Čtvrtek 19. května 2022, svátek má Ivo
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Starý a nový Václav Klaus

Česko

Prezident má sice dobré analytické schopnosti, ale v řadě případů nedokáže odhadnout lidi či význam událostí

Alexandr Vondra před 18 lety řekl Václavu Klausovi, že nemůže být Erhardem i Adenauerem zároveň. Přesto se o to současný prezident ve své kariéře pokoušel.

Je krátce po půl desáté večer 24. ledna a prezident Václav Klaus opouští maskérnu na Nově, aby se za pár desítek minut zúčastnil speciálu Televizních novin, kde hodnotil svých pět let v úřadě českého prezidenta.

„To je naše režie. Podívejte se, kolik je tady lidí,“ říká ředitel zpravodajství Novy Martin Ondráček, když přivede Václava Klause do režie.

„Ti jsou tady kvůli mně? Jinak by byli doma?“ ptá se Václav Klaus, jako by těch více než deset lidí v režii litoval, že tady tak pozdě večer musí sedět, místo aby byli doma. Pak si všimne na jednom monitoru zastaveného záběru z prezidentské volby v roce 2003.

„To jsem já? Nebo nějaká maketa?“ ptá se. Když někdo z týmu přitaká, že je to skutečně on, prezident to s nadsázkou komentuje: „To jsem byl tak strnulej? Smutný pohled... Já se na sebe v televizi normálně prakticky nikdy nedívám.“

Václav Klaus má dobrou náladu. Zdraví se s přítomnými, občas s někým prohodí pár slov. Po příchodu do studia se posadí a dostane k podpisu hromádku fotografií. Je na nich „realizační tým“ letošního novoročního projevu, jak pózuje s Václavem Klausem. „A tohle, to je pro vás. Déja vu z roku 2003,“ říká Ondráček. Na fotografii je Václav Klaus v pořadu Sedmička na Nově v lednu 2003, jak sedí u stolu a za ním je na obrazovce v nadživotní velikosti Miloš Zeman. Prezident si ji bere a prohlíží si ji a ještě se ujišťuje, že je skutečně pro něj.

Blíží se desátá a režisér zavelí k poslední kamerové zkoušce. „Vy sedíte výš než já,“ pronese Václav Klaus k moderátorům. „Doneste někdo polštářek,“ houkne kdosi v režii. A za chvíli se ozve ze studia: „Už na polštáři pracujou.“

Když zazní znělka, ve studiu už sedí jiný Václav Klaus než ten, který se předtím procházel televizí. Je mnohem soustředěnější a po moderátorově narážce, že pořad bude hodnocením uplynulých pěti let, svou typickou dikcí – a jako by vše nebylo dopředu do detailu připravené – pronese: „Jestli je tématem pět let mého prezidentování, tak to jsem obzvláště rád. Já bych řekl, že jsem se snažil skládat jisté účty veřejnosti. Napsal jsem každý rok jednu knížku, rok první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, tady bude pátý, to vyjde za týden...“ Řekne to přesně tím tónem, který Klausovy odpůrce dostane do varu a který v jeho příznivcích vyvolá souhlasnou či obdivnou odezvu. Jestli v něčem Václav Klaus navázal na své předchůdce Masarykem počínaje a Havlem konče (s výjimkou těch komunistických), pak tím, že je polarizující osobností. Nicméně popsat ho není jednoduché…

„Problém je totiž jeden: ještě nikdo o něm nenapsal delší souvislý text, po jehož přečtení bych si mohl říct: Ano, to je Klaus,“ píše Bohumil Pečinka v knize Politika z obou stran, jejímž spoluautorem je Petr Havlík. „Čím to je, že se nikomu nedaří podat Klausův portrét? Je to tím, že nemá svůj stín?“ ptá se Pečinka a naráží na výrok Milana Uhdeho, který řekl, že Václav Klaus je „muž, který nemá stín. Neumí své velké činy oddělit od činů problematických“.

Je to dobrý postřeh. Václav Klaus mezi obyčejnými lidmi, Václav Klaus v politických debatách, Václav Klaus při debatách se svými podřízenými či „dvorem“, jak někteří lidé nazývají prezidentovy nejbližší spolupracovníky, a Václav Klaus v jednotlivých obdobích své politické kariéry jsou různé osoby. Jistě, vždy se dají nalézt styčné body – konzervatismus, láska ke standardním řešením, snaha vše analyzovat a racionalizovat, vlastenectví, mentorování apod. Vytvořit jeden celistvý obraz se ale zdá téměř nemožné. Což ovšem neznamená, že máme rezignovat na pokusy popsat Václava Klause, respektive popsat to, co se stane, když obhájí post prezidenta, a co bude, když ho neobhájí. Stane se absolutně neřiditelnou střelou, jak tvrdí jeho odpůrci, nebo se bude chovat stále stejně „standardně“ jako doposud?

