Torzo někdejší kovárny a pilníkárny u cyklostezky vedoucí z brněnské čtvrti Obřany do Bílovic nad Svitavou koupil před čtyřmi lety. A mění je v kovářský skanzen. „Jsem romantik. Líbí se mi kopce, lesy a šumění řek,“ vysvětluje jedenatřicetiletý Hlobil, proč hamr neboli kovárnu poháněnou vodou sháněl.
Na místě původní stavby z konce 19. století stojí jen čtyři zdi a zůstalo i vodní kolo. Mladý kovář k nim zavedl vodu a elektrické vedení a zjara chce začít stavět.
Nejčastěji sice s pomocí ohně mění tvar kovů, ale poradí si i se dřevem či kamenem. Z toho právě tvoří ostění s heslem „Spěchej pomalu“, které ozdobí vstupní portál kovářské dílny.
Za snem o hamru v údolí Svitavy stojí i snaha změnit pošramocenou pověst řemesel. „Lidé by se měli znovu naučit ctít práci,“ myslí si mladý kovář. Přestavbu hodlá pojmout jako vizitku řemeslných výtvorů. Hotová je už studna, kterou Hlobil musel vyčistit a způlky znovu postavit. „Našel jsem ji náhodou tak, že jsem do ní spadl,“ vzpomíná s úsměvem. Ke staré kovárně vzdálené asi půldruhého kilometru od okraje Obřan zavítá téměř každý týden. Něco doveze či udělá kus práce. Na materiál dozírá bezdomovec, který se v budově usídlil a kováři občas vypomáhá. „I po rekonstrukci tam bude mít místnůstku, ve které dožije,“ plánuje Hlobil velkoryse. Část peněz na přestavbu hamru by rád získal z dotace Evropské unie, zbytek Hlobil uhradí z vlastní kapsy. Kovářský skanzen by se měl veřejnosti otevřít koncem roku 2013. Lidé si pak nedaleko zříceniny obřanského hradu budou moci prohlédnout kovářské nástroje poháněné vodou i umělecká díla, ale také se občerstvit. Spolu s přáteli řemeslníky z obecně prospěšné společnosti Kovářovo údolí se totiž Hlobil na vodním hamru rovněž chystá organizovat akce, které budou propagovat řemesla.
V někdejším Československu fungovalo asi třicet tisíc zařízení na vodní pohon, včetně mlýnů, elektráren či hamrů. Za bývalého režimu, který nepřál soukromým zdrojům, jich většina zanikla.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
