Stručně řečeno, byl to muž, který vyzbrojil celou angolskou armádu tak, že zvítězila po dvaceti letech občanské války nad povstaleckým hnutím UNITA. Seděli jsme v kanceláři jeho firmy a on při kávě vysvětloval, jak dnes země, jako je Slovensko, vyvážejí zbraně.
Do Angoly samozřejmě nešly žádné nové tanky, děla, samopaly nebo letadla, ale takzvaný „zbrojařský šrot“. V celé východní Evropě zbyly po rozpadu Varšavské smlouvy a výrazném snížení stavu armád tisíce a tisíce tun nevyužité výzbroje, které v tom lepším případě odpočívaly v armádních skladech. To, proč byl můj slovenský hostitel úspěšný a zbraně do Angoly prodal, spočívalo v tom, že dokázal Angolanům garantovat, že zbraně opraví a uvede do bojeschopného stavu.
Za komunismu bylo právě v Pováží vybudováno srdce československého zbrojního průmyslu, který byl za Husáka desátý nejvýznamnější na světě. „Repasování zbraní“ zůstalo v 90. letech tím, co zachránilo zbytky tohoto odvětví, které jak zní slovenské legendy, doplatilo na „mírovou politiku“ prvního polistopadového prezidenta Václava Havla. Nějaké zbraně, jako například samohybnou houfnici nebo odminovávací systém, Slováci „za kapitalismu“ vyvinuli, ale exportní výsledky nových zbraní mají ještě horší než Češi.
A tak nezbývá než vyvážet „repasovaný zbrojní šrot“ a vyvážet, kam se dá, a nekoukat při tom na nějakou morálku. 10 000 raket proto ze Slovenska míří na válečnou Srí Lanku – ostatně jsou do raketometů RM-70, které tam vyvezli Češi. RM-70 byly ovšem v osmdesátých letech vyrobeny právě ve slovenské zbrojařské metropoli Dubnici nad Váhom. Třeba si můj známý připíše další vítěznou občanskou válku.
O autorovi| Luboš Palata, Redaktor LN
