Kromě toho, že už k nám denně nepromlouvá z televizních obrazovek, se u Stanislava Grosse změnila ještě jedna věc. Zvedá telefon a představuje se jako Standa.
Zdá se, že mu odchod z politiky prospívá. Sedíme v jeho kanceláři, nikde žádná sekretářka. Což po pravdě řečeno má svoje minusy. Gross, který byl na servis léta zvyklý, nám nenabídne ani vodu.
Ale celou dobu to vynahrazuje tím, že je příjemný a odpovídá, aniž by se urazil. Ani když mu připomínáme, že mu kolegové říkávali „Standa Koloťuk“, čímž naráželi na jeho železniční začátky.
Gross se nenechává vyvést z míry. Kromě samotného začátku, kdy mu odevzdáváme obálku. Sám si o ni totiž pár dní předtím řekl. „Tak jo, přijďte. Ale beru osmnáct set na hodinu,“ vtipkoval po telefonu, když jsme rozhovor domlouvali.
Je to trochu absurdní. V té malé kanceláři sedí muž, který byl ještě před pár měsíci ministerským předsedou a teď vypráví, jak ho baví pracovat na případu vykradení motorového vozidla.
Tady je obálka, o kterou jste si řekl.
Ježíši, vy jste prdlá!
No říkal jste, že berete osmnáct set na hodinu.
Mě to docela uráží, ta obálka vypadá tučně, ale moc toho v ní není. (směje se)
Dobře, tak aspoň Lidovky ušetří. Už jste dočetl bibli?
Ano.
A co jste si z ní vzal?
Myslím, že zrovna bible není kniha, která by měla něco dát. Četl jsem ji kvůli sobě a proto, aby se člověk nad některými věcmi zamyslel. Jsem rád, že jsem si prošel i Nový zákon…
Mě by právě zajímalo, kam jste dospěl v těch úvahách.
Tak já myslím, že člověk by měl bibli číst především proto, aby ji pochopil. Aby pochopil souvislosti, protože spousta věcí v našem životě se zdá, jako by byly světské, a přitom mají prapůvod právě v bibli. Akorát že pak zlidověly a člověk si ty souvislosti už ani neuvědomí.
Umíte vyjmenovat desatero?
Já jsem se neučil bibli, já jsem se jí snažil porozumět.
A jsou nějaká přikázání, o kterých byste řekl, že jste s nimi měl v minulosti problém?
Desatero je přece stavěno tak, že by se jím člověk měl řídit a měl by se je za všech okolností snažit dodržet. A když je nedodrží, mělo by to v něm hlodat a měl by mít problémy se svědomím.
To jste řekl moc hezky. S tím samozřejmě souhlasím, ale ptala jsem se, s kterým přikázáním jste měl problém vy.
Vy určitě nejste autorita, které bych se měl zpovídat, protože zpovědní tajemství je také něco, co by mělo být ctěno. A to rozhodně není u novináře.
Tenhle rozhovor by se mohl jmenovat „Jak Stanislav Gross zase nic neřekl“.
Já jsem vás nenutil k tomu, abychom se sešli. I když vás rád vidím.
A jak vy to vlastně máte s vírou?
Tak já určitě nejsem nějaký náboženský fanatik, ale myslím si, že je strašně jednoduché, když se někdo s touhle otázkou vypořádá tak, že prostě řekne: „Bůh neexistuje, protože jsem ho nikdy neviděl.“
Takže nejste ateista ani věřící.
Já jsem přemýšlivý člověk a ten pozemský čas mám od toho, abych poznával. Tak poznávám.
Myslím, že vaše žena to musela mít hrozně těžké, protože vás doma téměř neviděla, musela čelit různým atakům médií, omezit podnikání… Co jste do manželství investoval vy?
Asi je to dáno tolerancí.
Její tolerancí?
Její tolerancí. A je docela hezké, že od novinářů slyším, že toho musela hodně obětovat, protože jsem spíš zaznamenával to, že někteří novináři, když na mě nemohli útočit přímo, dělali to přes moji manželku. Pro ni to vůbec nebylo jednoduché, ale zvládla to myslím obstojně. I když někteří vaši kolegové se z ní snažili udělat skoro kreaturu. A to mě hrozně mrzelo.
Co jste tedy do manželství investoval vy? Já bych s vámi nevydržela.
To by mě teda zajímalo, jak tohle můžete vědět, paní redaktorko. Třeba mají muži i skryté kvality, které na první pohled nejsou vidět… Ale máte pravdu, aby ten vztah vydržel, musela pro něj určitě udělat víc manželka než já. To je bez debat.
