Devětasedmdesátiletý Nevečeřal u úterního odvolacího jednání odmítl, že se vůči novináři nějak provinil.
„Pokud jde o pana (Jiřího) Lederera, nikdy jsem o něm neslyšel, nikdy jsem s ním nepřišel do styku. Té akce jsem se nezúčastnil, nedělal jsem na tom, měl jsem úplně jiné zaměření, jinou práci. Ani to ke mně nedolehlo. A jak nesprávně uvádí paní státní zástupkyně, že jsem něco podepsal, tak jsem nepodepsal. V celém spisu není ani jeden dokument, který bych signoval. Kdybych dělal tu práci nebo rozdával nějaké příkazy, tak bych určitě některý z dokumentů vlastnoručně podepsal,“ hájil se bývalý funkcionář Státní bezpečnosti.
Odvolací senát však neměl o Nevečeřalově podpisu na některých archivních dokumentech, které prokazují jeho vinu, pochybnosti.
„Pan obžalovaný ty podpisy zpočátku nerozporoval. Zpočátku ani nerozporoval, že by věděl o existenci pana poškozeného Lederera. To rozporoval až v hlavním líčení a ty podpisy v podstatě až v odvolacím řízení. Pokud se podíváme na podpisy na těch listinách, máme za to, že charakteristiky podpisu odpovídají podpisu pana obžalovaného, a to v podstatě až do dnešního dne,“ uvedl předseda odvolacího senátu Kamil Vacík.
Za správný má názor prvoinstančního soudu, který uzavřel, že Nevečeřalovy podpisy včetně poznámky, kterou na jeden z dokumentů připsal, jsou pravé.
„Pokud z nich pak nalézací soud dovodil přímou účast pana obžalovaného na akci Asanace, tak nepochybil. Újmou samozřejmě bylo to nedobrovolné vystěhování poškozeného Lederera do Spolkové republiky Německo, na čemž se pan obžalovaný přímo podílel a schválil podpisy na těch jednotlivých dokumentech,“ doplnil soudce.
Jeho senát v úterý potvrdil Nevečeřalovi původně uložený výchovný trest ve výměře 30 měsíců vězení s podmíněným odkladem na tříletou zkušební dobu. Nevyslyšel tak námitky obhájce Eduarda Bruny, že je tento postih moc přísný.
Odvolací soud přihlédl k tomu, že bývalý estébák byl v letech 2010 až 2018 třikrát odsouzen, a to za zpronevěru, poškození věřitele a za podvod. Pokaždé vyvázl s podmínkou.
Do basy by se mu v 73 letech špatně nastupovalo, zdůvodnil v roce 2018 soudce Jaroslav Pytloun, proč nepotvrdil Nevečeřalovi trest vězení:
16. května 2018 |
„Přestože ta odsouzení jsou osvědčena a nejsou přitěžující okolností, je třeba hodnotit jeho osobu. Nevede řádný život,“ vysvětlil Vacík, proč jeho senát v úterý ke shovívavějšímu trestu na žádost obhajoby nepřistoupil. Ze zákona byl Nevečeřal v tomto případě ohrožen sazbou v rozmezí 2 až 10 let vězení.
Jak popsal letos na jaře iRozhlas.cz, aktuálně je Nevečeřal stíhaný spolu s pražským advokátem Jaroslavem Filipem v souvislosti s údajnou zpronevěrou více než 150 milionů korun, které měly zmizet z advokátní úschovy.
Rakev pro manžela a páchnoucí chata
Do systematického nátlaku na bývalého redaktora Literárních novin a týdeníku Reportér Jiřího Lederera a jeho polskou manželku se Nevečeřal jako náčelník čtvrtého odboru Správy kontrarozvědky (pro boj proti vnitřnímu nepříteli) zapojil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.
Manželé Ledererovi podepsali v prosinci 1976 mezi prvními Prohlášení Charty 77. Dokument kritizoval komunistické vedení ČSSR za nedodržování lidských a občanských práv. Elzbieta Ledererová se stala jedinou signatářkou Charty 77, která neměla československé občanství.
Josef NevečeřalPříslušníkem ministerstva vnitra se stal na počátku října 1966. V září 1969 byl přijat do KSČ a jeho kariéra rychle stoupala. Absolvoval s vyznamenáním Vysokou školu KGB F. E. Dzeržinského v Moskvě. Poté získal post náčelníka na Správě kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli. V roce 1983 se stal náčelníkem krajské správy StB v Plzni a v témže roce získal titul JUDr. na fakultě StB na Vysoké škole SNB. O rok později mu byl udělen titul kandidáta právních věd. Na základě nabídky šéfa StB Alojze Lorence odešel v roce 1988 do Prahy, kde se stal nejprve zástupcem náčelníka fakulty StB a od 1. října 1989 přímo náčelníkem. Na počátku listopadu 1989 byl povýšen na plukovníka. Za svou činnost byl vyznamenán mnoha medailemi mimo jiné Za službu vlasti nebo Za zásluhy o ochranu hranic ČSSR. Po listopadu 1989 byl spolu s Miloušem Krásou obviněn kvůli skartaci diplomových prací StB. Státní zástupce ale rozhodl, že oba jen plnili Lorencovy rozkazy a stíhání zastavil. O Nevečeřalovi psal před lety i časopis Týden v rámci seriálu o vysokých důstojnících StB. K jeho jménu se dostal náhodou - novinářům ho řekli jiní bývalí estébáci. „Jestli hledáte opravdovou svini, jděte do toho žlutého baráku za Nevečeřalem,“ citoval je tehdy týdeník. |
Publicista byl v lednu 1977 po podpisu Charty zatčen. Už předtím ho nechal režim dvakrát zavřít – poprvé v roce 1970 a podruhé v únoru 1972 za články, které „hrubě znevažovaly socialistický vývoj v Polské lidové republice“.
