Divadelní sezonu v Praze otevře příští pátek premiéra Handkeho Spílání publiku v Komedii. Hru nastudoval Dušan D. Pařízek.
Brilantní analýza i dryáčnická show v jednom známého rakouského provokatéra vypovídá o těch, kteří se dobrovolně scházejí v divadle, o hercích i jejich divácích.
Jsem pořád stejný trotl, jako jsem byl vždycky, prohlásil o sobě nedávno již sedmašedesátiletý rakouský prozaik a dramatik Peter Handke. Být trotlem má evidentně hodně co do sebe, protože třeba jeho kus Spílání publiku je nádherným důkazem toho, jak se takové čistokrevné trotlovství dá využít. Handkeho provokativní text se u nás příliš nehraje, navzdory své jazykové excentričnosti i experimentátorství je pro zdivadelnění nesmírně těžký. Stát, pobíhat, hulákat a nadávat je jen první plán, s nímž se mnoho nepořídí. Nyní se tedy na úvod vyhlášené rakouské sezony v Komedii rozhodl pro Handkeho hru Dušan D. Pařízek a jeho záměr budí pozornost. Už proto, že Pařízek se vposledku stal vyznavačem přísně stylového režijního minimalismu.
Spílání publiku se na českém jevišti ocitlo záhy po listopadu, v roce 1992 se stalo součástí komponovaného pořadu k otevření Divadla Labyrint. První uvedení snad i proto, že nešlo o inscenaci, která by se stala součástí repertoáru, tak trochu zapadlo. Ani podruhé se Spílání v Praze nedostalo takové pozornosti, jakou by si zasloužilo. V roce 1998 jsme v Praze na německém festivalu viděli inscenaci Philipa Tiedlmanna, která přes své zjevné kvality zůstala ve stínu dvou skvělých inscenací Christopha Marthalera Hodina nultá a Zab Evropana! Zab! Zab! Zab ho! I tak Handke tehdy přispěl k tomu, že ročník 1998 byl jeden z nejsilnějších v historii festivalu. Tiedlmanna ke Spílání tehdy v Burgtheatru povolal sám objevitel Handkeho dramatického talentu Claus Peymann, který v roce 1966 společně s tehdy čtyřiadvacetiletým rebelujícím autorem tímto kusem rozzuřil německé publikum ve Frankfurtu na Mohanem. Spílání publiku nemá děj, je to text pro čtyři herce, kteří nemají žádné konkrétní role. Slova, věty, dlouhé pasáže se rytmicky obměňují a i tady jako u některých Jelinekové textů musí režie sama asociovat a dodávat divadelnost z vnějšku. Handke se tu v ryze experimentální formě snaží dobrat toho, co se během představení děje mezi divákem a hercem, proniknout do vnitřních životů obou zúčastněných nebo možná nezúčastněných stran. Vzpomínám s úctou na Tiedlmannovu inscenaci, s Handkeho „návodem“ si poradil obdivuhodně. Už jen ta báječná předehra. Za zvuků agresivní hudby se rozhýbal celý světelný park a jako obludně krásný stroj, který pomáhá vyrábět iluze. Rozjel se jako parní lokomotiva, světla se rozsvěcovala a zhasínala v rytmickém extempore, mašina vypouštěla páru. Pak se vše zastavilo a na holém jevišti pokrytém vrstvou bílých papírů stáli čtyři muži v baloňácích.
Klauni, kteří rozehrávali Handkeho jedovaté sarkasmy do svébytných divadelních situací s nečekanými pointami. Obsáhli celé jeviště i hlediště, neváhali posadit se do řady k divákům a vybranému jedinci broukat do ucha filmový šlágr. Na závěr se pak zavěsili na hrazdy a dokončili své spílání v letu.
V Komedii nadávající čtyřku hraje silná sestava – Martin Finger, Stanislav Majer, Gabriela Míčová a Martin Pechlát. Kostýmy navrhla Kamila Polívková a nejbližší reprízy se uskuteční 13., 16. a 23. září.
***
Peter Handke: Spílání publiku Režie: Dušan D. Pařízek Divadlo Komedie, premiéra 10. 9.
Spílání publiku se na českém jevišti ocitlo záhy po listopadu, v roce 1992 se stalo součástí komponovaného pořadu k otevření Divadla Labyrint
