Možná že jediným hodnotitelem uplynulých 20 let členství České republiky v NATO by měl být zesnulý prezident Václav Havel. Byl to totiž on, kdo bezprostředně po pádu komunismu, kdy vznikající demokratickou republiku ještě neopustila bezbřehá a zaslepující euforie z listopadu 1989 i ze zvolení nového parlamentu a prezidenta, nahlížel za roh, aby následně přivedl Česko do Severoatlantické aliance.
12. března 1999V americkém Independence předali ministři zahraničí České republiky, Maďarska a Polska své americké kolegyni Madeleine Albrightové ratifikační listiny, a jejich země se tak staly členy NATO. Šlo o první země bývalého východního bloku, které se k Alianci připojily. |
„Varšavská smlouva ještě existovala, alespoň na papíře, sovětská vojska ještě okupovala svá kasárna v ČSFR, ale prezident se svým periskopem už díval nad hladinu každodennosti, do nějaké kdovíjak vzdálené budoucnosti,“ vzpomíná na Havla první český vyslanec při NATO Karel Kovanda. Havel už v březnu 1991 letěl do Bruselu pozdravit vrcholné představitele Aliance v čele s jejím tehdejším generálním tajemníkem Manfredem Wörnerem. Jako první státník nové demokratické Evropy.
Podle Kovandy připomněl členům Aliance, jak bolševik učil na NATO nahlížet – jako na „baštu imperialismu a vtělení samotného ďábla“. Když pak v lednu 1998, rok před vstupem ČR do NATO, přicházely českým představitelům z našeho velvyslanectví v Moskvě znepokojivé zprávy o tehdejší nové ruské koncepci národní bezpečnosti, plně se ukázala prozíravost původní vize a snah získat záruky bezpečnosti u bývalých „nepřátel“.
Ruská koncepce byla mrazivě výmluvná: význam vojenských silových faktorů v mezinárodních vztazích se nesnižuje; další rozšíření NATO na východ je pro Rusko nepřijatelné, protože ohrožuje národní bezpečnost; Rusko má předpoklady potvrdit a posílit své pozice velmoci a eviduje ohrožení národní bezpečnosti v mezinárodní oblasti snahami jiných států zabránit posílení Ruska jako jednoho z vlivných center formujícího se multipolárního světa, včetně pokusů o narušení územní celistvosti.
Správné rozhodnutí
Havlova původní vize, i mnoha dalších, postupného přerodu Aliance a jejího rozšíření se stala skutečností. „Zkušenosti z uplynulých 20 let mě vedou k přesvědčení, že rozhodnutí o směřování ČR do evropských a euroatlantických demokratických struktur bylo jednoznačně správné, bez životaschopné alternativy,“ konstatuje generál Petr Pavel, který tři roky jako první zástupce nových členských zemí řídil vrcholný vojenský orgán NATO.
Občas jsem se cítil jako Alenka v říši divů, říká Petr Pavel |
S tím, co NATO a Evropská unie představují, co nám dávají a co jim dáváme my, sice nemusejí být všichni stoprocentně spokojení, ale každý soudný člověk by podle Pavla měl uznat, že uplynulých 20 let členství v NATO a 15 let v EU bylo pro ČR obdobím stability, bezpečnosti a růstu ekonomiky i životní úrovně. „Přínosy našeho členství ve společenství demokratických zemí, možnost sdílet jejich zkušenosti a technologie, přístup na trhy a sdílení nákladů nejen na společnou obranu výrazně převyšují naše vstupy a případná negativa,“ řekl Pavel.
