Spor o dataci Kristiánovy legendy je bezkonkurenčně nejdelší českou vědeckou diskusí. Zahájil ji již roku 1803 Josef Dobrovský. Odpůrce jejího původu v 10. století přichází s novou hypotézou.
Letos připadá 28. září na pondělí, stejně jako tehdy, když byl kníže Václav zavražděn svým bratrem v Boleslavi. Otázka, zda to bylo roku 929, nebo 935, se zdá být dnes spolehlivě vyřešena ve prospěch druhého data. Horší je to se staletým sporem o pravost Kristiánovy legendy o sv. Václavu a sv. Ludmile, jenž svou délkou, množstvím zúčastněných osob a jimi popsaného papíru nemá v dějinách české historiografie obdoby. Příznačné na něm je zejména vášnivé zaujetí obou stran – odpůrců i obhájců Kristiána –, spojené bohužel často s osobními útoky na vědeckého protivníka. Vítězství se jednou přiklánělo na tu, podruhé na onu stranu, vliv na to také mělo vědecké, případně politické postavení protagonistů. Několikrát výsledek ovlivnila i nenadálá smrt jednoho z nich. Spor se už několikrát jevil jako ukončený, ale zatím se pokaždé po nějaké době rozhořel znovu.
O Václavovi bylo napsáno velké množství legend, protože to byl a je hlavní patron české země a národa, ale ty knížete představují v obvyklých schématech dobové svatosti, takže se o skutečném Václavovi mnoho nedozvíme. Legendy jsou přesto mimořádně důležité pro poznání nejstarších českých dějin, neboť, jak známo, první českou kroniku napsal Kosmas až těsně před svou smrtí (1125) a první listiny začaly být vydávány jen o málo dříve. Proto má každý detail zachycený v legendách 10. až 12. století obrovský význam pro poznání doby, ve které vznikly. Václavské legendy jsou přitom navzájem propojeny velmi složitým systémem takzvaných filiačních vazeb (= obsahové a stylistické závislosti), o jejichž rozpletení se s větším či menším zdarem pokoušela již řada historiků, aniž by došla k nějakému konečnému řešení.
Problém s ukotvením v čase má většina václavských legend, jejich posun tím či oním směrem má pak pochopitelně dopad na podobu nejstarších českých dějin. Nejzávažnější je to v případě legendy Kristiánovy, která není pouhou legendou, ale takřka kronikou vyprávějící o počátcích českého křesťanství, a tudíž i počátcích českého státu. Tato obsáhlá skladba, nazvaná v jednom z rukopisů Život a umučení svatého Václava a jeho báby Ludmily, vypráví nejen o těchto dvou světcích, ale i o svatém Cyrilu a Metoději a jejich působení na Velké Moravě, o tom, jak se křesťanství dostalo z Moravy do Čech za knížete Bořivoje, a konečně ve stručnosti i o bájné kněžně Libuši a Přemyslu Oráčovi. Je také opatřena dlouhým prologem, ve kterém se autor označuje za mnicha a za strýce pražského biskupa Vojtěcha, kterému celé dílo věnuje.
Samo jméno Kristián je ale pouze konstrukcí Bohuslava Balbína, prvního vydavatele legendy (1677), který sebeoznačení autora „solo nomine christianus“ (tj. toliko jménem křesťan) pochopil jako slovní hříčku „křesťan toliko svým jménem Kristián“ a ztotožnil ho s bratrem knížete Boleslava II., mnichem Kristiánem. Ten byl už dříve identifikován jako Strachkvas, syn Boleslava I., narozený podle Kosmy v době „strašné“ hostiny těsně před boleslavskou vraždou. Tohoto určení se pak přidržela většina historiků až do současnosti, takže v rodokmenu Přemyslovců je tento Kristián-Strachkvas běžně uváděn – naposledy v monografii Petra Sommera, Dušana Třeštíka a Josefa Žemličky Přemyslovci. Budování českého státu.
Nicméně Balbínova identifikace autora byla odmítnuta osvícenskou historiografií, především Josefem Dobrovským (1803), který legendu prohlásil za podvrh z první poloviny 14. století, ze kdy se dochoval její nejstarší kompletní text. Silou své vědecké autority tak učinil z jejího autora na celé další století „Lžikristiána“.
Pekařova vítězství Teprve na počátku 20. století se rozhořel onen velký a vášnivý spor o pravost Kristiána. Svého obhájce našel v nejnadanějším a záhy i v nejvlivnějším historikovi své doby – Josefu Pekařovi, jenž přesně sto let po Dobrovském publikoval široce založenou obranu pravosti této legendy. Jejím výsledkem bylo přiznání díla strýci sv. Vojtěcha a vročení mezi léta 992 a 994, kdy Vojtěch podruhé a naposled pobýval v Praze. Na Pekaře se okamžitě vrhli odpůrci pravosti (Bertold Bretholz, Josef Kalousek, František Vacek), na jejichž námitky záhy reagoval rozšířenou obranou Kristiána, vydanou kvůli německým historikům v jejich jazyce (1906). Této důkladné práci nebyl už nikdo schopen oponovat, a tak se Pekař stal na dlouhá léta ve sporu vítězem.