Jinak to ani nešlo Je pátek odpoledne a na úřadu vlády v Praze končí místopředseda vlády pro evropské záležitosti a senátor Alexandr Vondra jednu z mnoha schůzek. Omlouvá se, že vše trvalo trochu déle, než mělo, sedá si do křesla a zapaluje si. Pak začne vyprávět o tom, jak se poprvé potkal v listopadu 1989 s Václavem Klausem. Bylo to vlastně náhodou. Jednou v noci mu zavolala Rita Klímová s tím, že by měli mezi sebe do Občanského fóra (OF) vzít Václava Klause, který rozumí, na rozdíl od většiny disidentů, ekonomice. Nikdo se k tomu moc neměl, ale Rita Klímová ve svých intervencích neustávala, takže Vondra nakonec, aby měl pokoj, nařídil, aby tam Klause pustili.

„Aniž bych si chtěl dávat nějaké zásluhy,“ dodává. „Prostě najednou tam Klaus byl a byla to naprosto neopomenutelná figura. Poslouchal, jak se snažíme organizovat revoluci, a pak do toho vždy vstoupil s nějakým komplikujícím faktorem, který zpravidla uvedl nějak takhle: mně večer moji synové (nebo manželka) říkali toto a toto,“ vzpomíná Vondra a imituje Klausův projev – což je ostatně v této zemi oblíbený sport.

17. října 1990 přišel památný sněm OF, kde se rozhodovalo o předsedovi mezi Václavem Klausem a Martinem Paloušem. Vítězství Václava Klause vedlo k rozkolu v hnutí, který by ovšem musel nevyhnutelně přijít i bez něj. A mimochodem, tento sněm znamenal i určitý zlom pro Alexandra Vondru. Přicházel na něj s pevným rozhodnutím, že bude hlasovat pro kamaráda z disentu Martina Palouše. „Mluvil jsem před hlasováním s Klausem a říkal jsem mu: Václave, to se mi nezdá, že bys mohl být současně Erhard i Adenauer,“ vzpomíná Vondra s narážkou na „otce německého hospodářského zázraku“ Ludwika Erharda a obratného politika a „tatíčka“ Konrada Adenauera. „On suverénně odpověděl, že do toho jde. A pak byly proslovy… Vystoupil Klaus – a jasně řekl, co chce. Martin to opřel o takovou tu klasickou disidentskou skromnost. Že to vlastně ani dělat nechce, že to dělat musí, že je někým povoláván k této práci a že si není jistý, že se na to cítí. No a já jsem to poslouchal, pak jsem šel volit a volil jsem Klause, protože to jinak ani nešlo.“

Ve stejnou dobu v té samé místnosti seděli nedaleko od sebe i současný europoslanec Jan Zahradil a současný ministr životního prostředí Martin Bursík. „Já byl na tom sněmu jako delegát tady z Prahy 6 a seděl jsem u jednoho stolu zrovna s Bursíkem. Pamatuji si, jak Bursík běsnil, když Klaus vyhrál nad Paloušem. V tomto smyslu se nic za těch sedmnáct let nezměnilo,“ připomíná Zahradil. Naráží na to, že Martin Bursík podle něj nemá rád Václava Klause už od počátku 90. let, a proto jím a Stranou zelených prosazovaná kandidatura Jana Švejnara na prezidenta není překvapivá.

Pokračování na straně II

Dokončení ze strany I

„Rozdíl mezi nimi je větší, než by se na první pohled mohlo zdát. Existuje takové to neutrální hodnocení: jsou oba profesoři, liberální ekonomové, tak je to vlastně jedno, koho si zvolíme,“ říká Petr Havlík, který byl v 90. letech blízkým spolupracovníkem Václava Klause. „Ale Jan Švejnar je zosobněním toho světa, se kterým je Václav Klaus permanentně v nějakém střetu, a to už od roku 1990... Je neustále patrné napětí mezi vnímáním světa jeho a Václava Havla, jeho přátel, jeho spojenců a jeho okruhu lidí... Případnou prohru by bral velmi osobně, jen tak by se s ní nesmířil a určitě by to pro něj nebyl důvod jít do nějakého politického důchodu.“ Co se děje v zákrytu?