Český velvyslanec při NATO Jiří Šedivý pak členství v NATO považuje za imperativ naší příslušnosti k Západu. „Aliance a EU jsou dva institucionální pilíře, jež nesou a chrání naši civilizaci,“ prohlásil. Z hlediska našeho působení v Alianci je podle něho důležitá především politická kontinuita. A připomíná, že všechny vlády, ať byly politicky složené jakkoli, držely a drží zakotvení v NATO jako základní podmínku obrany a bezpečnosti naší země. A dodal: „Od tohoto politického momentu je odvozeno naše postavení v NATO, neříkal bych síla. Jsme standardní spojenec, spolehlivý a předvídatelný. A to není málo.“
Spolehnutí na spojence
Jeho jmenovec a bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý považuje vstup ČR do NATO za zlom, završení snahy začlenit zemi do společenství suverénních států, které garantuje dosud nebývalou bezpečnost. To podle něho přineslo Česku nejen právo, ale i povinnost nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí – po mnoha letech komunistické totality, zkušenosti roku 1968 a následného „dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR“.
„Je to poprvé, kdy se můžeme spolehnout na své spojence. Samozřejmě že to není zadarmo. Tak jako my spoléháme na spojence, oni spoléhají na nás. Vstup do Aliance znamená nejen upevňovat svou bezpečnost, ale i našich partnerů,“ konstatoval Šedivý. A upozornil, že do NATO před 20 lety vstoupila nejen česká armáda, ale i Česká republika. Členství v Alianci proto musí být podle něho chápáno komplexně a v mnohem širším kontextu.
Šedivý vzpomněl na událost z roku 1997, tedy před vstupem ČR do NATO, kdy navštívil český generální štáb tehdejší vrchní velitel sil Aliance – americký generál George Joulwan. A v diskusi položil otázku: Co si myslíte, že přinese České republice vstup do NATO? „Každý vymyslel odpověď na téma bezpečnosti. Joulwan za nás odpověděl – prosperitu! Stanete se členy prostoru stability, což přivede investory, které vaše transformující se společnost potřebuje. To platí i dnes. Nemůžeme narušit své vazby v NATO nebo oslabit své postavení v něm,“ uvedl Šedivý. Podle bezpečnostního poradce a novináře Františka Šulce je členství ČR v Alianci jedním z našich nejdůležitějších kroků po roce 1989 a podobně jako členství v EU má mnoho pozitiv. Zároveň prý ale nelze opomenout náš poněkud „macešský“ postoj.
Česká armáda v uplynulých dvaceti letech zažila intenzivní profesionální růst.
Především má ČR díky NATO nejlepší bezpečnostní ukotvení, respektive garance v historii. „Je klíčové, aby se do budoucna udržela ochota a hlavně důvěra spojenců, že v případě potřeby budou mít vůli a schopnosti přijít na pomoc. Bez důvěry se začne Aliance drolit,“ řekl František Šulc.
Česká armáda získala díky členství v NATO nové zkušenosti nejen v zahraničních operacích, ale i v mezinárodních štábech či plánovacích skupinách. „Můžeme spolurozhodovat o věcech, o kterých bychom kvůli váze země nemohli,“ podotkl Šulc. Upozornil však, že největší úsilí ČR vyvinula před vstupem do NATO, tedy před rokem 1999. V následujících letech úsilí sláblo. Podle něj to ukazují i výdaje na obranu, které v roce 2017 dosahovaly 90 procent roku 2005 (navíc nikoli ve stálých cenách).
Albrightová varuje před nacionalismem a před podkopáváním demokracie v zemích NATO |
Připomněl, že závazek dávat 1,4 procenta HDP na obranu byl z roku 2020 posunut o rok a je otázka, zda je reálné, zejména pokud by se zhoršila příjmová stránka rozpočtu, že ČR dosáhne výdajů dvou procent HDP v letech 2024 až 2025. To podle něj dokazuje, že se k oblasti bezpečnosti a obrany chováme hůř než k jiným a že v dilematu „zbraně versus máslo“ má jednoznačně navrch „máslo“. Odkládání modernizace armády, kdy nebyla využita léta hospodářského růstu, podle Šulce povede k období nejistoty a vytváření „investičního hrbu“.