Až o čtvrt století později se při příležitosti svatováclavského milénia (1929) boj rozhořel znovu. Tentokrát se s Pekařem utkal jeho kolega z pražské filozofické fakulty Václav Novotný, který dal vznik Kristiánovy legendy do souvislosti s údajným svatořečením svaté Ludmily v roce 1143. Svatořečení se mělo odehrát z popudu pražského kláštera benediktinek u svatého Jiří, kde byla Ludmila pochována. Tvůrcem této hypotézy sice nebyl Novotný, ale gymnazijní profesor a bývalý Pekařův spolužák František Vacek. Toho však Pekař nebral vážně, a tak ke konfrontaci došlo, až když se zastáncem Vackových myšlenek stal pro něj rovnocenný partner. Novotný však učinil zásadní chybu, když ohlásil, že má připraven podrobný důkaz, aniž by tomu tak ve skutečnosti bylo. Ostrá polemika s Pekařem ho pak vysilovala, nebyl schopen odpovědět na všechny jeho otázky a nakonec uprostřed sporu zemřel. Nezodpovězená zůstala především otázka „Proč by falsátor, chtěl-li pomoci klášteru sv. Jiří, nespokojil se s oslavnou legendou, věnovanou přímo a jedině sv. Ludmile?“, a tak se opět nikdo neodvážil Pekařovy názory zpochybnit.
Příležitost se objevila až poté, co Pekař odešel na věčnost. Jeho žák a nástupce na katedře Václav Chaloupecký v roce 1939 nechtěně přihrál odpůrcům tím, že na podporu pravosti Kristiána zpřeházel filiační vztahy václavských legend zcela neobhajitelným způsobem. Drtivou kritiku Pekaře a Chaloupeckého připravil nejdříve levicový intelektuál Záviš Kalandra, vzděláním klasický filolog. Tomu ale nacisté za války dílo rozmetali, takže na jeho vydání musel čekat až do roku 1947. Takřka současně vyšla další, velmi důkladná kritika, tentokrát z pera historika Rudolfa Urbánka, přítele zesnulého Novotného. Kalandra i Urbánek došli nezávisle na sobě ke stejnému výsledku jako kdysi Dobrovský, že Kristián je falzem z první poloviny 14. století. Obě velmi chytré knihy ale na rozdrcení Pekaře nestačily, neboť okamžitě na jeho obranu vystoupil klasický filolog Jaroslav Ludvíkovský, Urbánkův kolega z brněnské filozofické fakulty, jenž snesl řadu silných argumentů pro pravost Kristiána. Diskuse pak rychle utichla, což bylo způsobeno také vnějšími okolnostmi: Záviš Kalandra byl hned poté, co vyšla Ludvíkovského reakce na jeho knihu, zatčen a zanedlouho popraven v procesu s Miladou Horákovou.
„Musíme ji mít za pravou“ Dalších dvacet let vycházely v podstatě jen studie Ludvíkovského, snažící se ještě lépe doložit pravost Kristiána, a olomouckého literárního historika Oldřicha Králíka, který shodně, ale z jiného úhlu, datoval vznik legendy do konce 10. století.
Teprve na počátku 70. let se boj o Kristiána rozhořel znovu, když pražský historik Zdeněk Fiala začal v sérii článků vehementně dokazovat, že legenda je přece jen podvrhem z první poloviny 14. století. Hlavním důkazem mu k tomu byla václavská legenda Oriente iam sole, sepsaná v druhé polovině 13. století, představená jako údajná předloha Kristiána. Jinak schopný Fiala bohužel celou polemiku znešvařil tím, že ji převedl na ideologickou platformu a představil ji jako boj marxistické historiografie proti buržoaznímu pojetí Pekaře. Ale dříve, než si stačil přečíst tvrdou kritiku z pera už stařičkého profesora Ludvíkovského, Fiala zemřel, čímž Kristiánovi odpadl jeho poslední žalobce.
Obhájci pak zcela ovládli pole – Ludvíkovský v nové edici legendy (1978) a konečně Dušan Třeštík v Deseti tezích o této legendě (1980) s prohlášením, že „nikdo dosud nenašel žádný motiv napsání takového falza...“, a proto „ji musíme mít za pravou“. Pekařovo vítězství ve sporu bylo opět oživeno a začalo se považovat za vítězství definitivní. Autoři nových knih o starším českém středověku se poté přestali zabývat problémem datace Kristiána a přebírali řešení Ludvíkovského a Třeštíka. Stejná situace nastala i na vysokých školách, kde studenti počítali s pravostí Kristiána jako s dávno vyřešenou otázkou.
