Když jsem četl před pár lety poprvé, jak za dvacet let naše populace zestárne natolik, že mladí a produktivní nebudou schopni uživit nás, staré důchodce, nechalo mě to chladným. Stáří se pozná podle toho, že se jím v duchu člověk začne zabývat. A já - přestože už padesátník - jsem byl ještě natolik mladý, že jsem se pranic nezabýval představou, co budu dělat jako starý. Třeba mezitím umřu. Tak proč na to myslet?
Až později to začalo sílit. Jednak přibývalo informací v médiích, že je to s námi demograficky stále horší a horší, jednak se zpřesňovaly. Že už nás nezachrání, ani kdybychom odteďka začali všichni plodit, že jsme už prostě prošvihli ten zlomový okamžik, kdy bylo nutné udělat důchodovou reformu, takže jsme v situaci vojáka, který šlápl na nášlapnou minu, zjistil to a teď bezradně stojí, protože ví, že až nohu jednou zvedne, bouchne to, ať dělá co dělá.
Zároveň se mi ale ty informace čím dál tím víc vrývaly do podvědomí jako něco aktuálního, co se přiblížilo na dohled. Jak budu žít? Budu chodit od popelnice k popelnici? Žebrat na autobusových zastávkách nebo žadonit v hospodách, kam jsem chodil celý život jako štamgast, aby mi tam z piety aspoň nalili, když už mi odmítají dát třeba jen omáčku s knedlíkem? S teplem to mám vyřešené už dávno; hned v několika redakcích jsem zažil, jak tam důchodci den co den přicházeli na návštěvu, posadili se u topení a vydrželi klábosit s bývalými kolegy třeba i celé dopoledne, zatímco doma měli radiátory stažené na minimum. Taky to budu takhle dělat!
Až nedávno jsem si uvědomil, že jsou mé představy stejně mylné jako roztání himálajských ledovců do roku 2035. Že když zestárne celý svět, nemusí to být pro staré až tak špatné. Mohl za to zvláštní sen, který se mi zdál. Seděl jsem zase v Nově na své staré židli a všichni kolem mě na poradě byli titíž. Včetně pana ředitele. Jen jsme všichni v tom mém snu zestárli.
- Tak už nemáme hledat témata pro mladý? ptal se šedovlasý šéf zpravodajství Ondráček.
- Ani náhodou! vyděsil se ředitel Dvořák a prohrábl si zoufale vysoké kouty. - Žádné povrchní kecy. Skutečné, vážné problémy. A pěkně seriózně.
- Ale co s těmi našimi novými formáty, které jsme tak pracně vyvinuli? Hitparáda, To čumíš, kámo! A další? zeptala se nesměle šéfová zábavy Jiřinka Pokorná. - Víte, co nám to dalo práce, když nikdo z nás týnejdžrům nerozumí?
- Zrušíte je, no, pokýval hlavou ředitel. - Stejně se na to už dohromady nikdo nedívá. Všechny reklamky chtějí jen starý věci. Firmy už zrušily vývojová oddělení, design žádná divočárna. Tomu musí odpovídat i naše pořady. Pěkně pomalu stříhané, žádná těkavá kamera, muzika maximálně Pink Floyd jako vrchol moderny.
- Ale to už tady nikdo neumí, rozhlédl se bezradně kolem sebe Ondráček. - Pořád jste tvrdili, že padesát pět plus jsou už prostě mrtvý diváci.
- Proto jsme zavolali tady kolegu Klímu, řekl ředitel a obrátil se na mě. - Ještě jednou se vám omlouvám, když jsem tvrdil, že váš pořad patří do starého železa. A teď bych poradu na chvilku přerušil, jestli dovolíte. Musím si vzít prášky.
- To my všichni, řekl jsem a vytáhl taky jedno plato. - Mimochodem, od toho bych programově začal.