Analogie Alexandra Vondry je poměrně trefná. V 90. letech sehrával Václav Klaus především roli Erharda a udělal několik chyb, které se mu později vymstily. Počátek ekonomické transformace probíhal v euforické atmosféře. Pak se začaly projevovat problémy, o jejichž příčinách a vině Václava Klause se vedly a vedou bouřlivé debaty. A probíhat budou zcela určitě do té doby, dokud bude probíhat „boj“ o Klausův odkaz, který je hodně spjatý právě s 90. lety.

Zdá se, že konkrétně tzv. sarajevský atentát z roku 1997 i prohra ve volbách v roce 2002 jsou důsledkem několika faktorů – dominance, očekávání bezpodmínečné loajality a neodhadnutí lidí kolem. „V jedné věci jsou si Zeman s Klausem podobní. Jejich dominance v týmu byla přehlušující, takže ne vždycky vyhodnocovali, co se děje v zákrytu. Nepřipouštěli si to a pak je zaskočilo, že vývoj byl nakonec jiný, než předpokládali,“ podotýká Havlík.

Tento postřeh je zajímavý, protože většina blízkých spolupracovníků popisuje Václava Klause jako člověka se skvělými analytickými schopnostmi. „Je schopný nahlížet na problém z mnoha stran,“ říká třeba dlouholetá prezidentova spolupracovnice a dnes ředitelka odboru spisové a archivní služby na Pražském hradě Libuše Benešová. „V důsledku toho, že bere v úvahu velké množství pohledů, tak je možná poněkud pomalejší pro některé lidi, ale na druhou stranu se většinou trefí.“

Jan Zahradil zase vzpomíná na Klausovu větu, kterou mu „ukradl a občas ji používá“, o tom, že každý problém se dá rozdělit na konstanty a proměnné. Konstanty dá stranou a pracuje s proměnnými, které se dají ovlivnit, což je dosti náročný proces. „Ty jeho takzvané politické chyby ale pramenily z něčeho jiného, ne ze špatného oddělení konstant a proměnných. Třeba z toho, že se něčemu nevěnoval tak, jak by si to zasloužilo. To se ukázalo dostatečně v roce 1997 na příkladu financování ODS. To byly věci, které šly mimo něj, nechával to aparátu a pak to dopadlo, jak to dopadlo,“ říká Zahradil.

Právě rok 1997 přinesl první pád Václava Klause. Zapříčinil ho špatný odhad situace a lidí. Většina Klausových spolupracovníků na prvním místě jmenuje Josefa Zieleniece (který byl „po dlouhou dobu v ODS silná konstanta,“ jak říká Zahradil) jako člověka, ve kterém se Klaus nejvíce spletl. Jedině Miroslav Macek tvrdí něco jiného: „V době, kdy začínala ODS, tak Václav Klaus Josefu Zieleniecovi nepříliš věřil. Vždy měl dojem, že si Zieleniec někoho vybere, koho popouzí, aniž by sám sundal hledí a šel do střetu, že vždycky má na to svoje lidi. A to se nakonec ukázalo pravdou.“

Václav Klaus se ovšem spletl i v Ivanu Pilipovi, Janu Rumlovi, Janu Kaslovi či současném velvyslanci v USA Petru Kolářovi, který ještě coby velvyslanec ve Švédsku přispěl k rozhoření skandálu s financováním ODS. A právě na Kolářovi se dá údajně ukázat, že Klaus není mstivý. Když byl totiž Cyril Svoboda ministrem zahraničí, možná schválně, jmenoval Koláře jako toho, kdo bude zodpovědný za komunikaci z Hradem. „Ale Kolář, protože není hloupej, se rozhodl, že Klausovi dokáže, že není hloupej a že není podrazák ze Švédska, a skutečně ho o tom přesvědčil. A Klaus si ho svým způsobem i oblíbil. To se mi párkrát stalo a byla to neskutečná zábava, když oni dva spolu třeba někam letěli, jak Klaus do Koláře neustále ryl, pořád to byla jedna poznámka za druhou: Tady pan náměstek – ten to bude vědět líp...,“ napodobuje Zahradil Klause. „A Kolář mu odpovídal v podobným duchu, takže to byl takovej ping-pong.“

„Nezaznamenal jsem nikdy, co ho znám – a že jsem s ním často –, že by zavzpomínal, jak a čím mu někdo ublížil. Třeba na Sarajevo… On kouká spíš do budoucna než do minula,“ tvrdí dlouholetý Klausův spolupracovník a poslanec Boris Šťastný.