V říjnu 1977 dostal za další „protisocialistickou“ činnost (měl na Západ posílat literární rukopisy) tři roky vězení. O měsíc později byl jeho syn Aleš z prvního manželství vyloučen ze studia na Karlově univerzitě.
V závěru téhož roku spustila Státní bezpečnost akci Asanace, která měla za cíl vyštvat komunistické odpůrce, zejména chartisty, z Československa. V hledáčku této operace se ocitla i Ledererova rodina.
Ze spisu vyplývá, že na doporučení Nevečeřala tlačili příslušníci StB na novináře ohledně vystěhování do Rakouska už v květnu 1978, když za ním byli v ostravské věznici.
Pokud prý kývne, bude během měsíce až dvou propuštěn. Musí však ještě učinit veřejné sebekritické prohlášení a zavázat se k tajné spolupráci s StB. Chartista odmítl – požadavky označil za „drzost“.
„Dobrovolně se stěhovat nechce a násilím si ho prý nikdo vystěhovat nedovolí,“ hlásil estébákům spoluvězeň, který na Lederera donášel. Stěhování odmítla i novinářova manželka „Eluš“ a devítiletá dcera Monika.
„S cílem zapůsobit na Lederera a jeho členy rodiny k urychlenému vystěhování jsou prováděna vlivová opatření (...) vyžádáním zostřeného výkonu trestu,“ stojí v „přísně tajném“ návrhu StB z ledna 1979, který podepsal také Nevečeřal.
Šikana se projevovala i jinak. Novinářova manželka přišla o práci, rodina čelila domovním prohlídkám, v pražském bytě jim byla bezdůvodně odňata telefonní linka. Úřady také Ledererové opakovaně vyhrožovaly odebráním dcery.
Na jaře 1978 zaskočila ženu pohřební služba. Přivezla jí rakev, kterou neznámý člověk objednal na uložení ostatků jejího muže.
V létě téhož roku jela ke známým na chalupu do Krkonoš. Když se společně vrátili z výletu, zjistili, že okno chaty někdo navrtal a dovnitř vstříkl páchnoucí chemikálii.
Rodina Ledererových na archivním snímku: novinář Jiří, jeho manželka Elzbieta a dcera Monika
Dcerka dostala nervový šok
Jiří Lederer byl z vězení, kde se zhoršil jeho zdravotní stav, propuštěn v lednu 1980 poté, co vykonal celý tříletý trest. Oslavil to večírkem, na který přišla třeba herečka Vlasta Chramostová nebo režisér Vladimír Svitáček. V kontaktu byl opět s mnoha disidenty, ale například i se „starým přítelem“ hercem Janem Werichem.
Státní bezpečnost sledovala propuštěného novináře téměř na každém kroku. Nátlak pokračoval. Úředníci například předvolali manžele Ledererovy na přezkoušení z dopravních předpisů a zabavili jim řidičské průkazy.
Estébáci hrozili chartistovi dalším stíháním, tentokrát za příživnictví, pokud si nenajde práci. Publikovat ani překládat nesměl. Lederer uvažoval o zaměstnání na hřbitově v Ďáblicích, kde by zaléval hroby. StB mu však získání místa překazila.
V únoru 1980 se novinář rozhodl, že se podvolí a vystěhuje. Bylo to poté, co při jedné návštěvě příslušníků u nich doma dostala jeho dcerka nervový záchvat. Později přibyl další důvod – jeho ženě končilo povolení k pobytu v ČSSR a on měl obavy, že jí ho úřady neprodlouží.
„Domysleli jsme, jaký by to byl pro dceru šok, kdyby náhle ztratila mámu a zůstala jen se mnou. Tohle jsme nemohli riskovat, protože by to mohlo znamenat neodstranitelné následky na psychice dítěte. Rozhodli jsme se tedy vystěhovat,“ vzpomínal.
Nevečeřal pak v červnu 1980 urgoval Odbor pasů a víz Správy StB Praha, ať vyřízení této záležitosti uspíší.
Muž se za svou minulost a práci pro Státní bezpečnost nestydí:
28. května 2016 |
Ledererovi nakonec nuceně opustili Československo 1. září 1980. Státní bezpečnost jim na rozloučenou před přejezdem hranice do Spolkové republiky Německo ještě zařídila u celníků důkladnou kontrolu zavazadel a osobní prohlídku. Všechno také skrytě natáčela a fotografovala. Dochovaný spisový materiál, který StB na Lederera vedla, je rozsáhlý – čítá na dva tisíce listů.
Novinář, kterého komunisté připravili o československé občanství, pokračoval v Německu v publicistické práci. Podařilo se mu dokončit knihu o Janu Palachovi, sepsal své dvoudílné paměti. Spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa a budoval kontakty s dalšími exulanty.
Tři roky po vyhnání z vlasti – v říjnu 1983 – zemřel na infarkt. Jeho působení v zahraničí Státní bezpečnost po celou dobu sledovala přes různé udavače.
