Příští rok se bude konat po osmdesáté.
Už několik let Jiráskův Hronov probíhá v poklidné atmosféře, neobjevují se tu vyložené propadáky, ale ani tituly, které by se trvale zapsaly do paměti.
Lehce kontroverzní kusy ale přece jenom nechyběly. Zastánce divadelního minimalismu Petr Macháček a jeho Divadlo Kámen z Prahy předvedli Zvěstování Bohunce, využívající do nesnesitelna opakování vět, podivné zpomalené obrazy a chodící gorilu.
Spojené soubory Láhor/SOUNDSYSTEM se svým charismatickým „vůdcem“ Petrem Markem naťukly problém anarchistů 21. století. Co se stane, když někdejší squaterské ideály přestanou fungovat, dřívější buřiči zestárnou a nechtě zbohatnou? Tuto otázku představení řeší se svérázným humorem, v němž probleskuje paradoxní filozofie dneška. Charakteristika doby – na jevišti zařvete Fuck the system! a ještě vám zatleskají. Pravdu má protagonista, který závěrem konstatuje, že „s prachama to jde taky…“
Poklonu si jistě zaslouží Libor Ulovec z pražského divadla SoLiTEAter, který v téměř tříhodinovém představení Svou vlastní ženou sehrál kromě berlínského transvestity Charlotte von Mahlsdorf dalších třicet postav. Ze Slovenska přijely dva soubory – popradské Divadlo Commedia přivezlo Kapustnici, vyprávějící příběh setkání dvou staříků s ufonem. DISK Trnava se s představením Výhľad (sled dosti pesimistických scének z běžného života) dočkal rozpačitého přijetí.
Pokud by letošní Hronov měl mít své motto, znělo by – staří optimisti, mladí pesimisti. Zatímco mládí se prezentovalo většinou pesimisticky, až tragicky, ovace ve stoje si vysloužily dvě inscenace, oslavující optimismus stáří – Kapustnica a Včera se mi zdálo.