V současnosti se dá do Klausových omylů zařadit ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, proti jehož jmenování vystupoval. V pořadu televize Nova minulý týden připustil: „Že jsem po něm vyjel, to jsem si mohl odpustit.“ A zařadil tento svůj postoj mezi chyby, které za posledních pět let udělal. „Ve Schwarzenbergovi se nás spletlo víc. Měli jsme ho zkrátka zaškatulkovaného v té pravdoláskové krabičce a také jsme si mysleli, že díky vazbě na Rakousko a Německo jim bude poplatný. A mimochodem v Rakousku a v Německu si to mysleli také. A když najednou zjistili, že tomu tak není, tak o něm začali psát ošklivé články,“ dodává Zahradil.

Proměna ve státníka Druhý Klausův pád nastal v roce 2002. Tehdy na jeho politické přežití nesázelo mnoho lidí a takové svízelné momenty samozřejmě člověka poznamenají. „Tam, kde slabší nátury kolabují, on ožívá. Jen si vzpomeňte na tu dobu po sarajevském atentátu. To vypadal jako odpočítávaný boxer, jako plazící se Meresjev... a pak jako by ho někdo pokropil živou vodou,“ říká Havlík. „Něco podobného se mu stalo, když prohrál poslední volby v roce 2002. Zjevně neměl představu o svém nástupci, bylo to dílo náhody a asi mu nebylo zrovna nejlépe. Ale pak se zafixoval na novou příležitost, na prezidentské angažmá, což pro něj byla velká výzva, kterou přijal. A dneska stojí před obhajobou tohoto postu.“

Zvolení Václava Klause prezidentem v roce 2003, přičemž ve volbě nebyl favoritem, se dá s nadsázkou označit za počátek adenauerovského období. „Když byl v exekutivní funkci, jeho přístup k věcem byl exekutivní – razantní, nekompromisní, v řadě ohledů velmi cílevědomý. Co se týče jeho pojetí úřadu prezidenta, tak jsem zaznamenal úplně jiný pohled na věc. On si velice dobře uvědomuje, že musí být nadstranickým prezidentem,“ tvrdí Boris Šťastný.

„Samozřejmě, že se změnil. Klaus jako předseda vlády ještě v 90. letech byl dominantní figura, která šla do všech zápasů často hlava nehlava. Dneska jako prezident se snaží, zejména teď před volbami, vystupovat velmi konsenzuálně, umírněně. Je v tom i faktor věku,“ říká Vondra. Tuto proměnu ve „státníka“ ostatně zdůrazňují všichni Klausovi blízcí. A zároveň je to jedna z věcí, na které by se zřejmě neshodli s odpůrci. Ti se obávají především toho, že Václav Klaus, pokud bude zvolen, nebude mít důvod vystupovat konsenzuálně a významně zproblematizuje pozici Česka nejen v Evropské unii, ale na mezinárodní scéně obecně.

Co se dá tedy od Václava Klause čekat? „Že se bude chovat jako doposud,“ odpovídá dvakrát za sebou na dvě různé otázky týkající se domácí a zahraniční politiky Boris Šťastný. „Žádnou velkou změnu bych neočekávala,“ odpovídá podobně stručně Libuše Benešová. „On je člověk, který se vždy snaží pracovat na tom kterém místě způsobem, který tomu místu odpovídá. Není člověkem, který touží nějak přesahovat rámec.“

„Je konzervativní v tom dobrém slova smyslu. Jeho stálost názorů, toho, co ví a o čem je přesvědčen, je velmi značná. Teprve pod vahou velmi kvalitních, velmi solidních argumentů je ochoten změnit názor,“ tvrdí Miroslav Macek. „U Václava Klause, kdybyste mu položil otázku, tak předem budu vědět, co bude říkat, jaký bude jeho názor. Stabilnost jeho názorů je perfektní.“

Právě čitelnost vyzdvihují příznivci Václava Klause. Všichni například shodně odpovídají „ano“ na otázku, zda by Václav Klaus pověřil sestavením vlády Jiřího Paroubka, pokud by ČSSD získala ve volbách v roce 2006 o pár procent více než ODS. Tomu odpovídá i převládající názor, že od něj nelze čekat, že by se snažil v domácí politice něco nebo někoho nestandardně prosazovat. Ale samozřejmě, pokud politici například přijdou se změnou volebního či jiného zákona, mlčet k tomu nebude.

