Obsazované domy ukazují, kde končí náš zájem
Squateři nejsou propagátory práva na bydlení. Ve svých představách jsou něčím více. Nárokují si právo bydlet tam, kde to sami uznají za vhodné. Tenhle rozdíl, tu zdánlivě jen jemnou nuanci, bychom neměli opomíjet.
Kdo hájí právo na bydlení, loví ve vodách ČSSD a KSČM. Loví ve vodách nárokové mentality sociálního státu a jeho byrokratického aparátu. Chceš právo na bydlení? Pak se ale musíš smířit s tím, že za tebe budou rozhodovat jiní. Budou za tebe rozhodovat ti, co obhospodařují příděly. Tak to lze shrnout ve zkratce.
Právo na bydlení je právo na bytový dekret. A přidělují-li se dekrety, přidělují je podle svých zásad byrokraté - především v panelácích na periferiích. K obrazu nárokového práva na bydlení tak patří i obraz normalizačních panelákových králíkáren, na to nezapomínejme.
Squateři ukazují něco jiného. Nejde jim o příděl, o panelák, jde jim o něco, co vybočuje z davu - Ladronka, vila Milada, dům v Apolinářské, to vše má k nárokovému právu na bydlení tak daleko jako i ojetý jaguar k nové škodovce či jako individualista k ČSSD nebo KSČM. Právě tím nám squateři něco ukazují. Jsou indikátorem toho, kam už nesahá náš okamžitý zájem.
Pražáci žijí ve městě, kde si běžný občan v činžáku nesmí rozhodnout ani o plastových oknech (prý by vybočovala z normálu), kde úředníci určují tvary, míry i materiály veškerých úprav. Jak to, že v té všudypřítomné byrokracii stojí i v historickém centru města domy, na které estetizující předpisy neplatí? Jak to, že hnijí a rozpadají se, jsou přístupné komukoliv, aniž to úřadům vadí? Tuhle informaci nám dávají squateři a díky jim za ni.
Čtěte „Policie zatkla 24...“ na straně 1