Vy jí to teď vracíte?
Já se jí to snažím vracet, ale nevím, jestli by to tak hodnotila ona. Třeba se snažím být trošku víc doma. Nebo občas vymýšlím, co společně podnikneme. V minulosti to totiž bylo tak, že když žena nic nevymyslela, nikam jsme nejeli. Musela to všechno připravit. A otevřeně říkám, že jsem třeba nejradši byl půl dne den doma a nemusel jít někam ven, protože to mi vždycky tu práci připomínalo. Třeba tím, že s námi musela chodit ochranka. Nebo nás na ulici pořád zastavovali lidé a já s nimi samozřejmě musel komunikovat.
Co jste naposledy vymyslel?
Naposledy? Absolvovali jsme některé věci, které jsem vymyslel. Například návštěvu zoo, byli jsme na Karlštejně a vymyslel jsem i výlet, který měl zahraniční prvek.
Copak vás dnes lidé už na ulici neoslovují?
Tak určitě s lidmi komunikuju. A ani zatím nemám žádné nepříjemné zkušenosti. Naopak. Už mi pár lidí i vynadalo za to, že jsem utekl. Že jsem to nevydržel.
Tím vám říkají, že Paroubek je ještě horší?
Ne, to určitě ne. Jedna věc je odejít z pozice předsedy vlády a druhá věc je stáhnout se z politiky a věnovat se konečně sobě a své rodině.
Myslela jsem, že řeknete „konečně pořádné práci“.
Pravda je, že někdy, když hovořím se svými bývalými kolegy, tak to s gustem používám. A taky samozřejmě dávám najevo, že se musíme činit, abychom v daních zaplatili jejich výlohy.
Kdy bylo vaší ženě za dobu vaší politické kariéry nejhůře?
Určitě to bylo před rokem touhle dobou, kdy nebylo týdne, aby se neobjevila nějaká zaručená informace o tom, jaký je Gross nebo Grossová s prominutím lotr. Myslím, že nejvíc se jí dotkly útoky, které směřovaly přímo na ni. Respektive šlo o ataky na její nadaci. Ona prostě pochopila, že nemá šanci něco dělat, protože se to stejně obrátí jejím prostřednictvím proti mně. Tohle ji myslím zasáhlo nejvíc.
Jak to vlastně vypadá s nadací vaší ženy? Dívala jsem se na její webové stránky a vypadá to, že žádnou činnost už nevyvíjí. Kromě jedné vánoční besídky pro děti, na které podle mých informací ani děti nebyly.
Tomu se ani nelze divit. Samozřejmě se to projevilo tak, že někteří sponzoři, kteří četli v novinách nebo slyšeli v televizi, že moje manželka „defrauduje peníze“, tak s tím nechtějí být spojováni. Nechtějí být spojeni s něčím, co je takhle skandalizováno. I když dneska je na základě auditu stoprocentně prokázáno, že to byly lži.
Nedávno jste v České televizi říkal, že jste selhal. Zatímco dříve jste tvrdil, že za váš odchod z politiky mohou „mocenské ekonomické skupiny“, které jste ani nedefinoval.
Ale to není v rozporu. Samozřejmě že jsem selhal, protože jsem měl takový atak předpokládat a měl jsem se na něj i připravit.
Ano, sám jste mi asi před rokem vyprávěl, že se na vás vyrábí jakási směnka. Víte co, to je pravda. Já jsem čekal, že něco takového přijde. Ale nikdy mě nenapadlo, že to nabude takových rozměrů. A upřímně řečeno jsem od alespoň části médií očekával trošku větší profesionalitu. Nečekal jsem, že se budou honit jenom za tím, aby padla moje hlava. Když si vezmete ty nesmysly kolem kauzy Unipetrol, směnku pana Krejčíře a podobně… Tady se prostě vžila představa, že když kdokoli řekne něco špatného na Grosse, tak se z toho musí vycházet jako z pravdy, protože prostě ten Gross je určitě špatnej. A jestli to o něm řekne zločinec nebo někdo jinej, to už bylo v zásadě jedno.
Myslím, že úplně pravdu nemáte. Vy jste každou chvíli o svém bytě říkal něco jiného a už jsme z vás byli opravdu zoufalí.
