Jeho beletristické práce rostou stále více do šíře. Jak je to s jejich hloubkou? A poselstvím?
A čtenářskou přístupností?
Pokud čtete vyprávění o vraždě během baletu složeného na motivy Kantovy Kritiky čistého rozumu, v němž jedna tanečnice znázorňuje Transcendentální apercepci a druhá nepoznatelnou Věc o sobě, autorem může být buď Woody Allen, nebo – Michal Ajvaz. Ten první si dělá legraci. Ten druhý to myslí vážně. Tedy skoro vážně.
Po románu Prázdné ulice (2004) stvořil spisovatel a filozof Michal Ajvaz další obří prozaické bludiště, komplikovanou skládačku příběhů zasazovaných do sebe na způsob matrjošky. Vnější rámec jeho nové knihy Cesta na jih tvoří pátraní po záhadné smrti dvou bratrů, které zvláště ve druhé části svou formální strukturou připomíná magickorealistickou Šifru mistra Leonarda. Na cestě za poznáním nás Ajvaz provede mnoha místy od Holešovic přes Himálaj až po nejjižnější ostrov Gavdos. Sofistikované úvahy o chaosu či nicotě tu střídají akční honičky a přestřelky, příběhy lidí se proplétají s příběhy démonů a robotů a samozřejmě nechybějí ani Ajvazovy obvyklé sémiotické fantazie a la z moře vytažená kniha vytvořená z jediného kusu drátu či dům ve tvaru kabalistického Stromu života. Ačkoli plná děje, přece je to kniha zvláštně nehybná: nejde v ní ani tak o příběhy, jako o prvotní prázdnotu, z níž se rodí.
Generování událostí se v Cestě na jih neděje v podobě živelného malströmu, ale uvážlivě a při vší fantastičnosti přísně logicky. A také mechanicky. Jakkoli je Ajvaz brilantní stylista, coby konstruktér děje jeví se dosti tradičním a nerafinovaným. Postavy se buďto úmorně přesouvají z místa na místo, anebo mluví o tom, jak se setkaly s někým, který říkal o někom, jenž napsal knihu, v níž hrdina našel jinou knihu, kde se psalo atd. V půli románu se pak textové domino obrátí a vyskládá nazpět.
Labyrint recenzí Stejně jako bují v Cestě na jih nekonečná spleť příběhů, dalo by se na tuto knihu napsat i nespočet recenzí. Též by se větvily, splétaly, navzájem popíraly, a přece by každá měla svou pravdu. Jedna by pojednávala o autorovi, který důsledně těží z hlubin snění a imaginace, je věrný sám sobě, nepodléhá módám a vábení současnosti. Z ní by šlahounovitě vypučela úvaha o jednostrunném tvůrci ze slonovinové věže, který v objemných románech variuje to, co už předtím řekl na ploše povídky či novely. Další větev by opěvovala využití postupů dobrodružné literatury ve službách filozofie, která míří nad či za banálnost jednotlivých příběhů. Proti ní klíčí oddenek beroucí si na paškál profesorskou fantastiku, neustále v nejlepším zcizovanou, přestože přitažlivost příběhů tkví přece i v tom, že se jimi necháte pohltit, nehledě na jejich uzdravující, katarzní účinek.
Další výhonek v pralese recenzí by hovořil o umělci velké vnitřní kázně, erudovaném, pilném a cudném, z kteréhož to stvolu by se klubala trnová ratolest zvěstující absenci humoru, vášně, naléhavosti. Nový trs by vykvetl chválou mistra slova, jenž umí modelovat věty jasně a s básnickou průzračností, ačkoli okolní kvítky šepotají cosi o sáhodlouhých popisech, strojené monologičnosti a odbyté pointě. To celé by obepínala větev vavřínu velebící tvůrce, který v nás otevírá nové vesmíry, proniká pod povrch tzv. reality a svědčí o kráse a řádu chaosu. Jen kdyby se kolem nepnulo bejlí klevetící cosi o ignorování „obyčejné“ reality, jež umí být sama o sobě vpravdě magická.
Ve víru kontrapunktů a otázek, zda Ajvaz napsal velký, anebo jen dlouhý román, se vynořuje zásadní námitka. Cesta na jih na jednu stranu připomíná hluboce promyšlenou rovnici, v níž ovšem tvůrce už od začátku počítal s nějakou chybnou veličinou. Možná zaměňuje život za myšlenky a obrazy, možná hledá pravdy, které se nás netýkají, ale to teď není podstatné. Chybu totiž hledejme také v principu oné recenzní smršti. Michal Ajvaz je zkrátka takový, jaký je, a nelze mu podsouvat vlastní očekávání. Vejdi, nebo se vyhni obloukem. A vstoupíš-li, kam tě bludiště zavede?
