Politoložka zabývající se mimo jiné tím, jak zachází demokracie s právy a svobodami v době terorismu a střetu civilizací, jede na konferenci do Izraele s obrovským badatelským očekáváním. Když ji při cestě zpátky domů vyberou na letišti k důkladné bezpečnostní kontrole, je vlastně nadšená.
Jenže pak ji podrobí značně obtěžujícímu prověřování každé minuty uplynulého týdne. U pohovoru několikrát úplně šílí, například když se musí pokusit vysvětlit nuance právní filozofie Hanse Kelsena někomu, kdo stěží chápe význam slov jako doktorát, disertace nebo akademická konference.
Nebo když musí ukázat fotky, jak se převléká do plavek u Mrtvého moře. Pak, před zraky odbavujících se cestujících, centimetr po centimetru prohledávají její špinavé prádlo detektorem kovu. Nakonec jí seberou peníze, pas a doklady, odvedou ji někam za plentu, vysvlečou ji a ohmatají. Věci jí vrátí rozházené a na poslední chvíli ji pustí na letiště.
Nadšení z Izraele je pryč. A nad vzrušením mohutně převládá pocit ponížení. Připomene se jí protivné zouvání bot a hádky o dětský čajíček v příručním zavazadle, dnes běžná letištní rutina, na kterou si už zvykla. Potíže se zakládáním bankovního účtu a s pořizováním mobilního telefonu v Americe. Věčné legitimování se při vstupu do univerzitní budovy vNew Yorku. Všudypřítomné kamery a sdílení osobních dat. A ovládne ji nepříčetnost z toho, co všechno dnes musíme snášet kvůli teroristickým činům několika fanatiků.
O porušování práv a svobod v době boje proti terorismu a o posedlosti bezpečností toho bylo napsáno dost. Málokdy se ale mluví o tom, že bezpečnostní režim, který v posledních letech triumfuje nad ochranou práv a svobod, souvisí s něčím obecnějším. S mizením hranice mezi normálním a nenormálním. Výsledkem je nebezpečná tendence vytvářet pravidla a regulace, jež mají uchránit lidi před naprosto nenormálními činy šílenců nebo zabránit zcela nepravděpodobným situacím. Lví podíl na tomto trendu mají diagnózy vlivných sociologů, kteří tvrdí, že žijeme v „rizikové společnosti“ – ve společnosti, v níž věda, technologie, průmysl a globální ekonomika vytvářejí obrovská rizika, jež mohou zničit lidstvo. Úzkost, která pramení z všudypřítomného pocitu hrozby, ať už se týká jídla, počasí, zdraví nebo blahobytu, je živnou půdou pro vznik pravidel, regulací a zákonů, jež vůbec nevystihují normální lidské chování a pravděpodobné situace. A které obnášejí jen buzeraci, diskriminaci a samozřejmě porušování práv a obrovský zásah do lidské svobody. Letiště nejsou jediným svědkem tohoto trendu. Dobrým příkladem je loňský masakr na technické univerzitě ve Virginii. Díky němu se na mnoha amerických univerzitách přehodnotila „bezpečnostní opatření“, čili se instalovaly kamery, na kampusech se usídlila ochranka a doktoři, právníci a policisté mají povinnost hlásit školám všechny drobné incidenty studentů, zejména pak známky „mentální nerovnováhy“. Časopis Christian Science Monitor nedávno informoval o mnoha případech studentů s depresemi, kteří vyhledali pomoc školního psychologa třeba kvůli myšlenkám na sebevraždu, aby byli následně nuceni opustit univerzity – než se dají „do pořádku“.
Bohužel dnes taková opatření přijdou absurdní málokomu. Lidé rádi vidí, když se aktivně předchází nebezpečí. Jak taky jinak, když jsou neustále přesvědčováni, že hrozby jsou daleko pravděpodobnější, než ve skutečnosti jsou, a že všechna rizika jsou vypočitatelná a kontrolovatelná. Kromě sociologů-katastrofistů tuto paranoiu živí média. Ne snad proto, že informují zásadně o excesech, ale proto, že vždy začnou sugestivně štěkat: Kdo nese odpovědnost za to, že se tomu nezabránilo? Čí selhání je kuřimská kauza, rakouský incest, virginský masakr? A ukazují prstem na doktory, policisty, sociální pracovníky nebo učitele.
Vždy, když něco takového slyším, se mi chce křičet: Proboha! To opravdu chcete, aby doktorky hlásily každou modřinu policii? Aby sociální pracovníci hlídali, jestli se doma nehádáte? Abychom ukazovali obsah kabelky při každém vstupu do budovy? Aby nás svlékali při vstupu do dopravního prostředku? Aby byly vaše děti sledovány na školním záchodě kamerami? Když někdo postřílí své spolužáky, mučí svoje děti nebo to napere letadlem do budovy, je naprostý magor a psychopat. A žádná opatření mu stejně nezabrání udělat něco zběsilého. Jen pro zajímavost, minulý rok pronesli inspektoři bezpečnostní kontrolou na londýnském letišti Gatwick v příručním zavazadle maketu bomby. Lidé u skenerů nebyli schopni rozeznat, co to je, protože se obsesivně soustředí na hledání tekutin, aniž tuší, jak vypadá detonátor. A není to první případ.
Mýtus rizikové společnosti a víra v prevenci bohužel nevedou jen k tomu, že svoboda a soukromí dnes neznamenají skoro nic. V sázce je náš společný svět. Společnost, v níž je šacování, špehování, prověřování a „informování“ běžné, jako by říkala, že střílet do spolužáků a páchat teroristické útoky je normální. Taková společnost nejenže není svobodná, ale nepozorovaně přestává být místem k žití pro lidské bytosti, protože z každého činí potenciálního zločince. Izrael, no budiž, může tvrdit, že nežije za zcela normálních podmínek. Ale magorofobie napadla civilizovanou a poklidnou Evropu. Připomnělo se mi to před pár dny. V pražských jeslích, kam jsme chodili s naší holčičkou více než rok, se náhle rodiče musejí legitimovat občanským průkazem. „No to víte... Po tom, co ten šílenec zabil ty děti v té Belgii, jsme museli zavést nějaká bezpečnostní opatření.“
O autorovi| Petra Gümplová, stálá přispěvatelka Pátku