Co jsem vysvětloval jinak? Pokud se podíváte na to, co jsem říkal v roce 2002, tak se to přesně kryje s tím, co se odehrálo. Já jsem Slonkové v MfD řekl, že jsem si byt pořídil z vlastních úspor, z hypotéky a s pomocí rodiny. Tehdy se nikdo neptal, kdo z té rodiny mi pomohl. Když se mě Mladá fronta po čase zeptala na podrobnosti, řekl jsem i, kdo z rodiny mi pomohl.
A o pár dní později pan Rod…
Pan Rod tam hrál tu roli, která se potom ukázala, že ji sehrál. Že můj strýc prostředky, které mi půjčil, měl částečně i od pana Roda.
Tak o čem to dnes mluvíte, když říkáte, že jste selhal?
No buď že jsem se měl zachovat tak jako jiní politici, kteří novinářům řeknou, že jim do některých věcí vůbec nic není. Nebo jsem měl hned na začátku říct celou pravdu, protože platí, že neúplná pravda je nepravda. A to je to, co se otočilo proti mně. Byl jsem si vědom toho, že to udělá problémy v rodině. Každý normální člověk musí přece pochopit, že když se v rodině pomůže jednomu členovi rodiny, tak to v té rodině prostě vždycky udělá špatně. A tomu jsem se chtěl vyhnout.
Takže jste pak navíc měl ještě problémy v rodině.
No jistě. Kolik vy máte sourozenců?
Jednu sestru.
Kdybyste zjistila, že vaší sestře někdo z rodiny půjčil a vy jste o tom nevěděla, a vám nikdo nepůjčil?
Tak kdyby měla moje sestra takový plat, jaký jste měl vy…
Připomínám, že to bylo v roce 1999, kdy jsem jako jeden z mála politiků bez náhrady vrátil byt magistrátu. Kdybych si ho nechal jako jiní, nic jsem řešit nemusel.
Nebylo to náhodou na nátlak médií?
Samozřejmě že to tak bylo.
Musí mít politik hroší kůži?
Řekl bych, že musí. Dlouhou dobu jsem ji měl. V politice se používají metody, které by normální člověk těžko zvládal.
O jakých metodách mluvíte?
Mám na mysli především tu nebývalou míru pokrytectví. Příliš mnoho politiků se tváří, že to či ono dělají pro blaho národa. Ale já jim vidím hodně hluboko do žaludků.
O kterých politicích mluvíte?
Víte co, já nemám rád tu politickou pornografii, na které vydělávají jiní. Mně to připadá dost ubohé, odejít z politiky a pak začít vyprávět, co jsem kde s kým prožil. Tím bych se strašně shodil. Bylo by to absolutně neseriózní.
Takže politické paměti psát nebudete?
Rozhodně nebudu psát takovou politickou pornografii, kterou bohužel můžeme čítat v různých dílkách...
Mluvíme o knihách Miloše Zemana?
Určitě jo. Já tedy myslím tu první. Tu druhou jsem ještě nečetl. Víte, on na mě nebo jiné lidi může mít názor, jaký chce. Ale nemá se bát ho formulovat. Protože napsat, že „říká se o něm“, „říká o něm nežijící Karel Kryl“… To je vrchol neslušnosti.
Jaký Zeman podle vás je?
U Miloše Zemana je příznačné to, že se snaží své oponenty označkovat vlastnostmi, kterými oplývá on sám. Touhou po moci, zákulisními machinacemi a podobně. Přece každý, kdo do politiky trochu vidí, ví, že tohle jsou zrovna vlastnosti, kterými Miloš Zeman oplývá možná nejvíc z celé polistopadové politické elity. Tak to prostě je a těžko to může někdo oddiskutovat.
Řekl jste, že jste si Zemana přál na Hradě, což on považuje za špatný vtip.
Prostě Miloš Zeman se mi před prezidentskými volbami svěřil se svými úmysly, já jsem o těch úmyslech informoval tehdejšího předsedu, protože mým šéfem v té době nebyl Miloš Zeman, ale Vladimír Špidla…
Předpokládám, že tím úmyslem bylo odstranění Špidly.
Ano, tím úmyslem samozřejmě bylo odsunout Vladimíra Špidlu, a to tedy ne zrovna čistými prostředky. Ti lidé, kteří o tomto byli informováni, nějakým způsobem zareagovali. To byla podstata prezidentské volby. Nic jiného. Zemana na Hradě jsem chtěl předtím, než mi tohle řekl.
Jaké nečisté prostředky chtěl Zeman na Špidlu použít?
Tím bych se trošku snížil k té pornografii. Zeman mi nabídl špinavý obchod, abych při volbě prezidenta zpacifikoval lidi, kteří ho příliš nemilují, on pak chtěl odstranit Špidlu a mně nabídl „povýšení“. Tyhle likvidační metody pro mě byly a jsou nepřijatelné.
Jak chtěl Špidlu odstranit?
Chtěl k tomu zneužít po mém soudu vymyšlených psychiatrických problémů Vladimíra Špidly. Kdyby to náhodou chtěl někdo rozporovat, tak jsem schopný to, co Zeman chtěl udělat, doložit. V tuhle chvíli jsme ale kousek od voleb a není nutné vracet se k nějaké ponuré historii. Možná časem. Pokud mě někdo naštve, třeba se k tomu vrátíme.
Chybí vám nějak politika? Nemáte třeba chuť si pořádně zaschůzovat?
Tak mě třeba vyloučili z Pionýra za to, že jsem nechtěl schůzovat. Takže mně zrovna schůzování nechybí.
A co večery? Domů jste chodil v noci, hodně času jste trávil ve Strakovce, na zahraničních cestách… To musí být pro vás i pro vaši ženu docela šok, jestli jste každý večer doma…
Já nevím. Mě každý furt straší tím, že mi to bude hrozně chybět. Ale mně to teda zatím nechybí. A taky pořád ještě nečtu noviny, což mi teda taky nikdo nevěří.
To Zemanovi taky nikdo nevěří.
No tak to je jedna z jeho oblíbených vět… I když víte co, já teď se svou zkušeností věřím tomu, že možná opravdu nějaký čas - a třeba i dlouhý - mu to vydrželo.
Miloš Zeman bude pomáhat v kampani ČSSD. Vy byste nepomohl?
Určitě. Pokud budu někam pozvaný a budu moci… Nějaká pozvání už mám, někde se určitě objevím.
A nebojíte se, že to straně spíš ublíží?
Tohle hodnocení vám závidím - že si věříte, jak jste schopna číst názory veřejnosti.
Víte, ony existují i různé průzkumy. A není tak těžké v nich číst.
Jasně. Ale ty byly tak před půl rokem. Já se určitě nikam nevnucuju, a pokud budu na nějakou akci pozvaný, tak se klidně zúčastním. Pokud pozvaný nebudu, tak se tam rozhodně cpát nebudu.
Spousta lidí říká, že poté, co odejdou z vrcholu, jim ubudou přátelé…
Vždy jsem byl schopný rozlišovat mezi přáteli osobními a přáteli mé funkce. Dnes trošku jednoznačněji vidím, kdo byl přítelem mých funkcí. Snažil jsem se být na tohle vnitřně připravený, říkal jsem si, že to bude asi hodně nepříjemné. A samozřejmě mě nějací lidé zklamali. Ale čekal jsem, že to bude daleko horší. Přátel mi zbylo hodně. A paradoxně jsou dnes naše vztahy daleko čistší a otevřenější. Protože když jsem byl ještě nahoře, tak jsem si někde vzadu vždycky mohl myslet, že se se mnou kamarádí třeba jenom kvůli tomu, že chtějí být kamarádi s ministrem vnitra nebo premiérem.
Sám říkáte, že jste své přátele podezříval, že se s vámi přátelí kvůli funkci. Je snadné podlehnout v pozici premiéra paranoie?
Takhle velké funkce se dají zvládat různě. Já mám v životě takovou filozofii - jsou dvě možné cesty. Buďto člověk nejprve někomu věří, a až když ho ten někdo zklame, tak mu přestanete věřit a zavrhnete ho. Anebo naopak a priori nevěříte nikomu, a teprve až po dlouhé době, kdy vás ten člověk přesvědčí, mu věřit začnete. A já jsem ten případ první. Prostě se snažím každému věřit hned na začátku. Buduji ten vztah na nějaké zelené louce, snažím se vidět v lidech spíš to pozitivní. A až když mě člověk zklame, tak na něj názor změním. Ale abych k lidem přistupoval a priori s nedůvěrou, to jsem nikdy nedělal. Takový nejsem. A asi nebudu nikdy.
Někteří vaši poradci před vaším odchodem říkali, že jste jim přestal věřit...
Musíte rozlišovat mezi poradcem a poradcem. To je jako ve fotbale. Když se vytvoří velký tlak na obranu, tak obrana dělá chyby. Ten tlak, který se tady vytvořil před rokem, byl samozřejmě tak velký… Udělal jsem spoustu chyb včetně toho, že jsem nebyl schopný odpoutat se od těch problémů a snažit se je řešit s nadhledem. Třeba se i poradit s některými lidmi. Ale k tomu byla úspěšná ta mediální kampaň proti mně. Na druhou stranu taky musíte chápat, že když se někdo snažil vystupovat v roli poradce, tak taky nechce, aby neúspěch spadl na jeho hlavu. Proto vám ti lidé dnes říkají: „Kdyby dal Gross na mě, tak by se to nikdy nestalo.“ Takoví rádobyporadci kolem mě určitě byli.
Takže přátelé vám zbyli. Zbyly vám i nějaké VIP karty? Třeba na Spartu?
Tak to víte. Nezvou mě tolik, jako když jsem byl předseda vlády nebo ministr vnitra. Myslím, že na Spartě jsem jako premiér snad nikdy nebyl. Vlastně možná jednou ano, ale přestal jsem tam chodit a už tam nikdy chodit nebudu. Rozhodl jsem se tak ve chvíli, kdy se Karel Poborský vyjádřil, že nepřeje Slavii, aby postoupila do Ligy mistrů. Tím mě naštval, protože to považuji za strašně nefér vůči českému fotbalu. Já, kdybych byl v pozici Sparty, tak bych to druhému klubu přál.
A ty kartičky ještě máte?
No, některé mám a některé nemám. Ale tam, kam chodit chci, chodím.
Chodíte ještě na koncerty a večírky Michala Davida?
Určitě. Naposledy jsme byli na jeho koncertě v Lucerně.
Potkával jste se na večírcích Michala Davida i s nedávno zavražděným panem Mrázkem?
Já předpokládám, že ne. Myslím, že už by to určitě bylo nafocené, kdyby se něco takového odehrálo. Já jsem se s panem Mrázkem nikdy v životě nesetkal.
Ptám se proto, že Michal David byl na jeho pohřbu.
To mě taky překvapilo, že tam byl. Nevěděl jsem, že byli přátelé. Ale já si přece nemůžu lustrovat své přátele a lidi, kterých si vážím.
Zmínila jsem to proto, že se hned nabízí spekulace - váš přítel Michal David, jeho přítel Mrázek, který jezdil za Krejčířem na Seychely, který zase vyprávěl, jak dal ČSSD na kampaň šedesát milionů...
No dobře. Ale to nepište jako nějakou zaručenou informaci. Někteří vaši kolegové by to určitě udělali.
Já jsem se vás na to pouze zeptala.
Prostě představa, že vrcholný politik se nesmí setkávat s někým, kdo je problémový... Ze zákona ani není možné, aby si vrcholný politik nechal někoho lustrovat. Mohl bych se tím dopustit zneužití pravomoci veřejného činitele. To by se stalo ve chvíli, kdy bych jako ministr vnitra dal policii seznam svých třiceti známých, aby mi zjistila, co ti lidé dělají, s kým se stýkají a podobně.
Když jsem zmínila zavražděného Mrázka, nemáte vy dnes strach chodit bez ochranky?
Já se snažím na nějakou změnu vždycky dívat spíš z té pozitivní stránky. To víte, že třeba někam jedu a najednou zjistím, že prostě není kde zaparkovat... Zažívám prostě věci, které lidi normálně zažívají. Jen pro mě je to teď nové.
Stane se, že třeba řídíte auto a najednou si říkáte, že za vámi někdo jede už nějak podezřele dlouho? Nemáte takové stavy?
Ano, ale to jsou většinou novináři. To bylo mimochodem součástí té kampaně. Byl jsem v médiích vyfocený v autě ve chvíli, kdy můj řidič prý přejel plnou čáru. Ale pak se ukázalo, že tu plnou čáru musel někdo na počítači dodělat, protože v tom místě, kde byl pořízen snímek, je prostě čára přerušovaná. To jsou fígle, kterými mohou média oblbovat lidi.
Jaké to je, fungovat najednou bez poradců? Ptám se i proto, že se o vás vždy říkalo, že jste vlastně produkt různých imagemakerů a poradců.
Ale to je dlouho budované klišé. A mimochodem ta moje největší chyba, kterou jsem udělal, byla, že jsem na tyhle věci nereagoval. V tom Jiří Paroubek postupuje daleko lépe než já. On reaguje na každý útok, byť není podstatný. To jsem já nechával bez povšimnutí. Jenže postupem čase se vytvořilo o mně podvědomí, které už nemělo s realitou nic společného. Já jsem na to nereagoval včas a v okamžiku, kdy jsem začal reagovat, tak můj kredit byl už shozený natolik, že moje obrana vypadala nedůvěryhodně. Tohle bylo to moje největší selhání - že jsem nereagoval na kampaně typu, že jezdíme na silnicích jak čuňata a ohrožujeme lidi, že chodím někam do bordelu, že máme nadaci, přes kterou pereme peníze...