A dodal: „Není to vina jen politiků, kteří se s oblibou viní ze všeho.“ Navíc varoval, že účast v zahraničních operacích, dlouhou dobu považovaná za nám vyhovující symbolický příspěvek, nemusí stačit, protože se v uplynulých letech pozornost opět přenesla na obranu teritoria, v čemž máme nedostatky – od malého počtu záloh přes infrastrukturu až po plánování obrany teritoria. „Je to důsledek bezuzdného užívání si bezpečnostních záruk NATO. Je důležité, aby se to změnilo a příštích 20 let bylo věnováno nápravě,“ konstatoval Šulc.
Budování vlastní obrany
Podle bezpečnostního experta a sociologa Ivana Gabala bylo uplynulých 20 let obdobím, kdy jsme se stále učili a dozvídali o sobě nové věci: „Byli jsme především potřební nového bezpečí a západní geopolitické identity, teprve po vstupu jsme zjistili, jak velká je s tím spjata odpovědnost a nakolik je NATO zátěžové a zároveň zcela závislé na iniciativě svých členů.“ Se zpožděním jsme podle něho zjistili, že v Severoatlantické smlouvě je před článkem 5 článek 3, který říká, že musíme především budovat vlastní obranu a kapacity.
Petříček: NATO nestojí o eskalaci vztahů s Ruskem. Vztah k němu je nyní největší výzva |
Se zpožděním také zjišťujeme, že pomoc druhých je odvozena od naší síly a schopnosti ji použít. „Možná by nám po Mnichovu Spojenci pomohli, kdybychom začali bojovat sami. Toto zjištění, které zpochybňuje výmluvy na ,mnichovskou zradu‘, spíše ,mnichovskou lež‘, jasně říká, co všechno musíme od armády chtít,“ míní Gabal.
A dodává, že nervózně zjišťujeme, nakolik kolektivní obrana také závisí na naší vnitropolitické kondici, a že transatlantická solidarita, především USA, nemusí být natolik neotřesitelná jako při našem vstupu. „I Evropa si musí umět sama pomoci, zejména v konfliktech nižší intenzity okolo Evropy,“ tvrdí Gabal. Připomíná však, že když po našich dálnicích projíždí americký konvoj, umíme dát masivně najevo, že Američany nejen potřebujeme pro svou bezpečnost, ale vážíme si jich i jejich bojových schopností a síly.
„I my už máme své padlé. Při pohledu na zástupy lemující cestu z Letiště Václava Havla, kudy kolona vezla jejich ostatky, jsem si uvědomil, že velká část veřejnosti ví, že musíme za svými vojáky stát. Podporujme naše vojáky i spojence!“ vyzývá Gabal a sám už víc než deset let vozí na svém autě americkou stužku „Support Our Troops“.
A čeká, zda takových lidí bude víc a najde-li se ministr obrany, který by jich dal v české verzi několik tisíc vyrobit, protože česká armáda je nejviditelnějším odrazem našeho členství v Severoatlantické alianci.
Základní politická orientace
Podle generála Pavla máme vůči NATO stále co dohánět – především pokud jde o tempo a rozsah modernizace armády a naplňování závazků, zejména výdajů na obranu. „Abychom byli odpovědným a věrohodným partnerem v celém spektru kritérií,“ konstatoval Pavel.
PETRÁČEK: Vzor vojáka Pavel. Ze skvělého generála nemusí být skvělý politik |
Česká armáda podle jeho slov v uplynulých dvaceti letech zažila intenzivní profesionální růst díky zapojení do alianční struktury velení, vzdělávacích programů, společných cvičení a především do operací.
„Personál a velká část techniky jsou plně interoperabilní s našimi partnery, výkon našich vojáků na velitelstvích, při cvičeních a misích je srovnatelný s armádami, ke kterým jsme před 20 lety vzhlíželi jako ke svým vzorům,“ tvrdí Pavel.
Zároveň ale vyzývá, aby naše země v kontextu vývoje v Evropě a ve světě využila všech letošních významných výročí k upřímné a realistické sebereflexi a aby na základě jasných a srozumitelných argumentů „nedávala prostor zpochybňování své základní zahraničněpolitické orientace“.