Přes toto proklamované vítězství se nelze zbavit dojmu, že něco na díle mnicha Kristiána nehraje. Vtipně to kdysi popsal Josef Kalousek: „Při čtení (Kristiánovy) předmluvy jest mi vždy, jako bych poslouchal nějakou úlisnou lež, jako by mluvil podvodník, jenž nám s velkou jistotou slibuje něco, co by nám bylo vysoce milé, kdyby se to vyplnilo.“ Tuto předmluvu Kristián věnoval, jak bylo řečeno, svému synovci biskupu Vojtěchovi. Uvádí, že celé dílo napsal z jeho „rozkazu“, a žádá ho o povolení šířit jej po pražské diecézi. To by bylo v pořádku, kdybychom věděli, že oba Kristiánem propagované kulty, tedy Václava a Ludmily, byly od časů svatého Vojtěcha v pražské diecézi skutečně provozovány. Ve skutečnosti se to ale týká jen prvního z nich, Ludmilin kult byl naopak dlouho uzavřen na jediném místě – v klášteře benediktinek u svatého Jiří na Pražském hradě. Ačkoliv se ho řeholnice snažily rozšířit do celé diecéze, bránil jim v tom právě odpor pražských biskupů, a to až do poloviny 12. století, kdy ho „schválil“ tehdejší biskup Daniel I. Kdyby ale byla Kristiánova legenda napsána z příkazu svatého Vojtěcha, nemohl by zůstat ludmilský kult omezen na svatojiřský klášter. Konečně je to nejrozsáhlejší legenda o svaté Ludmile vůbec, bez ní by tento kult vůbec nemohl existovat, takže se zdá pravděpodobné, že hledaným motivem k sepsání legendy je právě rozšíření jejího kultu.
To nás vede k odpovědi na výše uvedenou Pekařovu otázku Novotnému: Kristián úmyslně spojil legendu o svaté Ludmile s legendou o svatém Václavovi, protože právě Václav jako hlavní patron přemyslovského státu dodal kultu své babičky potřebnou legitimitu. Nespokojil se však jen s Václavem, ale Ludmilin „svatý rodokmen“ protáhl jednak do minulosti na Moravu, kde působil svatý Cyril a svatý Metoděj, který pokřtil jejího muže Bořivoje, a jednak do budoucnosti směrem k svatému Vojtěchovi, neboť svatý biskup měl být zřejmou pobídkou pro jeho nástupce na biskupském stolci, aby Ludmilu neodmítali a ctili ji stejně jako kdysi on! Konečně tomuto řešení neodporuje ani rukopisné dochování textu Kristiánovy legendy, neboť není známa žádná její část starší než z poloviny 12. století. Legenda mohla tedy vzniknout patrně po roce 1142, kdy ještě pražští biskupové odmítali Ludmilin kult, a před rokem 1148, kdy nastoupil na biskupský stolec Daniel, který o Ludmilině svatosti nepochyboval. Možná za jejím vznikem stojí sám Daniel, který v té době působil na Pražském hradě jako probošt svatovítské kapituly. Alespoň by tomu nasvědčovalo nezvyklé vyzdvižení daleké Francie, uvedené za vzor v Kristiánově předmluvě. Daniel k ní musel mít blízko, protože svého času studoval v Paříži.
První pochybnosti o pravosti Kristiána jsem zveřejnil před dvěma lety. Poslední protagonista velkého sporu Dušan Třeštík je ještě krátce před svou smrtí odmítl, bohužel nestačil svým argumentům dát písemnou podobu. Přesto vědecká diskuse o pravosti Kristiána byla zahájena a lze jen doufat, že dospěje k novým řešením.
***
Bibliografie
Přemyslovci. Budování českého státu Petr Sommer, Dušan Třeštík, Josef Žemlička (eds.) Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009. 880 stran. České pohanství Záviš Kalandra Vydalo nakladatelství Dauphin, Praha 2003. 956 stran. Počátky Přemyslovců Dušan Třeštík Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997. 658 stran. Kristiánova legenda Jaroslav Ludvíkovský Vydalo nakladatelství Vyšehrad, Praha 1978. 165 stran. Legenda t. zv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend ludmilských i václavských a její autor I–II Rudolf Urbánek Vydala Česká akademie věd a umění, Praha 1947–1948. 1069 stran. Die Wenzels- und Ludmila Legenden und die Echtheit Christians Josef Pekař Vydal Alois Wiesner, Prag 1906. 443 strany.
Legenda mohla vzniknout patrně po roce 1142, kdy ještě pražští biskupové odmítali Ludmilin kult, a před rokem 1148, kdy nastoupil na biskupský stolec Daniel, který o Ludmilině svatosti nepochyboval
O autorovi| Petr Kubín, historik Autor (* 1967) přednáší na Katolické teologické fakultě UK. Na podzim vyjde v nakladatelství Togga jeho kniha Počátky kultů nejstarších českých světců, kde se zabývá otázkou pravosti Kristiána.
