Na leteckém snímku nilské delty se mezi zarostlými zelenými políčky a hnědou zástavbou objevují „krvavé“ skvrny. Jde o vodní nádrže, které hnojiva spláchnutá s polí obarvila načerveno. „Egyptští zemědělci se při hnojení řídí heslem ‚čím více, tím lépe‘ a případné následky je příliš nezajímají,“ vysvětluje Květa Smoláriková z Českého egyptologického ústavu FF UK, která se podílí na archeologických vykopávkách Britského muzea v deltě v lokalitě Kóm Firín.
Zpočátku chyběl klid na práci Každoroční nilské záplavy přinášely po staletí úrodné bahno. V období dešťů se voda v Nilu zvedla, vylila z břehů a dodala na egyptská pole cenné živiny. Když v roce 30 před naším letopočtem ovládli Egypt Římané, stala se nilská delta obilnicí celé říše.
S rostoucím počtem obyvatel ovšem sílila touha regulovat řeku a uměle zavlažovat rozsáhlejší plochy polí. Na přelomu 19. a 20. století postavili Britové jižně od Asuánu přehradu. Ač byla následně dvakrát navýšena (konkrétně v letech 1912 a 1933), stále to nestačilo. Proto se v roce 1960 začala budovat tzv. Velká asuánská přehrada označovaná též Násirovo jezero podle tehdejšího prezidenta. Za téměř čtyři kilometry dlouhou a více než sto metrů vysokou hrází se vytvořila vodní plocha o rozloze zhruba pět tisíc kilometrů čtverečních. „Přehrada spoutala životadárnou sílu Nilu. Řeka již nepřináší úrodné bahno, to se hromadí na jejím dně. Místo toho se začalo nekontrolovaně hnojit fosfáty,“ vysvětluje Květa Smoláriková.
Archeologické památky v deltě ohrožuje kromě hnojení také pasoucí se dobytek a vysoká hladina spodní vody. „Vesničané, kteří žijí v těsném sousedství vykopávek, zpočátku vůbec nechápali, proč se hrabeme v hlíně, místo odkryjeme a pak zase zasypeme,“ podotýká Květa Smoláriková. S kolegy se jim snaží vysvětlit, že na první pohled neutěšeně vypadající hromady cihel jsou pozůstatkem opevnění vybudovaného Ramessem II. Velikým, který vládl Egyptu před více než třemi tisíci let. „Toho znají a hledí na něj s obdivem,“ poznamenává Květa Smoláriková.
Když archeologové vydali publikaci o zkoumané lokalitě, zařadili do ní také několik snímků s místními vesničany. „Nikdo z nich text psaný latinkou nepřečte, ale fotografie v knize na ně udělaly dojem,“ popisuje Květa Smoláriková. Věří, že díky této osvětě možná nebudou místní Egypťané k pozůstatkům chrámů a opevnění tolik lhostejní. Splátka starého dluhu Když začali archeologové v Kóm Firínu pracovat, byli pro vesničany velkou atrakcí. „V této části delty nenajdeme žádné turisticky vyhledávané památky, takže se tam cizinci téměř nevyskytují. Místní za námi zpočátku neustále chodili a snažili se navazovat hovor. Neměli jsme patřičný klid na práci,“ vzpomíná Květa Smoláriková. A těsný kontakt pokračoval i po pracovní době, protože archeologové bydleli v poměrně polních podmínkách v místních domcích blízko vykopávek. Časem naštěstí intenzivní zájem opadl.
Vědci z Britského muzea si lokalitu Kóm Firín vybrali proto, že tam pozůstatky dávných památek v poslední době poměrně rychle podléhají zkáze. Motivovala je však také zpráva Flienderse Petrieho přezdívaného „otec egyptské archeologie“. Britský zeměměřič William Matthew Flienders Petrie (1853–1942) přijel do Egypta poprvé v roce 1880 s cílem prozkoumat a zakreslit Chufuovu pyramidu v Gíze. Během krátké doby si však uvědomil, že je důležité starověké památky zkoumat a zachraňovat pro další generace. Zůstal v Egyptě čtyřicet let a vedl tam rozsáhlé archeologické výzkumy.
„V lokalitě Kóm Firín sice nekopal, jenom si sem krátce odskočil z výzkumů v Naukratidě. Napsal o tom ale krátkou a celkem podrobnou zprávu. Nemůžeme mu však odpustit, že neudělal žádný plán, ani maličký nákres rozmístění chrámů a stavebních struktur kolem tzv. citadely,“ poznamenává Květa Smoláriková. Dnes, když je všechno zničené, je podle ní těžké se na obrovské ploše něčeho jasnějšího chytit.
„Petrieho nedůslednost je až omračující, zvlášť když za jeho návštěvy Kóm Firínu byly ještě chrámy, cesty procesí a mnohé stavby krásně patrné. Náš výzkum je tak splátkou egyptské archeologii za toto opomenutí,“ domnívá se Květa Smoláriková.
