V Česku se dosud opereta drží v Plzni a Ostravě, kde má tradičně silné divácké zázemí, ostatní soubory v regionálních divadlech včetně Brna byly různě zrušeny a transformovány. V Hudebním divadle Karlín, jediné velkoměstské scéně svého druhu v republice, začal operetu decimovat hned po listopadu ředitel Zdeněk Pospíšil a jeho zásahy, byť později částečně anulované, obor stejně postihly, především personálně. K tomu operetu postupně vytlačovaly i muzikály. Producenti a dramaturgové zřejmě nechtějí vzít na vědomí, že s takovými hitmakery, jako je i po sto letech Emmerich Kálmán, se žádná současná česká muzikálová tvorba měřit nemůže, o libretech ani nemluvě. Opereta nikdy o své kouzlo nepřišla, třebaže byla v 50. letech zatracována jako pokleslé umění a později vysmívána pro svou naivitu a plytkost. A také si nikdy nezadala s režimem. Má své problémy, ale špičky klasické tvorby jsou stále hratelné, a pokud se dělá na profesionální úrovni, může být skvělou zábavou. Důkazem jsou poměry v sousedních metropolích, a to včetně zde koprodukující Budapešti.
Výtečná Pavla Břínková
Nová Čardášová princezna ukazuje, že za patnáct let nevyrostly v oboru žádné hvězdy - prim v inscenaci totiž hrají dva zkušení a stále výborní sólisté Pavla Břínková (Kněžna Anhilta) a Jan Ježek (Feri Bacsi), kteří v první třetině 90. let z Karlína po úspěšné éře odešli. Jejich výkony jsou potřebně všestranné pro syntetický žánr, oba jsou herecky i pohybově bravurní, spolehlivě zpívají, mají smysl pro komediální polohy. Zejména Břínková je ve svém comebacku na karlínské scéně výtečná, oslňuje temperamentem, má šarm a bez obtíží udržuje nadsázku. Je víc než důstojnou nástupkyní někdejší skvělé subrety Nelly Gaierové.
Operetu ale nedělají jen sólisté, potřebuje kompaktní sbory a balet, s kterými to dnes v Karlíně není žádná sláva. Tím spíš, že inscenace maďarského režiséra Miklóse Gábora Kerényie je postavena na choreografii. V mnoha tanečních výstupech balet působí nesourodě, místy i chaoticky, a pokud zrovna nehraje prim sólista, předvádí unavené a občas i nekoordinované poskakování. Další nešvar, vypovídající o stávající úrovni, je v operetě dřív nemyslitelné zpívání na mikroporty. Umělý zvuk je nepatřičný, a jestli operetní umělci „neutáhnou“ karlínský prostor, je to smutné.
Inscenace, o jejímž datu vzniku v budapešťské Operett Színház program taktně mlčí, mnoho invence nepředvádí, režii v zásadě nahradila choreografie. S důrazem na ni režisér buduje všechny scény, je mu vděčným prostředkem posouvajícím tvar do vcelku přijatelné revuální polohy. Několika takto postaveným duetům nelze upřít švih a nasazení, ale nastudování by stejně potřebovalo větší nápaditost. Hlavně takové pojetí žádá vysoké tempo a absolutní profesionalitu, což nejspíš dostalo v maďarském provedení, ale v pražské verzi už ne.
Scéna i kostýmy příliš nenadchnou, tři prostorově identická dějiště od rudého plyše v šantánu přes cirkusově vyhlížející hraběcí interiér až po hotel Adlon mají podivně ošumělou patinu. Kostýmy kromě zlatistého modelu hlavní hrdinky či hraběnčiných sexy krajek působí až bizarně. Dámy nosí něco na způsob domácích županů nebo jsou oděny do jinak neslušivých rób nelichotivě odhalujících, co má být skryto.
Bez specializace to nejde
Roli Čardášové princezny, Sylvy Varescu, vytvořila Iveta Dufková, která má sice oslnivý jevištní zjev, herecky však byla nevýrazná a v pěveckých partech jí překvapivě dělaly potíže vyšší polohy. Ale s postupem inscenace jako by se probudila ze sna a našla živější polohu i v pohybových kreacích. Její partner Aleš Briscein jako kníže Edwin však zůstal toporným milovníkem bez jiskry.
Druhý milenecký pár tvořila Míša Nosková jako komtesa Stazi a Jan Urban v roli hraběte Kautschiana. Nosková má příjemnou barvu hlasu, ale herecká nezkušenost ji vedla k tomu, že se usadila v poloze vervního diblíka. Nakonec však přece jenom obrovské nasazení a zápal pro věc dokázaly upozadit její herecké nedostatky. Duet s Urbanem poskládaný jako taneční číslo tak potěšil bezprostředností. I Urban byl jistější pěvecky, ale roli nezvládal herecky, východiskem mu byla křečovitá komika. Čardášová princezna znovu otvírá otázku po budoucnosti klasické operety u nás, opět se ukazuje, že bez specializovaných souborů to nejde. Obor vyžaduje všestrannost a opera na něj paradoxně nikdy nestačila. Mladým interpretům se dnes nabízejí malé možnosti, nemohou se v něm etablovat souvisle. Karlín, který má v této oblasti dlouhou tradici, by se měl konečně rozhodnout, zda bude mít v tomto směru rovnocenně dvojkolejnou dramaturgii a bude se operetě věnovat koncepčně - nárazové projekty totiž kvalitu nezajistí.
***
HODNOCENÍ LN ***
Emmerich Kálmán: Čardášová princezna Režie: Miklós Gábor Kerényi Dialogy a české texty: Adam Novák Dirigent: Ota Balage, Kryštof Marek Scéna: Ágnes Gyarmathy Kostýmy: Andrea Bartha Choreografie: György Gesler Hudební divadlo Karlín, Operett Színház Budapešť, premiéra 13. 9.