...že se rozvádíte...
A že se rozvádím. Tohle je pro mě ponaučení - politik nesmí nechat tyhle podprahové útoky být, protože ona je to kapička po kapičce, která ve finále udělá obrovský proud, kterému se pak už neubráníte. Jiří Paroubek tohle fakt dělá lépe.
Jinými slovy, když se média otřou o jeho funkce v socialistickém RaJ, Paroubek hned reaguje. Zatímco když o vás psali, ať se vrátíte na lokomotivu nebo vás nazývali „Standou Koloťukem“, tak jste se tvářil, že vám to nevadí.
Určitě ano. Musel jsem vypadat nedůvěryhodně. Neměl jsem ty věci nechávat bokem. Ježišmarjá, už musíme končit! Já musím do parlamentu!
Co byste tam dělal?
Mám tam nějaké jednání.
Krátce k advokacii. Máte limity? Jsou případy, které byste neobhajoval?
Nechci případy velké hospodářské kriminality a organizovaného zločinu. Víte co, pro mě je těžké smiřovat se s touto pozicí. Těžce nesu třeba to, že jsem najednou na druhé straně barikády - proti orgánům činným v trestním řízení. Lehce se mi dělají samozřejmě případy ublížení na zdraví při autonehodě, případy, kdy jsem přesvědčený o nevině klienta. Ale ještě asi nejsem v advokacii dostatečný profesionál na to, abych se v klidu věnoval klientovi, o kterém si mohu myslet, že si zaslouží nějaký přísný trest.
Na stejnou věc jsem se ptala Tomáše Sokola. Ten tvrdí, že by obhajoval třeba pedofila, ovšem komunistu nikoli.
Myslím, že mezi lidmi, které hájí pan Sokol, byste našli spoustu bývalých členů komunistické strany. Zrovna toho mi za příklad nedávejte.
Prostě bych chtěla vědět, zda byste obhajoval člověka obviněného z pedofile.
Nevím, ale snažím se vyhýbat případům, ve kterých jsou poškozené děti. Obhajovat člověka, který ublížil dítěti, s tím bych měl velký problém.
Je vám třicet šest a půl roku. Chcete další dítě?
Tak... My nebudeme plánovat. Já nepatřím k těm plánovačům z jednoho dílu Básníků, kteří měli naplánováno, že ve třiatřiceti letech pojedou do Bulharska k moři, v sedmatřiceti si koupí auto a pak budou mít druhé dítě, třetí dítě…
O své budoucnosti jste už několikrát mluvil. Jednou jste řekl, že kdybyste skončil s politikou, mohl byste se stát novinářem, abyste nám ukázal, jak se to má dělat...
Víte, já se musím taky něčím živit, takže až budu mít čas se věnovat kultivaci novinářského prostředí, tak určitě začnu. Ale obávám se, že mezi novináři mnoho posluchačů nenajdu.
Tak třeba náš šéfredaktor vám vzkazuje, že pokud o to stojíte, můžete občas napsat článek do Lidových novin. Prý vám to klidně otiskne.
Jo? A ještě to někdo čte?
Ne, já tady s vámi dělám rozhovor, abychom si ho přečetli jen my v redakci. To víte, že to lidi ještě čtou. Mimochodem, před chvílí jste říkal, že politici jsou pokrytci, kteří mluví o tom, jak jim jde o blaho občanů. Je zajímavé, že tohle říkají ti, co z politiky odcházejí, ale do té doby také mluví o našem blahu…
Já si myslím, že to neplatí paušálně. Nevím, jestli to myslí vážně většina nebo menšina politiků, ale každopádně to pokrytectví je u některých lidí opravdu velké. Víte, já mám tu nevýhodu, že jsem v politickém prostředí strávil patnáct let, takže o většině politiků spoustu věcí. Zkrátka jim do toho žaludku vidím. Tak. Tak to je.
No tak aby vás jednoho dne přece jen nepřejelo to auto.
Já taky zdůrazňuji, že si to nechávám pro sebe a nebudu psát žádnou politickou pornografii.
A s tou obálkou jste si to nerozmyslel?
Ne, vážně ne. Aspoň v Lidovkách ušetříte. Nebo to můžete poslat nadaci mé ženy.
