O„sváteční pohodu“ v mnoha domácnostech světa se stará Susan Boyleová. První album zpěvačky, jež na sebe upozornila v televizní soutěži Británie má talent, je v její vlasti a v USA na prvním místě žebříčků prodejů. S nahrávkami Boyleové si lidé kupují i její příběh, vykládají si ho jako soudobou variantu Popelky i jako story o vítězství autenticity „opravdového života“ nad umělostí světa šoubyznysu, o člověku, který nepřejícností okolí nezkrušen sní svůj sen a okolí se nakonec před silou toho snu musí sklonit. Viděli to snad všichni: na pódium přichází žena středního věku, vzhledem popírající obecnou představu dámy na úrovni, chová se, jako kdyby si nebyla vědoma toho, že je v přímém přenosu, sál plný vyfintěných lidí se ošklíbá. Pak ale začne zpívat, posměváčci jihnou, porotci nejsou schopni nalézt dostatečně silný superlativ, slzy zkrápějí podlahu a klávesnice milionů počítačů, na nichž si lidé ten klip pouštěli.
Je to ale skutečně happy end? Nějaká paní žila osaměle v zapadlé skotské vesnici, chovala kočky, občas pomáhala v kostele. Teď je z ní hvězda reality show, předcházející život slouží jako součást marketingové strategie, bez níž by její deska neměla odpovídající masový apel a třeba by víc vyniklo, že Boyleová písničku Wild Horses od Rolling Stones neinterpretuje, ale masakruje. Šoubyznys se před opravdovostí Susan Boyleové nesklání, přivlastňuje si ji, mění ji v pomůcku pro navození instantního dojetí. Jistě, Susan Boyleová snila svůj sen a on se jí vyplnil. Nenaplněnost může snům dodat nějakou tragickou váhu. Pokud se vyplní, vedou často jenom k otázce, jestli vůbec za to snění stály.
