Dnes o neplánovaném obrácení
Toma Jonese k bibli Rozkřiklo se to docela rychle: nové album Toma Jonese, přesněji devětatřicáté album čerstvého sedmdesátníka, je jaksi - jiné. Přitom kdo ho zná líp než přes pár hitů (třeba dávná Delilah a novější Sexbomb), ví, že se od něj lze nadít lecčeho. Tropil si legraci ze své pověsti lasvegaského baviče ve filmu Mars útočí!, s elektroniky Art of Noise natočil Princovu píseň Kiss (a dostal za ni cenu MTV). Od alba Reload (1999) se zaplétá s mladšími muzikanty, někdy úspěšně. Mezi spolupracemi najdeme jména výtečné pověsti: Van Morrison, Portishead.
Právě proto, že v poslední dekádě spíš taktizoval, překvapuje osobní gesto novinky, alba Praise & Blame. Jones se zase obrátil k písním druhých: tentokrát však hlavně k éře raného rock-and-rollu, kdy do žánru přirozeně přeznívaly gospely nebo country songy s biblickými náměty. Tom Jones si vybral písně od gospelové průkopnice „Sestry“ Rosetty Sharpeové (1915-1973), Boba Dylana, nebo lidovku Nobody’s Fault But Mine, jejíž historie se táhne od Blind Willieho Johnsona až k Led Zeppelin.
Za zmínku stojí i další autor, Billy Joe Shaver, countryový psanec, který zastřelil člověka v sebeobraně a byl osvobozen teprve nedávno, letos v dubnu. Všechen ten kolotoč zvěstování, lotrů po pravici, potop světa a otevřených hrobů korunuje Burning Hell, syrová, energií kypící verze písně Johna Leeho Hookera o tom, že možná není žádné peklo ani nebe.
Takovýhle Tom Jones je spíš pro milovníky Rolling Stones, White Stripes a Toma Waitse než pro publikum Gotta a Chodúra. Ví bůh, co ho to popadlo: přestal si barvit vlasy, z Ameriky se po pětatřiceti letech přestěhoval zpátky do Británie - a jako svou první desku po přestupu k Island Records natočil tohle svaté rodeo. Vydavatelství, které ho koupilo od EMI za půl druhého milionu liber, se navíc svižně postaralo o aféru. Na veřejnost unikl e-mail viceprezidenta Island Records Davida Sharpa, v němž po prvním poslechu označuje desku za „magorskej vtip“. Oproti hitovějšímu zvuku posledních alb je to vskutku rozdíl.
Navíc Jones s mladým producentem Ethanem Johnsem (King of Leon, Laura Marling) se dopustili konspirativního podfuku. Původní zadání totiž znělo „koledy a něco k Vánocům“, jenže oba protagonisté se rozhodli věnovat se radši „spirituálním věcem, něčemu, co tě pozdvihne...“ Viceprezident smutně připomněl, že původně měla být část alba určena klasickému publiku Toma Jonese. „Objednali jsme si mercedes a dodali nám funebrácký vůz,“ klel David Sharp v e-mailu, o němž se už nikdy nedovíme, zda unikl jako součást reklamní kampaně.
O úspěch se ale v Island Records nemusejí bát úplně: právě v těchto dnech putuje Jonesovo jméno do Guinnessovy knihy rekordů, neboť se v sedmdesáti letech stal vůbec nejstarším zpěvákem, který se vyhoupl na první příčku britské hitparády.
Je paradoxní, že písně „pobožných střelců“, které měly v době svého vzniku vlastně konzervativní náměty, jsou dnes často vnímané jako cool bizarní materiál: takový úlet, strachovat se o duši! Ale může nás napadnout: co když si Praise&Blame, jedno z nejlepších alb Toma Jonese, vykoleduje epigony? Svět je právě tak zmatený a popkultura hladová po nových podnětech, aby se z pobožnosti stal trend na jednu sezonu. Víra jako nový znak věrohodného postoje, posvátné vytržení jako další odstín rozjeté show, popové koncerty jako letniční shromáždění souvěrců! Chinaski se budou křižovat, David Koller předříkávat modlitbu a Lucie Bílá bude platícímu publiku žehnat (i když ta to už dělá).
Vývoj hudby je tolik dobrodružný, pámbů s námi.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