Zcela jistě se bude věnovat tématu svobody ve spojitosti se změnou klimatu, respektive s přijímanými opatřeními. To je velké téma, které vede k mnoha neshodám jak v Česku, tak v zahraničí. A třeba pro zelené je důvodem, proč je pro ně Václav Klaus jako prezident nepřijatelný.

Co se týče zahraniční politiky, tam jsou hlavní témata jasná: klimatické změny, popřípadě radarová stanice a rozmístění amerických sil na českém území (prezident je nyní pro radar, byť v roce 2003 v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung řekl, že si neumí představit rozmístění amerických vojáků na našem území. Podle Zahradila to byla intuitivní odpověď na nečekanou otázku). A samozřejmě bude v centru pozornosti Evropská unie, jíž bude Česko příští rok předsedat. V této oblasti se ale nedá očekávat, že by prezident, pokud bude znovu zvolen, vystupoval jinak než doposud.

Určitě bude dál bojovat proti regulacím, „evropské byrokracii“ a hlubší integraci – to vše ovšem pod rouškou obrany národních zájmů, protože Václav Klaus je také velkým vlastencem a cestovatelem po českých krajích. Mimochodem to, že si prezident „spanilé jízdy“ po českých krajích a setkávání s lidmi v městech a vesnicích užívá a že jej to „dobíjí“, potvrdí každý. Jeho vztah k rodné hroudě a národním zájmům ale může nabývat až extrémních pozic. To třeba dokumentuje Vondrova vzpomínka na dojednávání česko-německé deklarace, kdy mu jednou Václav Klaus prý řekl něco ve smyslu (byť s nadsázkou), jestli nemá svolat tiskovku a oznámit, že „zaprodáváme národ“.

„On je na jedné straně typ elitáře, akademika, člověka, který má silný názor a nebojí se ho říkat. Na druhou stranu velice dobře rozumí mentalitě českého národa a poptávce, která tady existuje. Tím se trochu liší od té typické pražské intelektuální kavárny, která má třeba silný názor, i když ho ne vždy tak silně říká. Ale pokud je ten kavárenský intelektuál vysazen někde v pětitisícovém městečku a má tam promluvit k lidem, tak často neví, co říct,“ dodává s úsměvem Alexandr Vondra. „Klaus tomu rozumí. Poznal na vlastní kůži život průměrného Čecha – v 80. letech měl dvě děti, byt na Proseku, trabant, spolupracoval s šedou zónou… Ví, co ten život obnáší, a rozumí mu, i když sám vyčnívá výrazně nad horizont.“

***

Jan Švejnar je zosobněním toho světa, se kterým je Václav Klaus permanentně ve střetu, a to už od roku 1990... Případnou prohru by bral velmi osobně a určitě by to pro něj nebyl důvod jít do politického důchodu. Petr Havlík bývalý spolupracovník Václava Klause

Klausovy takzvané politické chyby pramenily z něčeho jiného, ne ze špatného dělení konstant a proměnných. Třeba z toho, že se něčemu nevěnoval tak, jak by si to zasloužilo. To se ukázalo v roce 1997 na financování ODS. Jan Zahradil poslanec Evropského parlamentu

Klaus je typ elitáře, akademika, člověka, který má silný názor a nebojí se ho říkat. Ale také dobře rozumí mentalitě Čechů a poptávce, která tady existuje. Tím se trochu liší od té typické pražské intelektuální kavárny. Alexandr Vondra místopředseda vlády pro evropské záležitosti

Čím to je, že se nikomu nedaří podat Klausův portrét? Je to tím, že nemá svůj stín? ptá se Pečinka a naráží na výrok Milana Uhdeho, který řekl, že Václav Klaus je muž, který nemá stín. Neumí své velké činy oddělit od činů problematických.

O autorovi| FRANTIŠEK ŠULC, Autor je redaktor Orientace LN

Autor:

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Vláda má 20 korun z každého litru benzinu, říká šéf sítě levných čerpacích stanic

Premium Nikoho nenechají na pochybách, že tohle je nízkonákladová firma, kde se nehýří. Okázalost tu nemá místo. Spolumajitel...

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat