Nejvíce dětí mizí z rodin ze „sociálních důvodů“, ačkoli jsme zemí s minimem chudých
Dej sem dítě! – Kriste Pane,/ odpusť hříchy hříšníci! Kratičký dialog vystresované, zoufalé a nakonec zničené matky s malou, hnědou a křivou polednicí se učil svého času na obecné i základní škole každý. Navzdory tomu nám podstata sporu špatné matky s vyšší mocí stále uniká. V souboji dvou „mocností“ musíme v prvé řadě hájit právo dítěte, i kdyby „to cikáně z plna hrdla křičelo“ od rána do noci.
Příběh Veroniky Kočové a její dcery je od počátku do konce těžko uvěřitelný. Úřady oddělily kojence od matky na základě pouhých domněnek. Ústavní soud se překvapivě chopil případu, který mu vlastně právně nepříslušel; poté svým jediným nálezem zrušil devět(!) rozhodnutí městského a obvodního soudu; nakonec však o meritu věci nerozhodl, neb v tom konkrétním bodě byla stížnost špatně formulovaná. Dítě bez matky, matka bez dítěte – vše jen proto, že úřad a posléze soud chtěl „šetřit bytové poměry“, což rodiče matky znemožnili. Veronika Kočová a její dcera se tak už půldruhého roku mohou vídat jen o návštěvních hodinách Dětského centra při Fakultní Thomayerově nemocnici s poliklinikou. Tedy v kojeňáku. Úchylní zdejší rodiče?
Možná by se nad bláznivou singularitou dalo mávnout rukou, podivné úředníky i absurdní rozsudky najdeme i v zemích se značně delší demokratickou tradicí. Jenže v našem případě se nejedná o výstřelek. Podle statistik UNICEF máme z celé Evropy nejvíce dětí v kojeneckých ústavech a v různých typech ústavů tráví život téměř pět dětí ze sta. To samo o sobě je dost zlé: jsou snad zdejší rodiče nějakým unikátním způsobem vyšinutí, že každý dvacátý ohrožuje své dítě na životě?
Pohled do střev statistik je ještě nepříjemnější: téměř polovina dětí je odebírána z rodin „ze sociálních důvodů“, ačkoli dle všemožných studií, OECD nevyjímaje, jsme zemí s nejmenším počtem vyloženě chudých. Tady něco nehraje.
Ne, důvodem nejsou unikátně úchylní rodiče. Důvodem je deviantní praxe zdejších sociálních pracovníků a soudů. Ti často neváhají doslova ulovit děti cestou ze školy a ze školky, aby rodiče až večer na policii zjistili, že jim byly děti soudně odebrány.
Pomoc k horšímu Matka Veronika je bezpochyby svérázná a netušíme, zda její svéráznost nemůže mimino nepříjemně poznamenat. Po pravdě řečeno: těžko to vyloučit. Ale těžko se smířit s faktem, že se státní a soudní moc, od níž požadujeme předvídatelnost, chová ještě svérázněji než novopečená matka. Úřad má celkem pochopitelné obavy: Co když dítě nemá kde spát? Co když je doma permanentně zakouřeno, co když je tam špína a psí chlupy v postelích? Soud chrání novorozence před možnou újmou – přitom nechce a odmítá vidět, jak velkou újmu mu jistojistě způsobí.
V podstatě je v pořádku, že stát bere nezletilce pod svou ochranu. Mimino se nemůže bránit, když je matka dusí polštářem; kojenec si místo mléka obohaceného pervitinem neumí sehnat jiné; batole se neumí z bytu zaneřáděného plísní přestěhovat za lepším. Jenže s velkou mocí přichází velká odpovědnost a tohle si státní a soudní aparát jaksi stále neosvojil. Sebrání dítěte matce a matky dítěti je zcela zásadní zásah do psychosociálního vývoje.
Matka sice může žalovat stát za emocionální újmu, ale jelikož dceru v ústavu pravidelně navštěvovala, má šanci na jakž takž normální vztah k dítěti. Ale mimino je na tom úplně jinak. Nemá-li jednu osobu (nejčastěji, ale nikoli nutně matku), na niž se může fixovat, nikdy si nevybuduje zdravý vztah ke světu. Pokud nevznikne tato základní důvěra, dítě už nikdy nebude „normální“. Samozřejmě nemáme jistotu, že v rodině kojenec tuto bazální důvěru získá. Zato v ústavní péči máme jisté, že ji získat nemůže.
Právě v tomto je rozhodování městského a následně i obvodního soudu děsivé: nevěděly, jaké má dítě bytové podmínky, ale bezpochyby věděly, co znamená kojeňák. Přesněji řečeno: měly nejistotu dobrých podmínek, přesto zvolily jistotu poškození dítěte.
Až žije gender Ústavní soud v případě postupoval aktivisticky – a Bohu díky za to. Veronika Kočová nevyčerpala „všechny opravné prostředky“, takže de facto neměla nárok podávat stížnost k Ústavnímu soudu. Soudci však přihlédli k „časovému aspektu“ a podnět přijali. Tedy, spíše přijaly. V tříčlenném senátu seděly dvě ženy, Vlasta Formánková a Michaela Židlická.
Držme malé A. K. palce, aby se soudci ani soudkyně na městském soudu nezablokovali a nechtěli za každou cenu dokázat, že stejně měli pravdu. A držme jí palce, aby se za nos chytla zejména její rodina, která odmítala na úřední šikanu přistoupit. Hájit svou pravdu bez ohledu na důsledky, které ta „pravda“ může mít pro mimino, vypovídá o matce i prarodičích něco výrazně nepříjemnějšího než jakousi nedefinovatelnou „alternativnost“.
Hájit svou pravdu bez ohledu na důsledky, které ta „pravda“ může mít pro mimino, vypovídá o matce i o prarodičích něco mnohem horšího než jakousi deklarovanou „alternativnost“
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, redaktor LN e-mail: petr.kambersky@lidovky.cz