Kniha o ničem V jedné z epizod Cesty na jih říká vypravěč na adresu podivínského spisovatele: „Pro množství příběhů, které se v jeho knize objevovaly, zapomněl, o čem jeho kniha je.“ Načež dospívá k přesvědčení, že jde o knihu o ničem, resp. o nicotě a prázdnotě. „Prázdnota byla obsahem, smyslem a vlastně i autorem,“ píše Ajvaz a vzápětí dodává: „Nic bylo tak bohaté, že mohlo být vysloveno jen nekonečným bujením příběhů, nekončící kaskádou dějů, ve kterých z každé věci, každého prostoru a každého gesta tryskají další děje a z jejich prostorů, věcí a gest opět další.“
Také Cesta na jih je cestou k srdci prázdnoty. Je to cesta na začátek, kde ještě neplatí žádné dohodnuté kategorie a klamy. Jenže kdo by měl odvahu skutečně pohlédnout do chřtánu prázdnoty, která je nepopsatelná? I Ajvaz nakonec to zející nic svými elegantními metaforami jen zakrývá. Což neznamená, že se v některých partiích nedotýká skutečně hlubinných obrazů světa a lidského bytí. Jen je zbytečně zasypává scénami bizarního dění jako barevnými gumovými bonbony, které mimochodem hrají v příběhu roli tajné šifry.
Jakožto kniha o ničem chce být román zároveň knihou o všem. A s tím bývají potíže. Jestliže jsem o autorově předchozí próze Prázdné ulice napsal, že se ocitá na hraně čtenářských možností, Cesta na jih už podle mého hranici překročila. Když potápěči vyloví z moře obří drátěnou knihu, která za léta pod hladinou porostla sasankami a v níž se usadili ryby a korýši, je to sám o sobě úchvatný obraz. Ale musí být pak ještě vylíčen celý její obsah (cca 100 stran), notabene když už jde o knihu v knize v knize?
Ajvaz programově kráčí proti kunderovskému umění kondenzace a de facto jde i proti svému guruovi Borgesovi, který o všemožných knihách-labyrintech psal jen fiktivní zprávy, místo aby je celé vymýšlel. O většině happeningů přece stačí jen slyšet, vidět je netřeba. To si však autor Cesty na jih zjevně nemyslí a domýšlí (nejen) borgesovské podněty do obludných rozměrů. On to monstrum chce spatřit na vlastní oči jako rabi Löw svého Golema. I když se pak stejně jako hliněný obr jeho románové struktury před čtenářovou pozorností tříští a vlastní vahou rozbíjejí. Jakkoli, pravda, podobné katastrofy umějí být pohledné...
Who is who Na Ajvazových prózách je zvláštní ještě jedna věc: to, co v nich chybí. Jednak intenzivní reflexe smrti. A pak také – autor sám. Skryt za svým dílem, věrný maximě Itala Calvina, že „román mnohem více zamlčuje, než říká“. Kdo tedy je Michal Ajvaz? Kromě jiného vidoucí snovatel příběhů, který má podle mne stále potenciál napsat skutečně velký evropský román, pokud jím už nebyla jeho próza Zlatý věk z roku 2001. Napříště si jen přejme, aby uhlídal architekturu svých děl a rozpomněl se i na své literární začátky.
Potýká-li se totiž autor se základními otázkami a rébusy bytí, nutně narazí na bránu nepoznatelného. A právě tady začíná poezie, filozofie, magie – a smích. Poradit si s tím dovede třeba svrchu jmenovaný Woody Allen. Toho také fascinují záhady vesmíru a existence, také pracuje s jurodivou fantazií, ale přidává k tomu ještě humor, který tváří v tvář nepoznatelnému člověka osvobozuje. „Počítal jsem s lecčíms, se strašnou porážkou i se zářivým vítězstvím, ale nikdy mě nenapadlo, že budu sežrán škeblí v noční tramvaji.“ Jen pro pořádek: předchozí větu nenapsal Woody Allen, ale Michal Ajvaz. Už skoro před dvaceti lety, když ještě nebral svět tak vážně.
***
KNIHA TÝDNE Cesta na jih
Michal Ajvaz Vydalo nakladatelství Druhé město, Brno 2008. 552 strany.
O autorovi| JAN NEJEDLÝ, Autor (* 1971) je literární publicista, pracuje jako učitel
