Státní maturita je dnes spíše problém než řešení. I politici už vidí, co odborníci a učitelé říkají dávno: Není možné udělat stejnou státní maturitu pro gymnazisty jako pro žáky odborných škol, stejnou pro budoucí účetní, pro budoucí lékaře, ladiče pian i vědce. Nelze udělat jednu smysluplnou zkoušku, i když ve dvou úrovních, pro 70 procent populačního ročníku. Zhruba tolik procent ze všech dětí totiž už řadu let odmaturuje, a mají IQ od 135 až po méně než 90.
Co teď? Je možné něco z myšlenky státem garantované zkoušky zachovat? Ano, ale je třeba se soustředit na podstatu.
Minimální maturitní standard Každý maturant by měl ještě předtím, než může skládat maturitu, prokázat, že zvládl minimální maturitní standard. K tomu by stačilo, kdyby složil dvě základní ověřovací středoškolské zkoušky, jednu z angličtiny (případně z jiného jazyka) a jednu všeobecnou. Musí ovšem jít o ověřovací zkoušky. Tedy podobné jako například zkoušky na řidičský průkaz, kde se vyžaduje alespoň 85procentní úspěšnost. Jedině tak ověříme, že maturant umí to, co minimální standard vyžaduje. Naopak úspěšnost 30 procent, se kterou se počítá v chystané podobě státní maturity, neověřuje prakticky nic.
Z angličtiny by mělo jít o jednoduchou zkoušku na úrovni A2 podle evropského jazykového rámce (později třeba i B1 nebo i B2, tedy úrovně předpokládané pro státní maturitu). Všeobecná zkouška by se měla soustředit na věci skutečně podstatné pro život, práci a další studium. Nemá smysl ověřovat, zda maturant umí rozlišit větu podmínkovou od účelové a spočítat tečnu paraboly. Mnohem důležitější je, zda dokáže dobře a přesně porozumět náročnějšímu psanému textu (například tomuto), zda v textu dokáže najít potřebné informace a vyhodnotit je, odlišit fakta od názoru a zda nedělá základní chyby v pravopise. V „matematické“ části by mělo jít zejména o ověření, že žák skutečně zvládá látku základní školy: trojčlenku, procenta, zlomky, práci s proměnnou, rozumí pojmu funkce, dobře se orientuje v tabulkách a grafech.
Mnohým čtenářům se takové požadavky na maturanta mohou zdát nízké. Ale téměř každý vysokoškolský pedagog vám potvrdí, že se běžně setkává se studenty, kteří tyto věci neovládají, přičemž úspěšně odmaturovali... Je třeba si znovu připomenout, že maturuje 70 procent populačního ročníku, což bude u starších čtenářů až desetkrát víc než v době, kdy maturovali oni.
Navrhované základní ověřovací středoškolské zkoušky nejsou maturitou, mají „jen“ ověřit, že žák zvládl minimální, podtrhuji minimální maturitní standard. Tedy základ společný pro všechny, který musí splnit každý maturant. Teprve nad ním by si pak každá škola vytvářela svoji maturitu, jistě jinou na výběrovém gymnáziu, jinou na střední potravinářské škole a jinou na stavebním učilišti. Jen takové - nutně různé -maturity totiž mohou být v souladu s úrovní škol, s jejich různými zaměřeními i s možnostmi a cíli žáků.
Opusťme iluzi za miliardu Stejně jako u řidičáku by u takto koncipovaných ověřovacích zkoušek nebylo vůbec nutné, aby všichni měli stejné testy. Ověřovací testy lze celkem snadno vytvořit v desítkách rovnocenných variant a není pak ani třeba, aby se vše organizovalo celorepublikově ve stejném termínu. Cyklické provádění takových zkoušek pro žáky, kteří se k nim přihlásí, by mohla organizovat snadno a levně třeba Česká školní inspekce nebo krajské úřady. Schopní žáci by je tak klidně mohli složit dlouho před maturitou. Proč ne? I státní instituce se svojí neefektivitou by se s náklady snadno vešly do 25 milionů ročně, což je desetkrát méně, než slibuje Cermat za státní maturitu, nehledě na již utracené stamiliony.
Mnozí o nesmyslnosti současného modelu státní maturity mluvili a psali již před čtyřmi lety. Ministerstvo však dopřálo sluchu maturitní lobby, podle jejíhož scénáře se zatím postupuje. Poznání, že tudy cesta nevede, nás muselo stát skoro miliardu. Škoda. Ještě větší škoda je, že dosavadní kroky znechutily tisíce učitelů středních škol.
O autorovi| Ondřej Šteffl, ředitel společnosti Scio
