není úplně to pravé, co by si kmenový autor divadla z první republiky zasloužil. Režisér Jan Novák se musel spokojit s poměrně chudou výpravou, kterou tvoří několik praktikáblů a systém oponek a závěsů. Je sice pravda, že text ve formě kommedie dell'arte i jeho bujnost a rozmarnost, o kterých tak trefně píše František Černý, vybízí k hravosti, ale s touto výbavou se žádné zázraky pořídit nedaly.
Bezradnost i příjemná překvapení
Kromě toho, že Lásky hra osudná se napájí z tradic commedie dell' arte, je i divadlem na divadle. Z toho také inscenátoři s vědomím, že je poněkud nesnadné text přesvědčivě uchopit, vyšli ve svých úvahách. Dramaturg Martin Velíšek na úvod a na závěr vkomponoval některé pasáže z prózy Jak se dělá divadlo a trochu si ještě pomohl vlastní invencí. Není to úplně špatné, chvílemi i osvěžující, ale nic světoborného také ne.
Jan Novák vyšel z antiiluzivnosti textu a pokusil se najít příjemný, nevtíravý styl, který by lehkou hravost a vtip čerpal právě z této skutečnosti. Opřel se o herecké akce a souhru a hodně se snažil, aby vystoupila jejich momentální improvizační lehkost. Podařilo se mu to ovšem jen částečně, snad i proto, že takový imaginativní přístup a nadsázka nejsou úplně jeho doménou. Inscenace někdy zkostrbatí a ztěžkne, ale z propadů i bezradných míst se skoro pokaždé vyhoupne a tempo opět naskočí. Režisér ovšem neztratil ze zřetele kontrast mezi divadelní skutečností a hrou na ni a důsledně tento mechanismus rozvíjel až k závěru. V tomto duchu také vedl herce, kteří svým „dvojúlohám“ většinou dostáli. Vcelku příjemně překvapil Martin Zahálka jako intrikán Brighella. S robustním dryáčnictvím, které v příslušných momentech kořenil ještě šklebivou ironií, se zmocňoval všeho dění. Také oba sokové Gilles (Daniel Bambas) a Trivalin (Pavel Batěk) vyhlíželi v zápasech o marnivou Isabellu věrohodně, jejich expresivní stylizace (jeden představuje zjemnělého poetu, druhý bojovného lamželeza), byla účinná a zábavná. Víc než Isabella Barbory Munzarové, které jistě nelze upřít pikantní koketerii, zaujala v menší roli Zerbiny Marta Vančurová. Nečekaně a s evidentní chutí si zahrála „komickou starou“ a vybavená pletením, do všeho se montuje a trousí poťouchlé poznámky.
Dottore Jiřího Čapky předvádí přiměřené komediantství, ovšem Scaramouche (Martin Davídek), který by měl aspoň zazářit při satiře na souboj, působí značně nevýbojně. Totéž platí o představiteli autora (Filip Tomsa), jenž vtipné čapkovské glosování divadla přeměnil v bezbarvé rozpaky až vyděšenost.
Inscenace Lásky hry osudné, bezmála po sto letech od svého vzniku poprvé na Vinohradech, představuje jen nostalgické ohlédnutí za oběma autory. Asi by bylo nespravedlivé nastudování zavrhnout, ale víc než cokoliv jiného, a to i svým výtvarným řešením, připomíná studentskou inscenaci, která má jistý půvab, ale odplyne, aniž by zanechala hlubší dojem.
HODNOCENÍ LN ***
Josef a Karel Čapkové: Lásky hra osudná
S použitím prózy Jak se dělá divadlo Režie: Jan Novák Dramaturgie: Martin Velíšek Scéna: Ivo Žídek Kostýmy: Josef Jelínek Hudba: Petr Malásek Pohybová spolupráce: František Pokorný Divadlo na Vinohradech Premiéra 10. října
