Scenárista, režisér a producent Václav Marhoul dělí automobily na dva druhy, kterým říká „služebníci“ a auta pro radost. „Já mám Volkswagena Transportera, a to je, řekněme, onen služebník, tedy služební a rodinné auto. Menší auto by byl pro mě nesmysl. Vypravit se na vodu či na lyže s celou rodinou, tedy se všemi čtyřmi dětmi, by znamenalo neuvěřitelné nervy. Do Transporteru všechno složím bez jakýchkoliv problémů.“
Václav Marhoul si na „služebnících“ cení hlavně designu a funkčnosti. „Jinak zcela prvotní rozhodování je o tom, jestli se mi to auto líbí, nebo ne. Teprve pak mě začnou zajímat další parametry,“ říká. „Potom jsou auta pro radost, a jedno mám taky. Veterána, válečného Forda GPW- Willyse z roku 1943. Od malička jsem po něm toužil. Stával v šedesátých letech u nás v Holešovicích na ulici.“ Jeepem si režisér splnil svůj automobilový sen a je naprosto spokojený. „V životě mě nikdy nebavila třeba sportovní auta. Ta mě nechávají úplně chladným a vzrušují mě asi stejně jako díra ve zdi.“
Zážitkem je podle Marhoula již samotná jízda. „Když jedete otevřeným starým autem, přední sklo sklopené na kapotu, srdce plesá. Pravda, je to teda malinko vykoupené nejistotou. Když totiž máte hodně staré auto, a mému jeepu je 67 let, nemáte nikdy stoprocentní jistotu, jestli opravdu dojedete. Což je pak mnohem dobrodružnější. Samozřejmě s ním mám spoustu příhod. Jejich základem je většinou nějaký ten defekt. Třeba když se mi jednou vysypala vodní pumpa. Vylétávající ložiska vystřílela zespoda do kapoty úplnou kulometnou dávku. Pak má ale našinec i spoustu příjemných zážitků, třeba když jsme loni jezdili s rodinou v Normandii. To byla radost veliká.“
Zážitky jsou podle Marhoula zaplaceny věčnou starostí a údržbou, která se ale vyplatí. „Věřím, že takové auto má duši. Když se o něj stále, neúnavně, dobře a poctivě staráte, je vám tu důvěru a péči schopné vrátit.“
