Málokdy se stává, aby řadová islandská sopka obsadila titulní strany evropských novin. Teď je to ale realita. Eyjafjöll se skrývá pod pátým největším ledovcem Islandu na téměř neosídleném jihu ostrova. Je jednou ze sto čtyřiceti tamních sopek, přesněji řečeno jednou ze třiceti dosud aktivních. Probudila se 21. března a erupcí ze 14. dubna začala vysílat nad Evropu mocný mrak vulkanického popele.
Abychom odhadli, co všechno se od takového dění dá očekávat, je užitečné nahlédnout do minulých zkušeností.
1783: strašlivé mlhy a neslýchané bouřky Historicky vzato ovlivňuje aktivita islandských sopek kontinentální Evropu poměrně často. Tak například rozsáhlá sopečná činnost na pětadvacetikilometrové erupční trhlině Lakagígar z roku 1783 se svými následky nesmazatelně zapsala do učebnic světové vulkanologie. Události, které nastaly po sérii mocných explozí a výlevu lávy o celkovém objemu 12 krychlových kilometrů, představují ostatně největší národní katastrofu, která kdy v historii postihla Island.
V důsledku tohoto sopečného výbuchu a jeho následných účinků se na Islandu v zimním období 1783/1784 snížily stavy hovězího dobytka o 50 procent, koní o 76 procent a ovcí o 75 procent.
Počet obyvatel ostrova do roku 1786 následkem hladomoru, nemocí a vystěhovalectvím klesl ze 49 tisíc na 38 500, tedy více než o pětinu. Enormní množství sopečného prachu přitom neničilo vegetaci pouze na Islandu, ale způsobilo značné škody i na polích ve Skotsku a Skandinávii.
Záhy po vulkanicky osudném 8. červnu 1783 na Islandu zaznamenává i řada astronomických a meteorologických stanic nápadně červené a krvavé západy slunce, oranžová, červená a rudá zabarvení Měsíce i hvězd a posléze početnější výskyty celodenních hustých mlh a zvýšenou bouřkovou činnost. U observatoře v pražském Klementinu se lze se záznamy tohoto typu setkat již od 17. a 18. června roku 1783.
Výmluvné a velmi barvité popisy neobvyklých povětrnostních situací z léta 1783 se vyskytují i v kronikách české provenience. Hovoří se v nich o výskytu strašlivých mlh, denních tmách, suchých kouřích, nebeských zákalech a podobně. Například ve školní kronice jihočeského městečka Velešín jsem objevil následující zajímavý záznam: ...okolo 19. června začaly se velmi hrozné a strašlivé mlhy na obloze a trvaly okolo 6 neděl tak, že mnohokrát slunce od té mlhy zastíněno bylo a jenom tak na způsob červeného kolečka velmi málo barvy k spatření bylo. Kaple sv. Jána (poznámka: v obci Svatý Jan nad Malší, ležící jihovýchodně od Velešína a představující architektonicky nápadnou dominantu zdejšího kraje), která na dost blízku leží, mnohokrát celý den k spatření nebyla. Mezitím pak ale bouřky neslýchané a velmi strašlivé, tak i škodlivé byly... Pod těmi mlhy ale obilí velmi dobrý zrůst mělo.
Tolik citace z velešínské školní kroniky. Na tyto záznamy z léta pak navazují popisy nezvykle tuhé zimy 1783/1784, kdy mrazy započaly v posledních dnech října, sníh napadl 7. listopadu a zima se sněhem a mrazy vydržela až do poloviny dubna 1784: Nejstarší lidé této zimě se diví a že jakživi takovou neviděli... Rovněž zima 1784/1785 byla mimořádná s občasnými mrazy od počátku října a se sněhem od 10. prosince a velmi ostrými mrazy zejména v březnu 1785, až do 13. dubna: ... co ta proměna v náboženství se započala, všecky časy proměněné jsou... (poznámka: proměnou kronikář míní vydání tolerančního patentu v habsburské monarchii v roce 1781).
1816: rok bez léta Zcela racionální vysvětlení pro nezvykle kruté zimy 1783/1784 měl však již státník, přírodovědec a jeden z autorů návrhu americké ústavy ústavy Benjamin Franklin. Ten je dával do přímé souvislosti s nahromaděním sopečného prachu v horních vrstvách atmosféry. Kromě islandských událostí se totiž v roce 1783 projevila mimořádně silná sopečná aktivita i na druhé straně severní polokoule - vybuchl japonský vulkán Asamajama. Z hlediska dopadů na počasí jsou chronicky známé důsledky gigantické erupce indonéské sopky Tambora z roku 1815. Podle různých pramenů bylo tehdy do atmosféry vyvrženo třicet, osmdesát, možná i sto krychlových kilometrů vulkanického materiálu, což ovlivnilo vývoj počasí v celoplanetárních rozměrech.
Uveďme dobový záznam situace z roku 1816 (který je v klimatologické literatuře nazýván „rokem bez léta“), tentokráte ze severovýchodu USA: ... lidé nevěřili svým smyslům. Po teplém večeru se probudili do ledové plískanice. Mrzlo jako uprostřed zimy, pole a louky byly zasněžené. Obilí a kukuřice vymrzly nebo shnily, ze stromů opadalo zčernalé listí. Nebylo čím krmit dobytek, farmáři byli nuceni vybíjet stáda. Lidé strádali nedostatkem potravin, živili se mechem a kůrou stromů, někde umírali hlady.
Popisy neobvyklých povětrnostních situací z léta 1783 se vyskytují i v českých kronikách. Hovoří se v nich o výskytu strašlivých mlh, denních tmách, nebeských zákalech...
O autorovi| ZDENĚK VAŠKŮ zabývá se klimatem a půdoznalstvím
